| Slovenský kras |
|---|
Autobusem Kladno-Košice (odj. 19:35) odjíždíme z Prahy do Rožňavy. Cesta byla bezproblémová, jen se v noci nedalo moc spát, protože oba slovenští řidiči si pořád dokola pouštěli slovenské lidovky.
Za Alenin úsměv nám řidiči zastavili před Rožňavou v Plešivci, i když to nebyla jejich zastávka. S obrovským štěstím jsme odtud stihli autobus do jeskyně Domica (6:20), který už měl být pár minut pryč. Divili jsme se, proč vlastně jezdí v neděli v půl sedmé ráno autobus přes několik zapadlých vesnic ve slovensko-maďarském pohraničí? (Včetně nás dvou a řidiče jelo celkem šest lidí.)
Vystoupili jsme přímo před jeskyní Domica. Podzemní říčka protékající jeskyní byla bohužel zrovna vyschlá, takže se konaly pouze prohlídky bez plavby na loďkách. I tak to ale byl skvělý zážitek.
Po prohlídce jsme vyzalili do kopců. Prošli jsme otřesnou vesnicí Kečovo, kde se do nás opíraly pohledy vesničanů, jakoby tu žádné turisty nikdy neviděli. Nás naopak zaujal mino jiné hřbitov rozložený doslova na zelené louce a obehnaný zrezlým pletivem. Přes tzv. Kečovské škrapy (vápencové skalky) jsme vystoupili na nádhernou Silickou planinu s mnoha krasovými závrty - fantastická kombinace stepi s jalovci a listnatého lesa. Před vesnicí Silická Brezová jsme po velkém úsilí našli v lese propast Bezodná ľadnica (68 m hluboká).
Až do této chvíle jsme po cestě nepotkali živou duši. Před Silicou jsme z červené odbočili na žlutou a sešli jsme z planiny 300 výškových metrů do kempu u Gombasecké jeskyně.
Kemp se sice nachází na malé pěkné loučce, ale sociální zařízení je otřesné - kabinky bez světla, dveře bez klik, pouze ledová voda. Jediným užitkem je pitná voda, jinak doporučuji klidně zůstat někde v lese. Taktická poznámka: majitelé přijíždějí vybírat kempovné mezi 19-21 h (a to je taky jediné co dělají).
Celá dnešní trasa byla krajinářsky velkolepá, ale s plnou polní a v 30°C dost vyčerpávající.
Obecnou vlastností Slovenska jsou sloupané jízdní řády, takže dalo nějakou práci zjistit odjezd autobusu z Gombaseku do Silice. V autobuse a pak v Silici jsme se na vlastní uši přesvědčili, že místní maďarská menšina jsou skutečně Maďaři jako poleno. V celém Slovenském krasu všichni lidé mluvili maďarsky, kromě starých lidí ovšem normálně rozuměli slovensky i česky.
Severně od Silice jsme prošli několikakilometrový okruh krasovým územím připomínajícím svým rázem africkou savanu. Těšili jsme se na známé Jašteričie jazero, ale je už úplně zarostlé a zaniká. Cestou jsme v jalovcové buši narazili na nefalšovaného otrhaného starého baču se psy a stádem ovcí. Zážitek umocňovala napjatá atmosféra blížící se bouřky, kdy jen zvonce ovcí rušily úplně ztichlou krajinu. O něco později jsme ještě potkali i stádo krav a stádo koz.
Navečer jsme přejeli vlakem do Jablonova (maďarsky myslím Csekölmás). Trať před ním prochází skrz vápencový hřeben Slovenského krasu tříkilometrovým tunelem. U Hrušovské jeskyně v chatové osadě zde měl být podle mapy kemp. Jenže nebyl - jednalo se o zarostlé a soudně zabavené rekreační středisko s chatkami. Nicméně nějací dobří chataři nám dali pitnou vodu, potok na umytí tekl vedle a přelézt plot do zkonfiskovaného objektu a postavit si tam skrytě stan nebyl problém. Kdybysme věděli, že budeme stejně spát "na divoko", zůstali bysme na nějakém místě přímo na naší trase.
Autobusem jsme popojeli do Turni nad Bodvou, na vlakovém nádraží jsme si uschovali batohy a stopem jsme popojeli k obci Zádiel. Odtud jsme prošli fantastickou vápencovou Zádielskou dolinou - nejhlubší kaňon v bývalém Československu (400 m). Pěkným krpálem jsme pak vystoupili na vyhlídku Na Skale, pohled zpět na celý kaňon ale stál za to (jen to trochu ruší vápenka v pozadí). Pak jsme přešli krasovou krajinou Zádielské planiny do cikánské vesnice Hačava. Místní si nás sice jen bezostyšně prohlíželi, ale přesto jsme se snažili nedělat prudké pohyby a rychle zmizet. Po asfaltové silnici jsme potom sešli bukovým hájem Hájskou dolinou kolem vodopádů Hájského potoka do obce Háj, odkud jsme se už svezli stopem. Dalších 5 km po asfaltu do Turni by bylo asi peklo, nohy bysme pak měli jako kačer Donald.
Autobusem jsme přejeli zpět na druhou stranu hřebene Slovenského krasu do Krásnohorského Podhradie přes vysoko položené Jablonecké sedlo. Na malém kopečku nad vesnicí trůní známý hrad Krásná Hôrka. Ubytovali jsme se na konci vesnice v perfektním kempu. Bylo už pozdě na vaření večeře, a tak jsme skočili do motorestu zpět k silnici na vynikající halušky s brynzou.
| Slovenský Ráj |
|---|
V pět ráno začala bouřka s obrovskými lijáky a trvala neuvěřitelných sedm hodin. Mezitím jsme v jedné krátké přestávce mezi lijáky (to znamená, že jen pršelo) sbalili stan a v další přestávce jsme přeběhli na zastávku autobusu. Na tento přesun jsme si obuli svoje kožené sandály, abysme si nepromočili trekingové boty, a předešlu, že do konce našeho dvoutýdenního pobytu na Slovensku už ty sandály neuschly. Dvě cikánky s námi pak konverzovali v čekárně o tom, jak je pro Slováky (a Rómy) na Slovensku tuze draho.
Dojeli jsme do Rožňavy a hned jsme pokračovali autobusem Rožňava-Poprad do Dobšinské ľadové jaskyně. Během cesty konečně přestalo pršet, ale všude se valily rozvodněné potoky. Počasí se na dlouho pěkně zkazilo. U nás v Čechách to znamenalo začátek povodní.
V Dobšinské ľadové jaskyni byl pěknej nával, ale stálo to zato. Ledová výzdoba byla ještě úžasnější než normální krápníky.
Od jeskyně se dá přejet vlakem nádhernou tratí do Dedinek. Přes hráz nádrže Palcmanská Maša, která tou dobou už přetékala vrchem, jsme přešli do kempu, kde jsme jen stěží našli nerozbahněné a trochu rovné místo pro stan, kemp leží ve svahu.
Lanovkou jsme ráno vyjeli na náhorní plošinu Geravy (60 Sk). Čtyři chlapi, kteří zabezpečovali provoz a pomáhali nasedat, přitom chlastali pivo o 106, po půl hodině provozu už měli první basu skoro prázdnou. Celý den jsme pak přecházeli po tzv. Glacké cestě Slovenský Ráj až do kempu Podlesok. “S plnou polní” nám cesta trvala celkem 6,5 h. Na rozdíl od Slovenského krasu už tady všude byly mraky turistů, odhadem 50% Poláci, 40% Češi, 10% Slováci.
Kemp Podlesok je na pěkném místě, ale sociální zařízení je na tak velký kemp a za ty peníze dost zoufalé. Taktická poznámka: během šesti nocí nikdo nekontroloval, jestli máme zaplaceno.
Co napsat? V noci začalo pršet a přes celý den až do následující noci bez přetržení lilo. Ze zoufalství jsme podnikli alespoň “vodní turistiku” do nedaleké vesnice Hrabušice na nákup a dali jsme si tam jedno od cesty. V kempu jsme pod přístřeškem uvařili večeři a zase jsme zalezli do stanu.
Přestalo pršet a občas vykouklo i slunce. Nejkrásnější dolina Suchá Belá byla bohužel dost rozvodněná, takže jsme radši vyrazili do Prielomu Hornadu. I Hornád byl rozvodněný a vypadal jako Žlutá řeka, cesta tu ale vede ve svazích kaňonu poměrně vysoko nad hladinu. Přechody některých úseků s řetězy a železnými stupačkami vysutými nad rozbouřenou řekou byly opravdu adrenalinové.
Potom jsme odbočili do Kláštorské doliny - sice malá a úzká ale nádherná dolina se spoustou lávek a žebříků a se dvěma vodopády. Potok na dně kupodivu nebyl rozvodněný a tak se jeho korytem dalo jít docela dobře.
Dolinou jsme vystoupili až na Kláštorisko ke zříceninám středověkého kláštera. Odtud jsme nekonečnými serpentinami sestoupili do údolí Tomášovské Belé, z níž jsme potom zahnuli do Sokolie doliny. Náplavami vápencových kamenů jsme se korytem potoka vydrápali k Závojovému vodopádu, což je nejvyšší vodopád ve Slovenském Ráji, který se řítí v několika stupních z výšky celkem 70 m. Museli jsme dát za pravdu Polákovi, který pod ním jen s úžasem prohlásil: “peknyj wodospad”. To jsme ještě netušili, že cesta dále pokračuje těsně podél toho vodopádu – skutečně, 70 m po žebřících kolmo vzhůru. Zároveň se přihnala bouřka a začalo pršet. Při výstupu podél hřmícího vodopádu to však stejně bylo jedno. Voda cákala shora i zhora.
Nad vodopádem už vedla cesta po slušné lesní pěšině. Jenže déšť se změnil v nekončící průtrž mračen. Nezbylo než přezout trekingové boty za sandály a tříhodinovou cestu do kempu v potocích vody nějak přežít.
Suchá Belá, Piecky a Velký Sokol (čili tři nejatraktivnější doliny) uzavřeny – příval vody ze včerejší průtrže strhal lávky a žebříky, takže byly doliny neprůchozí.
Zkusili jsme tedy dolinu Kyseľ. Po pěkně drsných stupačkách v korytě potoka a menších vodopádů jsme došli k Obrovskému vodopádu. Bohužel není z žádného místa vidět celý, což mu trochu ubírá na atraktivnosti. Nad ním byla stržená lávka, po níž bylo třeba přejít asi metr široké místo, kudy voda zářezem ve skále padá dolů. Když jsme viděli, jak to někteří “odvážní” turisté překračují, radši jsme ledový potok o kus dál přebrodili. Maďarská skupina, která se to také neodvažovala překročit, ale nevěděla jak jinak, náš nápad maďarsky velmi pochvalovala a už si zouvala boty. Dále jsme se snažili projít Malým Kyseľem, ale když byla voda v úzké soutěsce až po kolena, vzdali jsme to a jednoduchou cestou jsme se vrátili na Kláštorisko a pak do kempu.
V kempu nás čekala potěšující skutečnost: přes den nám konečně doschlo prádlo, které jsme vyprali v úterý večer.
Kvůli počasí a neprůchodným dolinám jsme vyrazili na výlet na Spišský hrad. Nejprve jsme autobusem z Podlesku (9:41) dojeli do Spišského Štvrtka. Cesta přes dvě vesnice (10 km) trvala přes půl hodiny, protože než vždycky nastoupili desítky cikánů a srovnali se tam s kočárkama, byla to věčnost. Cikánky si kontrolovaly svoje formuláře na přídavky na děti ... no, byl úřední den. Jen se štěstím jsme se dostali z narvaného autobusu ven.
Do Levoče jsme pak stopli pohodového veterináře. Alenu bolelo z minulého dne koleno, zapomněli jsme ho požádat, jestli by se jí na to nepodíval J.
Z Levoče jel už autobus do Spišského Podhradie. Mimochodem na kopci před Podhradím se nachází nějaká travertinová kupa s malým gejzírkem, určitě by stála za návštěvu.
V obchodním domě, kde fungovaly jen dva obchody: potraviny a predaj rakiev, jsme nakoupili něco k obědu (v těch potravinách tedy) a vyrazili jsme do kopce na hrad. Zřícenina největšího hradu ve střední Evropě byla moc pěkná. Z věže a hradeb jsme měli nádherný rozhled do okolí, hlavně na Slovenský Ráj, odkud se vypařovaly mohutné oblaky páry.
Při cestě zpět jsme si prohlédli perfektně opravené historické centrum Levoči.
Trochu se uklidnilo počasí, na chvíli se nám dokonce na obzoru ukázaly i štíty Vysokých Tater, a tak jsme podnikli túru na Tomášovský výhled. Pochodovali jsme po žluté, po hřebeni nad Hornádem, s pěknými výhledy na řeku v údolí, pak jsme sešli k Letanovskému mlýnu, kde žebrali malí cikáni. Kousek odtud se totiž nachází obávaná cikánská kolonie. V lese, kudy jsme pak stoupali na Tomášovský výhled, byli i dospělí cikáni s noži, kterými ale naštěstí jen čistili houby. Z výhledu je kompozičně dokonalý pohled na kopce Slovenského Ráje a za pěkného počasí i na Tatry.
Přešli jsme Hornád přes strategický mostík pod výhledem a po dalším hřebeni s vyhlídkou Čertova sihoť jsme vylezli až na Kláštorisko a odtud jsme se vrátili do kempu.
Alena dnes měla svátek, tak jsme si vzali nejméně propocená trička a skočili jsme na večeři do koliby za kempem. Halušky ani pirohy tu ale nebyly nic moc.
| Vysoké Tatry |
|---|
Tento den byl vyhrazen na přesun do Tatranské Lomnice. V Podlesku jsme tedy nakonec zůstali o tři dny déle než jsme plánovali. Předpokládali jsme totiž, že za takovéhoto počasí bysme si ve Vysokých Tatrách, kam jsme se těšili nejvíc, asi neškrtli. Teď už vypadalo počasí slibně.
Autobusem v 9:41 jsme jeli opět do Spišského Štvrtku. Nestihli jsme bohužel navazující autobus do Popradu kvůli přídavkůmchtivým cikánům, zase byl úřední den. Museli jsme až dalším spojem. Prošli jsme centrum Popradu a vlakem jsme pak dojeli do zastávky Eurokemp před Tatranskou Lomnicí. Vedle sebe tu jsou tři kempy: Eurokemp je nejdražší (asi 180 Sk/osobu/noc), naopak stejně vybavený Šport kemp nejlevnější.
Na recepci Šport kempu visel několikajazyčný ceník s překvapivě vysokými cenami. Když ale promluvili česky, podali nám slovenský ceník a ten byl podstatně veselejší. V kempu dokonce tekla i teplá voda, což jsme kromě Krásnohorského Podhradie nikde nezažili. Odpoledne začalo zase poprchat, tak jsme se jen prošli do Tatranské Lomnice na pivo.
Když jsme vylezli ráno ze stanu, spatřili jsme konečně štíty Tater. Vlakem jsme popojeli do Lomnice, nechali jsme bágly v úschovně na nádraží a vyrazili jsme k vodopádům Studeného potoka. Dvouhodinová cesta lesem stála za to. Vodopády byly spíš obrovské peřeje a potok spíš řeka. Nádhera.
Po Tatranské magistrále jsme pokračovali vzhůru svahem Malé Studené doliny na Lomnickou vyhlídku. Horský smrkový les postupně nahradila ve výšce asi 1500 m kosodřevina. Slunečné počasí občas přerušovaly přeháňky z mraků držících se kolem Lomnického štítu, jehož vrchol jsme tudíž viděli jen jednou, na okamžik. Pásmem kosodřeviny jsme potom došli až na Skalnaté pleso. Fantastická scenérie s úžasnými výhledy.
Následoval prudký, dost vyčerpávající sestup od plesa zpět do Lomnice. Moderním elektrickým vlakem podobným novému metru jsme pak navečer přejeli do Štrbského plesa a zubačkou hned do Štrby do kempu.
Poslední den jsme brzo ráno vyjeli zubačkou na štrbské pleso. Prošli jsme se kousek podél plesa a pak jsme se vydali k vodopádu Skok. Jak jsme k němu stoupali, měnila se vegetace před očima. Po cestě jsem udělal spoustu snímků fantastických scenérií, hlavně skal nad hranicí kosodřeviny. Konečně jsme dorazili k vodopádu. Tvoří ho několik pramenů a svojí krásou může klidně konkurovat norským vodopádům. Ještě jsme vyšplhali podél vodopádu k plesu nad ním. Bohužel se ale přivalil velký mrak a s nějakém rozhlížením byl konec.
Vrátili jsme se do Štrby, sbalili stan a nastoupili do rychlíku Ružín směr Bratislava. Ještě pár minut jsme potom z okna pozorovali štíty Tater. Údolím Váhu jsme dojeli do Bratislavy, odkud jsme pak pokračovali už jen do Břeclavi, kde jsme ještě pobyli u příbuzných.
Škoda, že právě teď jsme museli z Tater odjet, protože počasí bylo stále lepší a lepší. Rozhodně se tam ale brzy vrátíme a důkladně je prolezeme. Náš hlavní cíl, dobít Rysy, totiž zůstal nesplněn.