Neděle 8. 7. 2001

Po všech problémech a nejistotách před cestou konečně sedíme v rychlíku Slovan a před šestou hodinou ranní odjíždíme z Prahy směr Budapešť. Až do Istanbulu pojedeme čtyři: Lukáš (to jsem já, ahoj!) s Alenou a naši přátelé Martin s Olinou. V Turecku má sice každá dvojice jiné plány, ale cesta bude dlouhá a ve čtyřech ji lépe přežijeme.

Při nádherném počasí byla radost pozorovat českou a potom moravskou krajinu. Po cestě k nám přistoupil sympatický Moravák jako poleno - dvojník Ježíše Krista. Když se nás v Břeclavi při vystupování zeptal, kam vlastně jedeme, a dozvěděl se, že do Istanbulu, byl z toho chudák moooc špatnej. Nevěřil, že je něco takového vůbec možné. Překročili jsme slovenskou hranici a brzy jsme už projížděli Bratislavou. Viděli jsme ji poprvé a z vlaku vypadala jako velmi pěkné město. Zážitkem byl i přejezd mostu přes Dunaj.

MAĎARSKO

Zasekli jsme se až na maďarské hranici v Rajce. K smrti rovnou krajinou jsme to pak valili přes města s nevyslovitelnými jmény do Budapešti. Jediným rozptýlením byl vápencový masiv a výhled na Dunaj před Komárom. Z dálky se začala přibližovat další izolovaná skupina kopečků obklopujících Budapešť.

V 16 h jsme do Budapešti konečně dorazili. Mezinárodní rychlík Transbalkan odjížděl až ve 20:10, takže času jsme měli dost. Potřebovali jsme koupit na tento vlak místenky, protože v Rumunsku jsou mezinárodní vlaky a rychlíky povinně místenkové ....alespoň pro cizince. Transbalkan sice jede do Soluně, ale v Bukurešti se určité vagóny odpojují a zařazují k vlaku Bosphor Express (Bukurešť – Istanbul). Člověk tak může jet z Budapešti do Istanbulu bez přestupu. Má to ovšem jeden háček: tyto vagóny jsou pouze lehátkové a místenka do nich stojí přes 600 Kč, zatímco místenka do normálního sedačkového vagónu asi jen 100 Kč. Vyměnili jsme si tedy příslušný obnos českých korun na forinty ve směnárně naproti nádraží, kde měli podstatně lepší kurzy než v nádražní hale, a koupili si místenky do sedačkového vagónu až do Russe, prvního bulharského města. Tam jsme teprve chtěli přestoupit na Bosphor Express, ovšem za předpokladu, že tento vlak odjíždí z Bukurešti až po Transbalkanu. Kdybysme přestupovali už v Bukurešti, museli bysme si tam vyměnit peníze a koupit novou místenku na ten kousek Bukurešť–Russe opět asi za 100 Kč ... nebo i libovolně víc, protože pokladní tam prý cizincům nasazují “svoje” ceny a když se s nimi začnete hádat, klidně zavřou okýnko a pak si vás stejně podá průvodčí ve vlaku za to, že nemáte místenku.

Po osmé hodině jsme tedy opouštěli Budapešť. Ve vlaku byla spousta Čechů jedoucích do Soluně, všichni mávali z okýnka na Maďary plechovkami Gambrinu. Nebyli to ale batůžkáři jako my, vezli se pěkně v lůžkových vagónech do nějakého hotelu v Řecku. Pozorovali jsme pak pěkný západ slunce nad vzdalující se Budapeští a pokračovali jsme dál na východ zase totálně placatou usínající krajinou po přímočaré trati.

O půlnoci jsme dorazili na maďarsko-rumunskou hranici do Lökösházy. Hraniční policie skoro hodinu prohledávala celý vlak včetně všech prostorů ve stropě a pod sedačkami. Celní a pasová kontrola u nás mezitím proběhla bez problémů, protože české pasy jsou dobré pasy (ovšem jen na východ od nás J ). Pak vyměnili lokomotivu a popojeli jsme na rumunskou stranu hranice do Curtici.

RUMUNSKO

Posunuli jsme si čas o hodinu dopředu, čímž jsme automaticky přišli o hodinu spánku. Na nádražní budově visela celá řada rumunských vlajek a na nástupišti hlídali vojáci se samopaly, aby nikdo nevystupoval. Celá prohlídka vlaku a všechny kontroly se opakovaly, člověk si při tom uvědomí výhody evropské integrace. Tady jsme ale byli v úplně jiném světě – na Balkáně! Nakonec přišli průvodčí, kteří se podivovali, že máme v pořádku dokonce i rezervace (místenky). Čím dále jsme byli od Prahy, tím déle a déle si vždy průvodčí prohlíželi naši speciální jízdenku. Někdy měli i doplňující dotazy.

Na druhé straně se podél vlaku pohybovali dost divní chlápci nakukující do kupéček. Rumunsko je vyhlášené krádežemi v mezinárodních vlacích, proto jsme si přivázali batohy lankem na zámek k mřížce nad sedačkami, zamkli jsme kupé, zatáhli záclonky a pro jistotu jsme ještě až do rána drželi na střídačku hlídky. Celé kupé bylo naše, takže jsme se v něm rozložili ve spacákách a kdo zrovna nehlídal, mohl pohodlně spát.

Pondělí 9. 7. 2001

Za Aradem se začaly objevovat první kopečky. Když jsem se probudil na svoji hlídku, byli jsme už v Karpatech. Svítalo a hory získávaly fantastickou atmosféru. Tunely, mosty přes hluboké strže, říčky v údolích, občas různé chýše podél trati. Vlak se tu plazil dost pomalu.

Ráno se hory začaly postupně snižovat až se krajina narovnala do podoby Valašské nížiny. Tady to vlak sice valil ohromnou rychlostí a zastavoval jen v několika velkých městech, ale překonání vzdálenosti až do Bukurešti stejně trvalo několik hodin. Docela nuda, stále se jen střídaly lány pšenice a kukuřice, občas slunečnice. Příjemným zpestřením pak byly třeba opuštěné továrny, dost mizerné vesnice s volně se pasoucím dobytkem okolo, povozy tažené koňmi nebo zrezlé Dacie – jediná značka aut, kterou jsme tu viděli.

V Bukurešti jsme opustili vlak se všemi věcmi připraveni na bleskovou akci “Bosphor–Express–odjíždí–dřív–než–Transbalkan”, která by vyžadovala rychlou výměnu peněz a koupení místenek. S oddechnutím jsme ale zjistili, že odjíždí až za dvě hodiny po našem Transbalkanu, takže můžeme pokračovat v akci “přestup–až–v–Russe”. Vrátili jsme se zpět do vlaku, vyhodili rumunskou rodinku bez místenek, která mezitím obsadila naše kupé, a brzy jsme se rozjeli na rumunsko-bulharskou hranici do Giurgiu. Přibývající lesy a celkově bujnější vegetace předpovídaly, že se blížíme k Dunaji, který zde tvoří přirozenou hranici mezi oběma státy.

Zastavili jsme v Giurgiu. Martin s Olinou, kteří tudy projížděli před rokem do Řecka, předvídali možné problémy. Začala obvyklá důkladná prohlídka vlaku, pak přišli celníci. Nás se jen zeptali: “Čéši ?” a odešli. Rusy ve vedlejším kupé však podrobili důkladné prohlídce všech věcí. Potom nastoupili pasoví, vyžádali si naše pasy naházet do igelitky a pak s nimi zmizeli na celnici – co vagón, to jedna igelitka. Nezbylo nám než doufat, že své pasy ještě někdy uvidíme. Po hodině čekání pak přišlo to nejhorší z celé cesty vůbec – průvodčí! Zjistil, že jízdenky i rezervace máme v pořádku, a tak hledal, na čem by si namastil kapsu. Jeho pohled skončil na našich báglech nahoře nad sedačkami a začal mlít: “probléma bagáž”. Dělali jsme, jako že myslíme, že je chce sundat nebo srovnat, ale to dlouhou nevydrželo. Myslel samozřejmě, že jsou moc velké, a požadoval doplatit 40$ (!) za každý. Anglicky jsme se s ním začali dohadovat, že mu nic takového rozhodně nedáme. Pak jsme tvrdili, že máme jen kreditní karty. To ho ale rozzuřilo a začal vyhrožovat zabavením jízdenky, vyhozením z vlaku a zavoláním policie. Nevěděli jsme, jestli policii fakt nezavolá nebo jestli s nimi není spolčený a nebudou pak chtít podmáznout taky. Samozřejmě lhal. Nakonec jsme to prostě nevydrželi a každá dvojice mu dala desetimarkovku (nejmenší bankovku, jakou jsme měli). Okamžitě to strčil do kapsy, vrátil nám jízdenky, ušklíbnul se a zmizel. Kolik asi v té kapse musel mít, když prošel celý vlak? Představa průvodčích o nás je jednoduchá: když už máme na to, abysme jeli do Turecka, musíme být určitě bohatí, a tím pádem se musíme o naše prachy podělit i s nimi! Rumuni prý tvrdí, že průvodčí rychlíků u nich patří k nejbohatším lidem v zemi. Patřičně je za to nenávidí. My taky.

Za další hodinu se vrátili celníci s igelitkami. Tu naši dali nějakému Bulharovi v krajním kupé, ať nám je rozdá. Bulhar pak zkomoleně vyvolával naše jména v pasech. Vlak se přitom dal konečně do pohybu a po chvilce vjel na strategický most překlenující zde Dunaj. Byl to úchvatný pohled na nepředstavitelně široký tok, mnohokrát širší než den předtím v Bratislavě a Budapešti.

BULHARSKO

Vítalo nás Bulharsko. Hned za Dunajem leží město Russe. Po příjezdu na nádraží, celníci zamkli všechny dveře a začali postupně procházet vlak. Trvalo to zase pěknou dobu, přitom dost srandovně hlásili do vysílačky naše jména a čísla pasů, např.: “Aléna P..pi..pilikóva” apod. Potom nás pustili ven. Oprášili jsme svoje znalosti azbuky, abysme si mohli na informačním panelu přečíst, kdy nám odjíždí vlak do Istanbulu. Poznamenali jsme si i odjezdy vlaků do Budapešti a Bukurešti kvůli zpáteční cestě. Vyměnili jsme 10 marek za 10 leva a koupili místenky na Bosphor Express [2,5 leva za jednu]. Nejlepší kurz nabízejí veksláci přímo na nádraží.

Příjezd Bosphor Expressu se podle informační tabule stále oddaloval, nejspíš vinou procedury v Giurgiu. Konečně přijel, po celních procedurách jsme mohli nastoupit a skoro v šest hodin jsme odjeli směr Istanbul. Brzy přišla bulharská průvodčí společně s takovým pořízkem a vyjevila nám další problém. Totiž, že naše jízdenka je na jinou trasu přes Bulharsko než jedeme. Prý jezdí do Istanbulu ještě jiný vlak, který odjel dříve - což je samozřejmě naprostá blbost. Po každém z nás chtěla doplatit 10 marek nebo nás vyhodit. Dlouho jsme se s ní dohadovali. Přitom my jsme mluvili česky, ona bulharsky a navzájem jsme si docela rozuměli, pak nám dokonce dala půl hodiny “oddechový čas” na rozmyšlenou. Když se vrátila nabídli jsme jí 10 marek za všechny čtyři. Okamžitě souhlasila, sebrala desetimarkovku, spokojeně odešla a měli jsme klid.

Celá cesta přes Bulharsko pak probíhala v noci, takže jsme toho moc neviděli. Navíc se vlak přes noc úplně zaplnil - v kupé nás bylo osm, ulička plná ukecaných lidí, tak jsme toho ani moc nenaspali. Vlak objížděl pohoří Stara planina. To znamená, že jsme jeli až skoro do Varny k moři a pak se vraceli přes Jambol a Starou Zagoru zpět do vnitrozemí.

Úterý 10. 7. 2001

TURECKO

Brzy ráno, ještě za tmy, jsme dorazili na bulharsko-turecké hranice. Následovala obvyklá balkánská prohlídka vlaku a pasoví opět evidovali naše jména a čísla pasů. Pak jsme pomalu přejeli na tureckou stranu hranice do Kapikule. Široko daleko jen suchá pole. Na nástupišti postávali tmaví kníratí Turci se služebními samopaly. Zrovna vycházelo slunce a ozařovalo třepotající se tureckou vlajku. To všechno na mě nějak silně zapůsobilo, že jsem v duchu na pár vteřin zpanikařil a vážně jsem přemýšlel, jak se teď odtud co nejrychleji dostaneme zpátky. Všechno ale bylo v pohodě.

Stejně jako většina lidí jsme vystoupili z vlaku a šli na celnici vyřídit si víza. Nejdřív bylo nutné koupit si v budově o kus dál u nenápadného okénka vízum za 10$ (oranžová nálepka do pasu). Pak jsme se vrátili na celnici, kde nám na ni vyrazili datum příjezdu a zaevidovali si nás.

Naše jízdenky platili jen sem do Kapikule, proto jsme si museli koupit jízdenku do Istanbulu už zvlášť. Lístek do Istanbulu na Bosphor Express stál asi 9 000 000 TL, zatímco na normální turecký vlak Kapikule-Istanbul jedoucí za hodinu pouze 2 200 000 (70 Kč) se slevou 20% na ISIC kartu. Nebylo tedy o čem uvažovat. Směnárna byla zavřená, ale pár marek akorát na jízdenky nám rádi vyměnili v restauraci vedle celnice. Taky zaokrouhlili kurz patřičně dolu (1 DM = 500 000 TL). Turecký vlak odjížděl dokonce dříve než Bosphor Express, někdy kolem osmé hodiny. Stavěl ale ve všech zastávkách, takže nás Bosphor Express nakonec stejně předjel. Projížděli jsme pahorkatinou s poli a lesíky, až na “nějaké detaily” to vypadalo skoro jako u nás. Například z vesnic vždy vyčuhovala nějaká špička jako u nás, ale nebyla to věž kostela, nýbrž minaret mešity.

Idylku z pozorování krajiny zkazil zase průvodčí. Zkontroloval naše jízdenky, prohlásil chabou angličtinou, že studentská sleva platí jen pro turecké studenty a chtěl rozdíl doplatit. Pak dokonce tvrdil, že tenhle vlak je jen pro Turky a že jsme měli jet Bosphor Expressem. Ani jedno z toho samozřejmě nebyla pravda. Zařekli jsme se, že mu nedáme ani liru, a tak jsem se společně s Martinem s ním dohadoval a tvrdošíjně jsme mu odporovali. Olina už to nevydržela a vložila se do toho taky. Turka to tak naštvalo, co si to ta ženská dovoluje kecat chlapum do řeči, že ji začal strkat do ruky svoje štípačky na lístky a křičel: “You are conductor?! You can do it!” Pak si na nás přivedl ještě kolegu. Oba nám pak slibovali VELKÉ problémy. No, skončilo to tak, že se k nám před Istanbulem opět vrátil. Když jsme mu začali ukazovat jízdní řády uvádějící studentskou slevu, mávnul nad tím rukou, jako abysme se na to už vykašlali. Podal nám nějakou vizitku a vlídně řekl, že jeho dobrý přítel má na téhle adrese v Istanbulu hotel a kdybysme prý chtěli, můžeme se tam ubytovat. Najednou byl s námi nejlepší kámoš. Mírně v šoku jsme poděkovali a po jeho odchodu jsme vizitku pustili z okýnka, protože ten hotel nebyl zrovna naše cenová kategorie. Celý výstup nás jen utvrdil v tom, že na Balkáně to prostě pořád zkoušeji, člověk musí vytrvat a nikomu nic nedat!

Najednou se nám otevřel výhled na moře a spatřili jsme i první istanbulské čtvrti. Trať už potom vedla stále podél pobřeží. Okrajové chudé čtvrti vypadaly fakt drsně, polorozbořené dřevěné domky, střechy z vlnitého plechu, pořádek asi jako na skládce. Jak jsme se blížili k centru Istanbulu, vše se postupně zlepšovalo. Fascinovali nás hlavně minarety velkých výstavních mešit. Všude vlály turecké vlajky nejrůznějších velikostí. Kolem jedné hodiny začali muezzinové svolávat k polední modlitbě, vlak zastavil v jedné městské zastávce a stál zde neobvykle dlouho, protože několik věřících vyběhlo na nástupiště a dobu tam padali k zemi a modlili se. Pak sbalili koberečky a jelo se dál.

Po dlouhých 55 hodinách jízdy vlakem (2726 km), ve 13:30, tedy konečně přijíždíme na nádraží Sirkeci, které leží v samotném srdci Istanbulu na pobřeží bosporského průlivu. Právě zde kdysi končil slavný Orient Express. Přestože je to hlavní nádraží v evropské části Istanbulu, má jenom dvě koleje. Z první odjíždějí pouhé čtyři vlaky denně po jediné trati vedoucí do Řecka a Bulharska, druhá kolej je vyhrazena městským vlakům.

První minuty v Istanbulu – kulturní a klimatický šok

Jakmile jsme vystoupili z vlaku, porazilo nás obrovské vedro a dusno, displej v nádražní hale ukazoval 36°C. Vyměnili jsme ve směnárně 50 marek v celkem solidním kurzu a rázem z nás byli milionáři (1 DM = 564 000 TL). Hodili jsme batohy na záda, rozložili jsme mapu a vydali se pěšky do čtvrti Aksaray, kde se nacházejí levné penziony. Podle mapy nějakých 1,5 km přes malý kopeček – to je přece kousek, mysleli jsem si, ale po pěti minutách v tom vedru jsme byli propocený, že na nás nebyla nítě suchá, a měli jsme toho plný zuby. Navíc jsme namísto cesty velkou ulicí s několikaproudovou vozovkou, která vedla trochu oklikou, zvolili nejkratší možnou trasu, což nebylo zrovna nejšťastnější řešení, protože jsme se museli prodírat do kopce a z kopce malými uličkami s obchůdky, kde byly milióny lidí, mezi kterými se spěšně procpávali prodavači s pojízdnými krámky a troubící auta a dodávky. Prostě mraveniště lidí a aut! A teď se tam prodírejte s báglem: každý kus chodníku jinak vysoký, dávejte pozor, abyste se navzájem neztratili, hledejte názvy ulic a koukejte do mapy! Tyhle první minuty v Istanbulu byly fakt hrozný, ale postupně jsme si ten chaos zamilovali.

Došli jsme do čtvrti Aksaray a složili batohy v parčíku ve stínu mešity Laleli Camii, tady byl svatý klid. Po dvojicích jsme se na střídačku vydali hledat hotel. Nakonec jsme vybrali malý hotýlek Aziziye Otel v nenápadné uličce [odbočující na sever z Ordu Caddesi na křižovatce s Atatürk Bulvar naproti výlezu z metra]. Majitel a recepční v jedné osobě, příjemný starší Turek hovořící anglicky, nám udělal dobrou cenu, když se dozvěděl odkud jsme, ale dál už smlouvat nechtěl – i tak to bylo to nejlevnější, co jsme mohli v Istanbulu sehnat [dvoulůžkový pokoj kolejního typu, sprcha a záchod na chodbě – 8 000 000 TL (250 Kč) za noc]. První věc, co jsme udělali: konečně jsme se po dvou dnech ve vlaku osprchovali, že tekla jenom studená voda, to v místním klimatu vůbec nevadilo. Dlouho jsme odpočívali a když se navečer konečně trochu ochladilo, vydali jsme se poznávat město.

Aya Sofya

Konečně u slavných mešit

Historické centrum a v podstatě vše, co stojí za zhlédnutí, stejně jako nádraží Sirkeci a čtvrti s penziony, se nachází na poměrně malé ploše, v evropské části Istanbulu, na poloostrově, který od celistvé pevniny odděluje zátoka Zlatý roh. Vše tedy můžete obcházet pěšky nebo můžete využít tramvaj, která projíždí celým centrem.

Cesta do historického centra nám pěšky trvala asi půl hodiny. Šli jsme tentokrát raději po zmíněné hlavní ulici plné bank a luxusních obchodů. Atmosféra malých uliček, jakou jsme zažili odpoledne, nám zde začínala chybět.

Do večera jsme chtěli vidět alespoň Modrou mešitu (Sultan Ahmet Camii) a chrám Boží moudrosti (tur. Aya Sofya, řec. Hagia Sofia), které tvoří typickou siluetu Istanbulu. Vždyť už jsme také na ně byli celí nadržení. Obě tyto dominanty Istanbulu stojí naproti sobě, odděleny Sultanahmetským náměstím s francouzským parčíkem s fontánami a růžovými a bílými oleandry. Čistě bílá Modrá mešita (modrá je uvnitř) se šesti minarety, ozářená pozdními slunečními paprsky, vypadala opravdu nádherně. Úzkými uličkami s typickými dřevěnými domy jsme potom sešli na nábřeží. Podél celého pobřeží poloostrova vede široká promenáda, kterou jsme se vraceli ke čtvrti Aksaray. Asijská část města za Bosporem už byla zahalená v lehkém oparu, desítky obrovských nákladních lodí se stahovaly z volného moře směrem k nám do bosporského průlivu, na vlnolamech z velikých kamenů stála spousta rybářů a kavárny a rybí restaurace se začínaly plnit turisty. Zaujal nás vrak velké lodi, starý tak deset dvacet let, který leží na boku jen několik metrů od břehu. Pak jsme pozorovali nádherný západ slunce. Od moře k penzionu jsme potom šli širokou rušnou ulicí, kde se na nás neustále vrhali pinglové a snažili se nás vtáhnout do svých restaurací. Jejich ceny (i po předběžném smlouvání) ale byly designované spíš pro Němce a tlusté Američany než pro chudé studenty z Čech, nicméně hlad jsme měli. Rozhodli jsme se však pro mnohem levnější a objevnější způsob: totiž, že povečeříme stejně jako prostý lid.

mapy Istanbulu

Večeře v místní lokantě

Hned naproti našemu hotýlku byla tzv. lokanta, což je něco jako jídelna nebo bufet, kde se podávají obyčejná turecká jídla za velmi rozumnou cenu a kde se stravují normální Turci. V lokantách se vaří až do noci, vždyť také život na ulicích začíná teprve pozdě odpoledne. Ve velkých nerezových pekáčích zde bylo na výběr několik jídel, jedno hezčí než druhé. “Hezčí” píšu úmyslně, protože nemá smysl snažit se překládat nabídkovou tabuli, která je samozřejmě napsaná jen turecky, a je lepší vybírat očima. Jedná se většinou o kousky skopového nebo kuřecího masa s nějakou pikantní omáčkou se zeleninou, fazolemi nebo bramborami, k tomu jako příloha buď chleba, nebo rýže. Chleba se jí ke všemu, ale jinak se na přílohy v Turecku moc nehraje. Dále si také můžete přibrat různé moučníky, saláty a samozřejmě všudypřítomnou Coca Colu nebo Fantu atd. Chlapík za pultem už se na nás smál, tak jsme tedy ukázali na vybrané jídlo: “iki bunu, lütfen” (dvakrát tohle, prosím) a na dotaz, jestli ekmek nebo pilav (s chlebem nebo s rýží), jsme odpověděli: “ekmek”. Zaplatili jsme 1 000 000 TL (32 Kč) za každé jídlo (v lokantě se nesmlouvá – ceny jsou dané na nabídkové tabuli) a odešli si sednout k jednomu z krajních stolů, aby si Alena mohla sednout podle pravidel ke všem zády (když už je teda žena v lokantě!). Na veřejnosti se totiž žena musí snažit být co nejméně nápadná (proto se také muslimské ženy zahalují), i kontakt očima prý Turci berou jako “výzvu”. Přestože jsme udělali co se dalo, stejně ji všichni po očku pozorovali. Mladý pinglík nám ještě přinesl džbánek vychlazené vody a misku s chili kořením a i nadále se kolem nás točil. Jídlo bylo výborné, jmenovalo se tas kebap (beraní guláš). Poté co jsme si ho přichutili troškou chili, přišla řada i na tu vodu ... mysleli jsme, že nám po tom chili huba uletí. Sotva jsme dojedli, v mžiku přiběhl pinglík a talíře okamžitě odnesl, podle jejich pravidel je totiž nezdvořilé nechávat talíř před hostem, který už je najedený. Dopili jsme zbylé dva litry vody a vraceli se do hotýlku.

V celé ulici posedávala před obchůdky spousta Turků, kteří pili čaj a horlivě spolu diskutovali. Když píšu “Turků”, myslím tím opravdu jen mužů, protože ženu vysedávající takhle na ulici byste jen marně hledali. Přestože od lokanty do hotýlku to bylo jen několik metrů, náš průchod ulicí způsobil velké pozdvižení – dva cizinci z toho jedna mladá pěkná nepříliš zahalená žena (... to jako Alena), to se jen tak nevidí! No, nebyl to nejlepší pocit být v cizím prostředí, večer, v takovéhle malé uličce středem pozornosti.

K tomuto dni zbývá jen dodat, že i když v noci bylo hrozný vedro, spali jsme jako zabitý – po dvou nocích ve vlaku konečně spaní v normální posteli. Jen k ránu nás na chvíli probudilo ječení muezzina svolávajícího věřící k první modlitbě při východu slunce (náhrada kohouta, napadlo mě).

Středa 11. 7. 2001

Bankovky se spoustou nul

Ráno jsme se dojemně rozloučili s Martinem a Olinou, kteří měli v Turecku jiné plány, s tím, že už se možná nikdy neuvidíme. Chystali jsme se totiž večer přejet do asijské části Istanbulu a pak přes noc autobusem do Izmiru k Egejskému moři a pak dál do Asie. Během placení pokoje došlo k malé, nicméně zajímavé, zápletce s bankovkami, která se dala dříve či později v Turecku očekávat. Totiž všechny bankovky (v hodnotách 250 000, 750 000, 500 000, 1 000 000, 5 000 000 a 10 000 000) mají stejný vzor a liší se pouze barvou, počtem nul a trochu velikostí. Proto se stalo, že při placení 8 000 000 za pokoj jsem vytáhl tři milionové bankovky a pak místo 5 000 000 pouze 500 000. Chvilku trvalo než jsme si s recepčním porozuměli, že mu dávám o nulu míň! Při takovém počtu nul musí být člověk stále ve střehu, mohla by se snadno přihodit i opačná situace. Později jsme si zvykli na barvy bankovek a bylo to v pohodě.

Sulejmanova mešita (pohled z nábřeží)

Prohlídka Istanbulu

Recepční nám v pohodě dovolil nechat si bágly až do odpoledne v hotelu, a tak jsme jen nalehko, ještě za chládku (... no, za chládku – spíš ne za vedra), vyrazili na velkou prohlídku Istanbulu. Celý poloostrov s centrem je v podstatě malý kopeček. Na jeho vrcholu se nachází Sulejmanova mešita (Süleymaniye Camii). Tam jsme zamířili nejdřív. Kolem vstupní brány a budov istanbulské univerzity jsme brzo k mešitě dorazili. Sulejmanova mešita patří mezi největší a nejkrásnější mešity, obklopuje ji malý park a muslimský hřbitov. Odborníci ji považují, díky její geniální konstrukci, za vrchol osmanské architektury – bez újmy zatím přečkala všechna zemětřesení. Kdyby nebylo okolo tolik budov, byl by odtud krásný výhled na zátoku Zlatý roh a bosporský průliv.

Malými uličkami jsme pak pokračovali dolů k zátoce Zlatý roh. Protože bylo teprve devět hodin, nebyl zde ještě takový chaos. Obchodníci teprve otvírali své krámky, přiváželi a vyrovnávali zboží. Malí kluci prodávali na ulicích alespoň žvýkačky nebo vodu v třetinkových plastových lahvích chlazenou v kýbli s ledem. V některých ulicích se prodával výhradně určitý druh zboží, např. jen nádobí, nebo koberce, nebo oblečení, a podle toho se také často jmenovaly, v jiných jste naopak mohli koupit vše od ovoce přes pytlíky do vysavače až po figuríny na oblečení. V celém Turecku, a hlavně tady v Istanbulu, nás fascinovalo, právě to, jak všude kvete drobný obchod. Turci jsou prostě obchodníci. Když už nemají žádný krámek, alespoň si stoupnou na ulici s váhou a vy se u nich můžete za drobný peníz zvážit!

koření

Cestou jsme se zastavili v tzv. Egyptském bazaru, což je velké zastřešené tržiště, kde je k mání snad vše, co se dá jíst. Pro turistu je to hlavně fantastická pastva pro oči. Krámky s úhledně vyrovnaným ovocem střídají obchůdky s čajem a tureckými cukrovinkami, kde se pokoušíte odhadnout, co je co. Když ale dorazíte ke stánku s kořením, rezignujete na všechny své pokusy o určení a s úžasem si prohlížíte vědra s pestrobarevnými prášky v různých odstínech zelené, žluté, oranžové a červené, nad tím vším jsou zavěšené svazky chili papriček a všeho možného ... prostě nádhera – takhle jsme si Turecko představovali. Egyptský bazar přechází ve venkovní tržiště, kde jsou další “nádherné” stánky s olivami, sýry, rybami, oříšky atd.

Když jsme se konečně vzpamatovali, zjistili jsme, že už stojíme na břehu zátoky Zlatý roh u Galatského mostu. Na druhé straně mostu přes zátoku je vidět panorama čtvrti Galata, kde se tyčí proslulá Galatská věž s rozhlednou. Na mostě stála spousta rybářů s pruty, kteří zkoušeli svoje štěstí. My jsme zamířili směrem k přístavišti trajektů, abysme omrkli situaci předtím, než večer pojedeme právě některým trajektem přes Bospor do asijské části Istanbulu. Zároveň byl čas oběda. Vůně pečených ryb nás přilákala k malé loďce, která se kolíbala na vlnách u mola. Rybáři zde přímo na lodi pekli čerstvě nalovené ryby a prodávali je vložené se zeleninou do ekmeku [1 000 000 TL (32 Kč)]. Neodolali jsme, přestože nás před cestou v očkovacím středisku nabádali, abysme v Turecku nejedli žádné jídlo připravované na ulici, mořské potvory nebo točené nápoje jako např. výborná citrónová limonáda atd. (Vy to ale po nás rozhodně neopakujte a dbejte pokynů svého lékaře pro cestovní medicínu! J ) Vedle přístaviště nás zaujalo velké stanoviště taxíků, v několika řadách tu stály připravené desítky žlutých taxíků ... v životě jsme tolik taxíků pohromadě neviděli.

Dále jsme pokračovali v naší prohlídce Istanbulu kolem nádraží Sirkeci ke královskému paláci Topkapi (Topkapi Sarayi). Palác leží na špičce poloostrova na vyvýšenině nad mořem. Prošli jsme dvěma branami až na druhé nádvoří, kde nás zastavily pokladny. Vzhledem k tomu, že vstupné bylo dost vysoké (asi 250 Kč), tak jsme to vzdali, ale protože každého návštěvníka kontrolovali a jeho věci projížděli rentgenem jako na letišti, tak jsme asi o dost přišli. Zrovna bylo krátce po jedné hodině, když jsme uslyšeli zvláštní sílící hluk, který se šířil ze všech stran z celého města – něco jako zkouška sirén. Na chvíli nás to zarazilo, ale pak jsme si uvědomili, že jsou to muezzinové. Každý muezzin začal ze své mešity svolávat věřící k polední modlitbě, a že těch mešit je v Istanbulu požehnaně.

Modrá mešita

Od královského paláce je to jen kousek k Modré mešitě a chrámu Aya Sofya. Nejprve jsme si zvenku prohlédli Aya Sofyu, vstupné dovnitř bylo opět dost drahé (asi 200 Kč), navíc se zde stály nekonečně dlouhé fronty. Naopak do Modré mešity je vstup zdarma – to je panečku něco pro Čechy. Mešita má dva vchody: jeden pro věřící, kteří se sem chodí normálně modlit, a druhý pro turisty, ten je ovšem otevřen pouze v době, kdy se nekonají hlavní modlitby. Při návštěvě kterékoli mešity musíte mít zahalené minimálně nohy a ramena, proto jsme oba měli kalhoty, na zakrytí ramen stačilo tričko. Před vchodem jsme si museli ještě zout boty - to není kvůli náboženství, ale proto, aby se nezašpinili koberce uvnitř. V mešitě bylo velmi příjemně, žádné vedro jako venku, ale ani chlad jako v našich kostelech. Modré světlo dopadající dovnitř modrými mozaikovými okny dalo mešitě název. Přestože nebyl čas modliteb, několik muslimů se v části pro věřící stejně modlilo. Podlahu pokrývají tlusté koberce, po kterých je radost chodit. Jinak uvnitř téměř nic není, pouze zavěšené svícny a ve výklencích nízké lavice, ty však nejsou určeny k sezení, ale k odkládání koránu pro modlící. Stěny jsou vyzdobeny jen různými ornamenty a nápisy, protože islám je nefigurativní náboženství a všechno, co má duši, se tedy nesmí zobrazovat.

Vedle Modré mešity a Aya Sofyi leží podlouhlé prostranství zvané Hippodrom. Za dob Byzantské říše to bylo místo, kde se konaly významné politické události a shromáždění. Stojí zde veliká fontána, dar německého císaře Wilhelma, a tři vysoké obelisky. Nejvyšší a nejpěknější je tzv. Egyptský obelisk (Theodosiův), který byl vyroben před 3500 let v Egyptě z jednoho kusu růžové žuly a vztyčen Káhiře. Byzantský císař Theodosius ho později od Egypťanů koupil (asi jako zajímavou starožitnost) a dopravil do Istanbulu.

První kebap

Odpoledne se nachýlilo do své druhé poloviny a nastal čas vrátit se do hotelu pro naše batohy. Po cestě zpět jsme dostali hlad a žízeň ... no, vlastně spíš jen chuť ochutnat nějaké turecké pouliční jídlo, a tak jsme brzy zapadli do jednoho občerstvení. Na ulicích se tyto krámky nacházejí velmi zhusta. Ceny jsou pevně dané (nesmlouvá se) a víceméně všude stejné. Většina občerstvení nabízí k jídlu pouze jedinou, ale zato jedinečnou věc – kebap. Kebap je něco jako u nás gyros – na svislém rožni se opéká sloupec plátků masa, opečené části se pak ořezávají, míchají s čerstvými rajčaty a paprikami a vsypávají do rozkrojené půlky ekmeku. Prodavač se pak obvykle zeptá, jestli ještě chcete přidat chili. Kebap se dělá buď z jehněčího (döner kebap), nebo z kuřecího masa (piliç kebap). Ten z jehněčího je obzvlášť vynikající: maso je libové, měkké a výborně upečené. Jakmile jednou ochutnáte, už nechcete nic jiného – taky to byl v Turecku náš obvyklý oběd [500 000 až 600 000 TL (16 až 20 Kč)]. K pití jsme si dali další typickou tureckou věc – ayran. To je bílý jogurt ušlehaný s ledovou vodou a mírně osolený, prodává se chlazený a lehce napěněný. Nebojte se, chutná to výborně (podobně jako náš biokys) a hlavně v tom vedru, jaké všude panuje, je to nesmírně osvěžující [0,3 l – 250 000 TL (8 Kč)]. Najedeni jsme se pak odvalili k našemu hotýlku vyzvednout si batohy.

Přes bosporský průliv do Asie

Nechtělo se nám trmácet se s těžkými bágly zpět do centra pěšky, a proto jsme se vydali k nejbližší zastávce tramvaje. Celým centrem projíždí jedna linka, která končí právě u přístaviště trajektů v Eminönü, kam jsme měli namířeno. Chvilku jsme pozorovali dění na zastávce, abysme odhalili systém. Nástupní ostrůvek je asi metr vysoký a ohrazený. Na obou jeho koncích jsou turnikety pro vstup a výstup, do kterých se při vstupu vhazuje kovový žeton. Celý provoz ostrůvku kontroluje jeden hlídač. Někde poblíž každé zastávky se nachází budka, kde prodávají zmíněné žetony [500 000 TL (16 Kč) za osobu]. Docela dobrý systém, jet načerno se asi nedá! Za chvíli přijela tramvaj se čtyřmi propojenými vagóny připomínající naše metro. Při pohledu na to, jak je narvaná, jsme se zděsili, že tam jistě uvaříme, ale ... byla klimatizovaná!

Za pár minut jsme dorazili do čtvrti Eminönü k přístavišti. Ještě jsme si chtěli vyměnit 50$ šek. Náhodou hned první banka (AK Bank - vedle nádraží Sirkeci), kterou jsme zkusili, brala šeky. Jinak je to v Turecku docela problém (viz praktické informace). Při této příležitosti jsme se také poprvé setkali s neeeeuvěřitelnou laxností tureckých úředníků. Nicméně nakonec jsme dostali 68 000 000 TL ... no, kdyby to tak bylo Kč.

V přístavu jsme našli stanoviště odkud odjížděli trajekty do asijské čtvrti Harem, kde se nachází hlavní autobusové nádraží asijské části Istanbulu. V pokladně jsme si koupili žetony na plavbu [600 000 TL (20 Kč) za jízdu], prošli jsme turniketem a čekali až přijede loď. Trajekty jezdí poměrně často, v závislosti na denní době každých 15-30 minut. Za chvilku přistála loď, velmi rychle se vyměnili jak lidé, tak auta, a jelo se. Sbohem Evropo, hurá do Asie! Slunce se nad evropskou částí Istanbulu, jakoby symbolicky, chýlilo k obzoru. Z nejvyšší paluby jsme pozorovali vzdalující se Evropu, dva mosty spojující oba světadíly a přibližující se druhý břeh. Bosporský průliv zde dosahuje šířky asi 2 km, takže za nějakých 15 minut jsme byli na druhé straně. Poprvé v Asii.

Bosporský průliv

Útok autobusových dohazovačů

Trajekt přistál přímo u otogaru (autobusového nádraží), co se dělo potom, lze jen těžko popsat slovy. Jakmile jsme vystoupili na molo, ihned se na nás vrhli nadháněči, kteří se z nás snažili dostat, kam chceme jet, a chtěli nás dovést k autobusové společnosti, která tam odjíždí nejdřív. Všechny jsme razantně odmítali, protože jsme věděli, že je lepší, když si člověk sám obejde několik společnosti a pak vybere tu nejlevnější. Když se totiž necháte dovést dohazovačem, jeho provize se projeví v ceně vaší jízdenky. V druhé linii stáli pracovníci společností, kteří jeden před druhého opakovaně křičeli jména měst, kam právě odjíždí jejich nejbližší linka, aby na poslední chvíli ještě zaplnili volná místa. Ozývala se jména snad všech měst: “Ankara, Ankara, Ankara ... İzmir, İzmir, İzmir ... Bodrum, Bodrum, Bodrum ....” Neuvěřitelný chaos prostě vládnul přístavištěm. Nakonec jsme se probojovali až k terminálu, kde sídlilo mnoho autobusových společností. Chtěli jsme jet do İzmiru, tam hned přesednout a pokračovat do malého turisticky významného města Selçuk. Logicky totiž musíte nejdřív do velkého města a z něj pak teprve do malého, říkali jsme si – jako je to u nás. Během našeho dotazování na İzmir jsme však zjistili, že v pohodě můžeme jet rovnou až do Selçuku. Předběhnu dalším událostem a prozradím, že v Turecku se dostanete téměř odkudkoliv, kamkoliv a kdykoliv! K našemu údivu, také společnosti, které jezdily přes Selçuk, tam vypravovaly autobus snad každou hodinu (700 km, 9 hodin jízdy)! Obešli jsme jen několik společností, přičemž ceny byly velmi podobné, a víceméně podle dobrého dojmu jsme si vybrali společnost Uludağ. Prodavači jízdenek rozuměli trochu anglicky, takže jsem požádal o dvě jízdenky a o studentskou slevu, ukázal jsem ISIC kartu a pro jistotu ještě řekl turecky “ögrenciler” (studenti). Prodavač překvapivě ochotně souhlasil a cena za jednu jízdenku tak spadla z 18 000 000 na 15 000 000. Alena sice studentka není, ale všude v Turecku stačilo ukázat jen moji ISIC kartu a slevu jsme dostali automaticky oba, někde ani nebylo třeba kartu ukazovat. ISIC karta nám ušetřila docela dost peněz – vřele doporučuji. Vybrali jsme si odjezd až ve 21 h, abysme pak v Selçuku nebyli moc brzo ráno, i když jsme mohli jet už dříve. Prodavač potom během okamžiku vyplnil jízdenky (vypadaly spíš jako letenky) a bylo hotovo.

Zbývaly nám dvě hodiny času, takže jsme si nejprve dali na otogaru náš první turecký čaj. Podává se v typických skleničkách, předem oslazený, plus ještě dvě kostky cukru navíc na podšálku [250 000 TL (8 Kč)]. Mimochodem čaj se turecky řekne “čaj” (çay). Potom jsme se přesunuli na břeh moře a usadili se na obrovských vyhřátých kamenech vlnolamu. Pozorovali jsme krásný západ slunce nad Evropou, siluety velkých mešit a lodě proplouvající Bosporem. Alena na chvíli zapnula mobil a poslali jsme domů SMSku: “Uz jsme v Asii. Istanbul je fantasticky mesto. Mame se dobre, konecne jsme v zemi, kde si muzeme dovolit vsechno koupit ...”

Fantastická autobusová doprava

Před devátou jsme se vrátili na otogar. Lidmi a autobusy se to jen hemžilo. I ke stánku naší společnosti právě najížděl jeden autobus. Co vás možná překvapí, nebyl to žádný kostitřas jako Karosa, ale luxusní Mercedes! V Turecku totiž jezdí na delší vzdálenosti výhradně takovéhle autobusy, nejčastěji Mercedesy nebo Renaulty, takže každá taková cesta je nevšední zážitek (myšleno naprosto bez ironie). Když jsme u autobusu ukázali naši jízdenku, chlapíci pokývali, že jsme zde správně, a sami nám ochotně naložili batohy do podpalubí. Dostali jsme číslo odpovídající visačce, kterou na batohy připevnili, aby si je při vystupování nemohl vyzvednout nikdo jiný. Potom se nás ujal mladý chlapec v černých kalhotech a čistě bílé košili s motýlkem, uvedl nás do autobusu a podle jízdenky nám s úsměvem ukázal naše místa. V těchto autobusech se samozřejmě nepřepravují cestující na stání, takže každá jízdenka je zároveň i místenkou.

Přesně v devět autobus vyjel. Byli jsme zde jediní cizinci. V autobuse zůstal i ten chlapec v bílé košili, ale vlastní sedačku neměl, seděl na polštářku na schůdkách vedle řidiče a jakmile jsme vyjeli na dálnici, začal plnit u nás naprosto neznámou funkci – dělal totiž letušku! Nejprve obcházel cestující a nabízel nápoje, přestože i na nás mluvil turecky: “çay, kahve, kola, su?”, nebylo těžké rozumět (čaj, kávu, kolu, vodu?). Každému dal ihned kelímek a příslušné pytlíčky čajem nebo kávou a s cukrem. V dalším kole pak cestujícím rozléval horkou vodu. Při následují obchůzce každý dostal ještě balíček sušenek, dokonce byly na výběr dva druhy. Pak letuška pobíhal po autobuse a sbíral všechny odpadky. No, nezáviděl jsem mu, myslím, že se teda během jedné jízdy nalítá dost. I nadále pak pořádal “pravidelné obchůzky”, nabízel chlazenou vodu (balenou jako u nás jogurty), o kterou jste si mohli také kdykoli říct. Vše bylo v ceně, co hrdlo ráčilo. Jo, v Turecku je holt jiná kultura cestování. Přitom se nezdálo, že by cestovali nějací bohatší lidé, spíš naopak – například svoje věci často vozili jen obyčejných pytlích (jako třeba na obilí). Navíc autobusy nějaké nižší třídy na delší vzdálenosti stejně neexistují.

Letuška pak pustil na videu nějakou akční komedii, ale bohužel nadabovanou turecky. Jaké ale bylo naše překvapení, když asi po hodině letuška ten film vypnul a chvilku souvisle mluvil něco zjevně důležitého do mikrofonu. Samozřejmě jen turecky, takže jsme z toho trochu znervózněli. Naštěstí jsme podle naší polohy a dopravních značek brzy pochopili, že pojedeme trajektem a že tam asi bude třeba vystoupit z autobusu. Marmarské moře se zde směrem na východ zařezává dlouhým zálivem do pevniny a jeho objíždění se zkracuje trajektem, to jsme ale předtím nevěděli. Cesta přes moře trvala asi hodinu, z horní paluby jsme pozorovali nejprve vzdalující se světla istanbulské konglomerace a pak přibližující se světla měst na protějším břehu. Před půlnocí jsme přistáli v Yalově a pak jsme pokračovali po perfektních dálnicích přes města Bursa a İzmir dále. V obou městech autobus stavěl, přičemž je zajímavé, že kromě některých cestujících se vždy vyměnil i řidič a letuška. Celou cestu jsme se snažili spát. Docela to šlo, protože na rozdíl od našich dálkových autobusů tu byla spousta místa na nohy a mohli jsme se trochu uvelebit.

pevnost nad Selčukem

Čtvrtek 12. 7. 2001

S východem slunce jsme se definitivně probudili. Byli jsme za İzmirem, zhruba v polovině západního pobřeží, a už jsme blížili k Selçuku. Krajina se během noci změnila k nepoznání. Úrodnou pahorkatinu s poli a občasnými lesíky, kterou jsme projížděli v evropské části Turecka, vystřídala suchá středozemská krajina s velkými kopci a chudou vegetací. Jen v údolích nebo na úpatích kopců se okolo vesnic nacházely sady a políčka.

V půl sedmé ráno jsme dorazili do Selçuku, malého zemědělského městečka roztaženého podél hlavní silnice spojující İzmir a Denizli. Uprostřed města leží výstavní centrum, kde se nachází malé náměstíčko, pěší zóna, spousta obchodů, restaurací a penzionů. Dominantu Selçuku na kopci nad ním představuje stará pevnost, jejíž mohutné hradby jsou z dálky viditelné a jsou velmi dobrým orientačním bodem. Vedle ní se nachází bazilika sv. Jana, kde je údajně pohřben sv. Jan. Na úpatí tohoto kopečku je také architektonicky zajímavá velká mešita İsa Bey Camii, která pochází ze 14. st., ještě z éry Seldžucké turecké říše.

Vystoupili jsme na otogaru, zorientovali jsme se podle mapky města v průvodci Lonely Planet (dále jen jako LP) a usadili jsme se na ulici, kde jsme posnídali. Snídali jsme dlouho – ne, že bysme toho měli tolik k jídlu, ale čekali jsme až se město probudí, abysme mohli jít shánět ubytování. Ulice totiž byly ještě liduprázdné, pouze občas nějaký zemědělec s koňmi nebo s traktorem odjížděl do okolních polí. Obecně si Turci rádi pospí, ovšem zemědělci musí vstávat podstatně dříve, aby stihli něco udělat než přijde nesnesitelný polední žár.

Pomalu jsme došli do centra a začali hledat nějaké penziony. Oslovil nás jeden chlapec, který zrovna otvíral obchod s koberci, a hned se nabídl, že nám ukáže, kde jaké penziony poblíž jsou. Mluvil perfektně anglicky, takže s komunikací nebyl problém. Jeho jméno jsme při představování bohužel nějak přeslechli (ta turecká jména jsou nezachytitelná), ale říkejme mu zde třeba Ahmet. Hned chtěl vědět, odkud jsme a jak se máme. Turkům moc neříká výraz Czech republic, ale na Czechoslovakia reagují ihned a s radostným pokýváním. Naše republika měla vždy s Tureckem dobré vztahy a tak i prostý lid má o nás povědomí.

Spolu s Ahmetem jsme obešli tři penziony. První dva hoteliéři nám nabídli cenu asi 12 000 000 za pokoj, což jsme předběžně usmlouvali na 8 000 000. Nakonec jsme však zůstali ve třetím penzionu, kde nám milá paní domácí nabídla pokoj za 8 000 000. Z toho jeden milión byla snídaně, kterou jsme odmítli, a pak jsme ještě ukázali ISIC kartu a požádali ji, jestli nám to jako studentům dá za pět miliónů. Velkou radost z toho neměla, ale nakonec jsme se domluvili na 6 000 000 k oboustranné spokojenosti [dvoulůžkový pokoj, sprcha a záchod na chodbě (190 Kč za noc)]. V červenci zde kupodivu nebyla sezóna a penziony byly poloprázdné, proto jsme si mohli dovolit takhle smlouvat, jinak byly ceny dané a vyvěšené na recepci.

Jakmile jsme se ubytovali, šli jsme si trochu projít město. Napříč celým Selçukem procházejí zbytky byzantského akvaduktu, který dříve přiváděl do města vodu z okolních kopců. Jeho nejzachovalejší pozůstatky (několik kompletních oblouků) se nacházejí na náměstíčku, jinak se jedná většinou jen o izolované sloupy. Téměř na každém takovém sloupu měli hnízdo čápi. Hned za náměstím je schované vlakové nádraží a za ním nádherná malá mešita se stříbrnou kopulí obklopená piniovým parčíkem. Když začalo být horko, usadili jsme se v jednom občerstvení a poobědvali výborný kebap z jehněčího masa a ayran.

Stopem k Egejskému moři

Odpolední vedro jsme se rozhodli strávit u moře. Došli jsme na výpadovku směr Efes na stopa, protože se nám nechtělo platit za dolmuš na těch pár kilometrů. Měli jsme namířeno na pláže Pamuçak, které jsou k Selçuku nejblíže (asi 7 km). Ještě vyhlášenější pláže má sice letovisko Kuşadası, ale 20 km se nám zdálo zbytečně daleko.

Poprvé jsme v Turecku stopovali. Kluk a holka – ideální. Není zas až tak pravda, že zde stačí natáhnout ruku a do pěti minut jedete, jak uvádějí některé cestopisy. Obecně řečeno, osobáky bývají buď plné, nebo člověka vyloženě ignorují. Proto je nejlepší soustředit se na dodávky, které mají vždy snahu zastavit, ale často jsou také úplně plné a jejich osazenstvo jen lomí rukama, že bohužel. Jak jsme se později přesvědčili, je téměř pravidlem, že v autech bývá Turků vždy o několik víc než je sedadel. Během stopování na nás troubily také dolmuše a rádi by nás vzaly, my jsme je ale nějakým jasným gestem vždy odmítli. Konečně zastavila dodávka, která měla jedno ze třech míst v kabině volné, a jelo se. Oba Turci byli rádi, že vzali Čechoslováky, ale neuměli ani anglicky ani německy, takže konverzace dost vázla. Seděli jsme s Alenou na sobě na prostřední sedačce a závozník neustále po Aleně pokukoval, pak se s úsměvem zeptal, jestli jsme arkadaş (přátelé) a přitom zašoupal svými malíčky o sebe. Měl jsem z cestopisů nastudováno, že je lepší tvrdit, že jsme manželé, a tak jsme odpověděl: “karikoça” (manželé). Od té chvíle už se Turek koukal jenom z okýnka. Co se týče vztahu k ženám, jsou Turci dost temperamentní, ale manželství respektují. Alenu sice všude nezastíravě pozorovali a když jsme s nějakým Turkem mluvili, chtěl konverzovat spíš s ní než se mnou, ale vždy zůstalo jen u toho.

Vystoupili jsme na kraji Pamučaku. Ze dvou hotelových komplexů se nám hned udělalo trochu špatně. Mezi nimi se však kupodivu táhl asi kilometr neupravované liduprázdné pláže. To bylo naše místo zaslíbené. Cesta k němu však nebyla jednoduchá, protože mezi silnicí a pláží rostl široký pás pěkně vytrněných keřů a bylin. Podařilo se nám ale obejít snobácký akvapark postavený na kraji této divočiny a za ním po vyšlapané stezce jsme křovinami procházeli k moři. V pásu křovin byla spousta mělkých jezírek v nichž se to jen hemžilo malými želvičkami a taky velkými užovkami, které je mlsně pozorovaly. Jakmile jsem se však přiblížil s foťákem, všechno se okamžitě schovalo na dno do bahna. Pobřeží Egejského moře je zde fantasticky členité a moře krásně teplé a klidné, i když ne úplně čisté. Doléhal k nám sice ruch z hotelových pláží, ale jinak tu byl klid, a tak jsme strávili na pláži příjemné odpoledne.

Nazpátek jsme mávli na dolmuš, protože jezdilo velmi málo aut a čekali bysme asi dost dlouho. V Turecku si můžete kdekoliv bez problémů dolmuš nebo místní autobus stopnout, na zastávky v našem slova smyslu se nehraje. Autobusy berou, když mají místo, ale dolmuše, i když ho nemají, a pak se musíme někam vecpat (tur. dolmuş = plný). Dolmuše jsou obvykle starší dodávky v sedačkové úpravě pro asi deset lidí. Jezdí po určité trase – na skle mívají tabulku s nápisem cílového místa, ale jízdní řády nemají, když se na počátečním místě sejde dost lidí, tak se vyjede. Uvnitř bývá vyvěšen ceník, takže se nesmlouvá. Nějaká sleva, například pro dvě osoby, se však občas domluvit dá, chce to zkusit. Cena je zhruba odstupňovaná podle vzdálenosti, ale někdy se také platí jednotná (nástupní) cena, ať jedete jakkoli daleko. Platí se přímo řidiči, popř. jeho kámošovi, při vystupování nebo už po cestě. Vystoupit můžete opět kdekoliv, stačí zařvat, např. dur (stop). Když se při nastupování ptáte řidiče, jestli jede na určité místo, nepočítejte s tím, že vám tam potom sám zastaví a řekne, že jste na místě - ani náhodou. Musíte si to ohlídat sami, což je v neznámém terénu někdy obtížné. V přepočtu na jeden kilometr vycházejí dolmuše podstatně dráž než velké autobusy.

Náš řidič to hnal, co to dalo. Troubil na každého, kdo šel pěšky a jen trochu vypadal, že by mohl chtít svézt. Jeho strategie byla jasná: nabrat co nejvíc platících lidí. Bylo dobré se pořádně držet, protože když někdo venku mávnul, řidič dupnul na brzdu a člověk mohl přijít o zuby. Asi takhle nějak to probíhalo ve všech dolmuších.

Za pár minut jsme šťastně dorazili do Selčuku na otogar [7 km, 750 000 TL (24 Kč) za osobu]. Když jsme procházeli uličkou k našemu penzionu, celá ulice už věděla, co jsme zač, a všechny děti na nás volaly: “Hallo, Czechoslovaks!” Kdo jim to asi vykecal?

Žádný koberec nechceme!

Bylo skoro šest hodin a venku se již začalo trochu ochlazovat. Také už bylo docela dobré světlo na focení, takže jsme se v penzionu rychle osprchovali od soli a vyrazili jsme ven udělat pár snímků. Ulice začínaly ožívat a plnily se lidmi - pouze Turky, žádnými turisty, což vytvářelo fantastickou atmosféru. Na náměstí se obsazovala poslední volná místa u stolků patřících okolním kavárnám (nebo spíš čajovnám). Chlapi u nich hráli nějaké hry podobné dominu nebo rozčileně diskutovali. Byli do toho všeho tak zabraní, že si ani nevšímali, jak na ně z bezprostřední blízkosti mířím objektivem, naštěstí. Stejně jsem byl radši připravený rychle vzít roha. Žádnému z nich samozřejmě nechyběla sklenička s čajem. Pod oblouky starého akvaduktu někdo přímo z valníku prodával melouny. Všude byla neuvěřitelná pohoda.

Zamířili jsme zpět do penzionu udělat si večeři, ale cestou nás odchytil Ahmet a pozval nás na čaj. Poprvé jsme ochutnali jablečný čaj, velmi dobrý a v Turecku velmi oblíbený. Nabídl se, že jestli chceme, může nám jen tak ukázat jejich obchod s koberci Black Sheep Carpets. Docela jsme byli zvědaví, a tak jsme souhlasili. Ahmet studoval nějakou školu na výrobu a prodej koberců a výbornou angličtinou nám vysvětloval, jak se vyrábějí vlákna z ovčí vlny, jakými přírodními látkami se vlna barví, co které motivy znamenají a jaké typy koberců existují. Že velké jednostranné koberce se používají na zem do místností, kdežto malé oboustranné koberečky, tzv. kilimy, slouží jako předložky nebo jako modlitební koberečky a bývají obvykle velmi drahé. Ukazoval nám i jeden tkaný stříbrem, který dokonce podle natočení ke světlu měnil vzor a barvu. Ahmet tvrdil, že postranní třásně jsou prý tak pevné, že jestli se nám podaří aspoň jednu přetrhnout, tak nám ten koberec dá. Snažili jsme se, ale fakt jsme žádnou nepřetrhli! Když jsou třásně svázané po dvojících, tkala je svobodná žena, když jsou naopak všechny volné, tak vdaná žena. Ahmet nám ukazoval různé velké koberce a přitom chtěl vědět, které se nám líbí. My jsme mu je vesměs pochvalovali. U jednoho, který jsme zvlášť chválili, nás pak vyzval, abysme si zkusili tipnout, kolik takový koberec vůbec stojí. Z otázky jsme se nějak vykroutili. Ahmet pak řekl, že takovýhle má cenu asi 100$, a zajímalo ho, kolik bysme za něj – tedy čistě teoreticky – byli ochotni dát, kdybysme ho – tedy čistě teoreticky – chtěli koupit. Plácli jsme 50$. A on, že to je fakt pod cenou, ale nám že by ho nechal za 80$. Samozřejmě jsme odmítli a vysvětlili mu, že žádný koberec kupovat nechceme, že na něj ani nemáme peníze. Ahmet si myslel, že blafujeme, a ihned bystře snížil cenu na 60$ se slovy: “to je ale poslední a nejlepší nabídka ve vašem životě!” Opět jsme odmítli. Ahmet si povzdychl, zakroutil hlavou a řekl: “dobře, tak 50$, ale nic na tom nevydělám.” Zavrtěl jsem hlavou a nevěřícně jsem se smál na Alenu. Ahmet dále nenabízel, požádal mě, abych mu pomohl koberec složit. Oddychl jsem si a myslel, že to je konec a že už bude pokoj, ale on nám složený koberec začal balit! Můj úsměv na Alenu si vyložil trochu jinak. Končila sranda. Důrazně jsem se tedy zvedl a s kamennou tváří jsem mu zopakoval, že jsme si asi blbě rozuměli, že žádný koberec nechceme. Až teď to vzdal, nerad, ale vzdal. Pak nás ujišťoval, že vše je O.K, ale my jsme radši poděkovali za čaj a rychle vypadli. Uff. Chvilku jsme se z toho vzpamatovávali, jak mazaně chlapec přešel do útoku, ale pak jsme měli srandu z toho, že si chudák musel myslet, jak dobře smlouváme, a my jsme ten koberec fakt nechtěli. Já být na jeho místě, tak mě raní mrtvice. Turci jsou prostě takový – obchodníci. Zkoušeji to.

Pátek 13. 7. 2001

Prohlídka starověkého Efesu

Celou noc bylo zase vedro jako prase. V půl šesté ráno jsme chtěli zabít muezzina, protože řval jak protrženej. Vstali jsme po sedmé hodině, abysme dorazili ještě za chládku do Efesu. Nabalili jsme si pár lahví vody (podle známého hesla “poslouchej žízeň, následuj instinkt” jsme si vodu natočili v penzionu z kohoutku) a krém na opalování, protože bylo jasné, že v Efesu nebude horko, ale výheň jako v pekle.

Archeologický areál Efes je vzdálen necelé 3 km od centra Selčuku. Otvírá se v 8:30, takže jsme kolem osmé vyrazili pěšky po cestě vedoucí příjemnou stinnou alejí podél silnice na Pamučak. Na chvíli jsme se zastavili u Artemidina chrámu, který stojí (nebo spíš leží) asi v polovině cesty do Efesu kousek od silnice. Přestože to byl kdysi jeden ze sedmi divů světa, dnes toho zde k vidění moc není. Pouze základy chrámu a jeden sloup vztyčený z několika různých fragmentů. Původní podobu chrámu si lze tedy představit jen podle informační tabule s jeho nákresem. Byzantinci, kterým antické stavby dost ležely v žaludku, použili mramor z Artemidina chrámu na výstavbu kostela Aya Sofya v Istanbulu.

Došli jsme k pokladnám archeologického areálu. Zde poprvé nestačila jedna ISIC karta na obě vstupenky a na GO25 slevu nedávali [studenti – 3 000 000 TL (95 Kč), dospělí – 7 000 000 TL (220 Kč)]. Vstupné je sice poměrně vysoké, ale stojí za to. Načerno se dovnitř stejně asi dostat nedá, protože celý areál je oplocený a ve dne v noci prý hlídaný. Efes dnes patří mezi nejzachovalejší bývalá antická města vůbec. Jeho bohatá historie sahá až do 6. st. před Kr. Působil zde sv. Pavel, sv. Jan a poslední roky svého života tu strávila také Panna Marie. Většina dochovaných staveb pochází z dob římské říše, kdy Efes dosáhl svého největšího rozkvětu a stal se skutečnou asijskou metropolí se skoro 250 000 obyvateli. Efes byl významným přístavním městem dobře chráněným v dlouhém zálivu. Právě z námořního obchodu plynula jeho ohromná prosperita. Záliv se však bohužel postupně zanášel, až byl přístav úplně odříznut od moře, což zapříčinilo v 6. st. n.l. zánik Efesu. Dnes je moře odtud vzdálené čtyři kilometry (v Pamučaku).

Celsiova knihovna

Kousek po vstupu do areálu nás ohromil Velký amfiteátr postavený v 1. st. n.l. ve svahu malého kopečku. Chvilku jsme ho prolézali a přemýšleli jsme, jaké to muselo být, když se zde něco odehrávalo a sedělo zde 25 000 diváků. Odtud doprava odbočuje tzv. Přístavní třída se zachovalým sloupovím, která dříve vedla ke zmíněnému přístavu. Pokračovali jsme dále na náměstíčko, kde stojí asi nejkrásnější stavba celého areálu – průčelí Celsiovy knihovny (1. st. n.l.). Zaujalo nás, jak perfektně jsou zachované všechny detaily výzdoby na hlavicích sloupů a na římsách. Po stranách obklopují knihovnu brány dvou chrámů. Hlavní třída potom stoupá vzhůru a obtáčí kopeček s Velkým amfiteátrem. Po obou stranách jsou více či méně zachované zbytky různých paláců, lázní apod.. Ve svahu na druhé straně probíhají na velikém zastřešeném prostoru stále vykopávky, lesklé střechy z vlnitého plechu ale vypadají příšerně. Až do této chvíle jsme si pochvalovali, že je tu všude málo lidí. Teď se ale proti nám od druhého vchodu začaly valit davy tlustých Američanů, a bylo po idylce. Nebyli jsme jediní, kdo měl nápad jít do Efesu za chládku hned po otevření. Nicméně prodrali jsme se mezi nimi ulicí až nahoru na prostranství pod vrcholem kopečku, kde se dříve nacházelo hlavní tržiště, radnice a několik chrámů. Nyní jsou tu k vidění jen fragmenty sloupů, ruiny staveb a malý amfiteátr. Je odtud také nádherný výhled do okolní krajiny.

Bylo skoro poledne, sluníčko pálilo až to bolelo a psi se prali o chládek ve stínu popelnice. V celém areálu v podstatě není kousek stínu, navíc všechny památky jsme prošli, a tak jsme se od bran arálu vrátili dolmušem do Selčuku [3 km, 500 000 TL (16 Kč) za osobu]. Celkově na nás Efes udělal ohromný dojem, i poměrně vysoké vstupné rozhodně stálo za jeho návštěvu. Jaké to ale asi muselo být před dvěma tisíci let! Právem je v Turecku Efes považován za turistickou atrakci No.1.

O tureckém bydlení

Odpoledne jsme ještě procházeli Selčuk. Vyšli jsme na okraj města směrem k pevnosti. V místě, kde končí poslední sloupy akvaduktu se nacházejí zbytky cisterny, která zde vodu přiváděnou akvaduktem shromažďovala. Je odtud pěkný výhled na město, na pevnost a také na obytné čtvrti, které doposud zůstávaly našim očím skryté. Stály tu několikapatrové dost nevzhledné baráky, z nichž snad žádný nebyl kompletně dostavěný. V Turecku bývá zvykem, že každá generace přistaví jedno patro, proto bylo na nižších domech jasně vidět, že se bude ještě pokračovat. Dokud nejsou domy dostavěné a zkolaudované, jejich majitelé z nich nemusí platit daně, ale na rozdíl od nás v nich i tak mohou bydlet, čehož všichni využívají. Bílou omítku měly domy maximálně na spodních patrech, ovšem satelitní antény a nádrže na solární ohřev vody nechyběly na žádné střeše. Všude se sušilo prádlo a pobíhaly děti, ulicím se tu mohlo o asfaltu jenom zdát. Ve srovnání s upraveným centrem to bylo jako nebe a dudy.

Ať žijí České dráhy!

Vrátili jsme se do penzionu zaplatit pokoj a vyzvednout batohy. Majitelé se zajímali, jak se nám líbil Efes a Selčuk. Nelhali jsme, když jsme jim obojí velmi pochvalovali. Pak jsme se přesunuli na vlakové nádraží, odkud jsme chtěli jet zanedlouho do Denizli. Cestování vlakem to je kapitola sama pro sebe, ovšem podstatně smutnější než ta o cestování autobusem. Na nádraží je dobře vidět obrovská turecká nadzaměstnanost. Projede tudy jen pár vlaků denně, ale obsluhují ho čtyři výpravčí, jeden prodavač jízdenek a dva stálí policisté. Brzy jsme pochopili, že jízdenky se prodávají až teprve 10 min před příjezdem vlaku. Předtím se sice u okýnka vytváří normální fronta, ale po otevření stejně platí právo silnějšího. Konečně nám prodavač vyrazil na takové ty tvrdé kartičky dvě jízdenky do Denizli [200 km, 2 200 000 TL (70 Kč) za osobu se studentskou slevou].

Vlak Izmir-Denizli přijel místo v 17:15 o třičtvrtě hodiny později! Velká zpoždění - to je další typická vlastnost tureckých železnic. Jeli jsme tím nejrychlejším, čím se dalo - tzv. ekspresem, což představovalo vlak nevalné kvality tažený motorovou lokomotivou, s vagóny bez kupéček, zato s měkkými sklápěcími sedadly. Cesta měla trvat tři hodiny, ale podle toho, jak se motorová mašinka plazila mezi kopci, bylo brzy jasné, že to bude asi víc. Vlak stavěl v každé vesnici, v jedné dokonce čekal přes půl hodiny na průjezd protijedoucího nákladního (!) vlaku. Konečně jsme sjeli z kopců do velkého údolí, kde to vlak valil docela rychle. Mezitím zapadlo slunce. Několik chlapíků vracejících se z Izmiru se dalo se mnou německy do řeči, očividně více je však zajímala Alena. Blízko Denizli nám v dálce ukazovali nádherně osvětlené travertinové kaskády v Pamukkale.

V Denizli nás chlapi ochotně dovedli na otogar, kousek od vlakového nádraží, ale poslední autobus do Pamukkale ve 22 h před chvíli odjel. Taxík byl nekřesťansky drahý, na stopa bylo pozdě, takže nezbývalo než najít nějaké ubytování. Vyrazili jsme asi nějakým špatným směrem, protože jsme vůbec nemohli najít žádný penzion a v LP odkazovali pouze na samé drahé hotely. Navíc bylo pořád hrozný vedro a ze všech ulic se valil smradlavý dým, jak se pálily odpadky. Nakonec nám pomohli dva chlapci, kteří nás dovedli k nějakému levnějšímu hotýlku. Recepční řekl cenu 10 000 000 TL, když jsem to zkoušel usmlouvat na ISIC kartu, zatvářil se dost nechápavě a ukázal na ceník za námi. Ceny byly dané a my jsme v tuhle večerní dobu stejně nebyli v situaci, kdy by se dalo smlouvat [malý dvoulůžkový pokoj, vlastní příslušenství – 10 000 000 TL (320 Kč) za noc].

Sobota 14. 7. 2001

Neobvyklá výměna peněz

Ráno jsme nakoupili ve velkém supermarketu vedle otogaru a ještě jsme potřebovali vyměnit peníze. Narazili jsme ale na problém: byla sobota. To jsme zjistili, až když jsme nacházeli všechny banky zavřené. Člověk na cestách často zapomene, jaký je den v týdnu, zvlášť v Turecku, kde jsou obchody otevřené každý den, a život na ulicích se tím pádem nijak viditelně nemění. Vrátili jsme se tedy na otogar, kde se dala očekávat nějaká směnárna. Bohužel jsme ale nic nenašli, takže jsem oslovil hlídkujícího policistu: “kambyio nerede, lütfen?” (kde je nějaká směnárna, prosím?) Zatvářil se dost nechápavě, ale odchytil chlapíka ze stánku jedné autobusové společnosti a následovala pozoruhodná věc (v Turecku však zřejmě běžná). Chlapík nás vzal do své kanceláře, německy se zeptal, kolik chceme vyměnit, pak otevřel čerstvé noviny a podle aktuálního kurzu Turecké národní banky nám vyměnil našich 50 marek. Byl to samozřejmě absolutně nejlepší kurz, v jakém jsme za celou cestu měnili.

Ještě jednu poznámku k policistům. Turecko má velmi rozsáhlou policii a armádu, takže jsou skoro všude, například na otogarech nebo nádražích hlídkuje vždy alespoň jeden policista. Jako služební zbraň přitom nosí malý samopal - kdyby ho měli naši, to by bylo nevinnejch mrtvejch.

Travertinové kaskády v Pamukkale

Jakmile jsme se na otogaru začali rozhlížet po autobusu do Pamukkale, hned se na nás vrhli autobusoví dohazovači. Bezpečně uhodli, že chceme do Pamukkale. Nechali jsme se dovést k minibusu, který se právě chystal k odjezdu [20 km, 500 000 TL (16 Kč) za osobu]. Projížděli jsme napříč velkým úrodným údolím se sady, plantážemi zeleniny, bavlny atd. až jsme dorazili do vesnice Pamukkale ležící na okraji údolí při úpatí hor. Za ní se zdvihá nepřehlédnutelný zářivě bílý vápencový útvar, za kterým sem jezdí turisté z celého světa - v Turecku turistická atrakce No.2. Pamukkale znamená v překladu “bavlněný zámek” a skutečně to tak při troše fantazie z dálky vypadá. Jedná se členitý svah, po němž tisíce let stéká teplá minerální voda bohatá na vápník vyvěrající na náhorní plošině nad svahem. Za celou tu dobu se z vysráženého a usazeného vápence vytvořily fantastické kaskády, jezírka a krápníkové útvary podobně jako v jeskyních. Proces stále pokračuje, voda po svahu pořád stéká, dokonce je dnes nahoře po obvodu svahu regulovaně rozváděna dlouhým kanálem do všech směrů. Bohužel teď v červenci zde nebylo moc vody a mnoho kaskád bylo vyschlých.

V pokladně (gişe) na kraji areálu jsme koupili dvě studentské vstupenky [1 000 000 TL (32 Kč) za osobu] a příjemný Turek souhlasil, že si u něj v pokladně můžeme nechat naše bágly. Vzali jsme si jen příruční věci, DOST vody a plavky. Kousek po vstupu do areálu se člověk musí zout, aby se neničil usazený vápenec. Ani pak se ovšem nesmí příliš vybočovat z cesty procházející šikmo vzhůru svahem, na což dohlížejí dozorčí s píšťalkami. Chůze na boso po vápenci je místy dost nepříjemná, ale většinou se čvachtá ve vodě stékající po hladkém povrchu. Přitom žasnete nad tím, co voda a vápenec dokázaly vytvořit.

Hierapolis

Vyšli jsme až nahoru, kde jsme se mohli opět obout, a obdivovali jsme pak celý areál z vyhlídkových teras po obvodu svahu. Je odtud také nádherný výhled na vesnici Pamukkale, na obrovské zelené údolí a na hradbu dvoutisícových hor za ním. Mimochodem tohle údolí se táhne v délce přes 150 kilometrů až k Egejskému moři. Na rovině za námi, kde vyvěrají termální prameny, dříve stálo římské lázeňské město Hierapolis. Voda z pramenů má totiž léčivé účinky. Město Hierapolis zaniklo v době Byzantské říše následkem častých zemětřesení a podle toho to tu také dnes vypadá. Na obrovské ploše celé roviny se všude povalují mramorové bloky a fragmenty někdejších staveb. Naprosto perfektně se však dochoval římský amfiteátr a také některé byzantské stavby.

Pohoda jako v ráji

V 60. letech zde byl vybudován hotelový lázeňský komplex, ale protože odebíral do svých bazénů příliš mnoho vody a vápencové útvary pak začaly chátrat, byl v 90. letech podle rozhodnutí vlády srovnán se zemí. Zůstala zde pouze jedna přízemní budova motelu Pamukkale s jedním bazénem. Bazén je sice nádherný, s fragmenty mramorových sloupů poházenými na dně, ale 200 Kč za hodinu koupání za to nestojí a bodyguardi trhající vstupenky vypadají dost nekompromisně.

Protože přišlo odpolední vedro a my jsme se chtěli taky natáhnout do vody, sešli jsme zpět mezi travertinové kaskády, kde byla vybudována umělá kaskáda betonových jezírek pro turisty. I když to zní hrozivě, beton je už docela pěkně potažený vápencem a ráz areálu příliš neruší. Jezírka jsou hluboká asi půl metru, akorát na to, aby se do nich člověk mohl pohodlně naložit. Voda měla mít 35°C, takže moc neosvěžila, ale pořád lepší než vzduch – ten měl odhadem 40°C. Dvě hodiny jsme z vody nevylezli. Potom nám ale došla voda na pití, a tak jsme museli ven. Skočit pro vodu do vesnice nebyl problém. Za chvíli jsem byl zpátky s vodou a taky s velkým melounem. Meloun jsme hned načali a jedním kusem jsme podarovali chlapíka v pokladně, co nám hlídal batohy. I když zkoušel ze zdvořilosti odmítnout, měl přece jen ohromnou radost. Chudák už byl v budce celej připečenej. Zjevně ho překvapilo, že ze Zápaďáků taky něco káplo. My jsme pak zalezli s melounem o kus dál do stínu mezi oleandry, s výhledem na kaskády - romantika jako blázen. Když jsme meloun snědli, natáhli jsme se zase do těch jezírek a připadali jsme si jako v ráji.

Kemp se slepicemi

Pozdě odpoledne přišel čas najít nějaké místo na přespání. Po minulém trochu dražším noclehu jsme chtěli bouchnout stan do cypřišového lesíka na kopeček za vesnicí. Jak jsme ale procházeli vesnicí, vrhali se na nás postupně majitelé kempů a penzionů. Bylo jasné, že nepozorovaně (za světla) se na ten kopeček nedostaneme, protože každý turista bez ubytování je tu zřejmě bedlivě monitorován. Stanovili jsme si tedy, že kemp do 2 000 000 kdyžtak vezmeme. První majitel chtěl za kemp 5 000 000 a při pokusu o smlouvání pod 2 000 000 nám turecky vynadal a nasraně odešel. Nevídané! Další, co nechtěl jít pod 3 000 000, měl taky smůlu. Třetí začal opět s 5 000 000. My jsme ale trvali na svých 2 000 000. Aniž bysme se zastavili, odmítali jsme stále jeho nabídky. Volal však za námi stále se snižující částky a jakmile jsme zaslechli: “O.K., O.K. ... two milions”, významně jsme se zastavili a vzali jsme to. Těžko říct, kdo měl z takhle pěkného smlouvání větší radost, jestli on, nebo my. Možná on, protože nebyla sezóna - v kempu jsme totiž byli jen my a jedni Poláci s autem. Kemp byl v podstatě malý sad na dvoře mezi dvěma domy, ovšem s bazénem, sprchou a evropskými záchody [2 osoby a stan – 2 000 000 TL (64 Kč)]. Že tam běhaly slepice, nám moc nevadilo.

Navečer jsme si uvařili večeři, došli jsme ještě vyfotit celý travertinový svah ve světle zapadajícího slunce a zbyly nám akorát tak síly na to, lehnout si v tom vedru na spacák a spát až do rána.

Neděle 15. 7. 2001

Dopoledne jsme se sbalili, zaplatili kemp a stopli dolmuš do Denizli [19 km, 500 000 TL (16 Kč) za osobu]. Na otogaru jsme pak koupili jízdenky do Éjrdiru [200 km, 5 000 000 TL (160 Kč) za osobu]. Zvolili jsme strategii: strávit odpolední vedro v klimatizovaném autobuse. Původně jsme chtěli jet vlakem, protože trať tam vede, ale zjistili jsme, že neexistuje žádné přímé spojení a nějakým přestupováním bysme určitě jen zbytečně ztratili hodně času. Vlaky jsou v Turecku sice velmi laciné, ale málokdy se dají použít, pakliže v nich nechcete strávit půl života.

Do odjezdu autobusu zbývala skoro hodina a navíc se blížilo poledne, tak jsme omrkli stánky s občerstvením a u nejusměvavějšího Turka jsme si koupili döner köfte (... né kebap – aby byla změna) [600 000 TL (19 Kč)]. To je mleté jehněčí maso upečené na roštu do podoby malých placiček, kterých se několik vloží do rozpůleného ekmeku společně se zeleninou, popř. s chilli ... a oběd je hotov.

Cesta do Éjrdiru vedla převážně hornatou krajinou ... no, jak jinak. V této oblasti se nachází několik velkých jezer, z nichž většina je “slanovodních”. A právě průjezd podél solného jezera Acigöl byl po cestě do Éjrdiru velkým zážitkem - temně modré jezero lemované okolo břehu širokým bílým pruhem vysrážené soli a dvojitá hradba šedohnědých hor za ním. Zvláště bílý lem ze soli dělal pohled na jezero neobyčejným.

Když jsme projížděli Ispartou, překvapilo nás ohromné množství stavějících se sídlišť docela pěkných činžáků. Zvláštní bylo, že i poměrně daleko od města a docela izolovaně. Kde bude bydlet hodně lidí, tam musí být samozřejmě i dost mešit. Jedna obrovská nová mešita se stavěla u otogaru, architektonicky však byla naprosto stejná jako starobylé mešity, žádné novoty se v tomto ohledu asi nepřipouštějí.

Obklíčeni komandem

Blížili jsme se k Éjrdiru, městu a stejnojmennému jezeru. Jakmile jsme přejeli hřeben hor, otevřel se nám nádherný pohled na obrovské jezero uvězněné mezi horami. Jezero je úctyhodných 50 km dlouhé, přes 10 km široké a leží ve výšce 1000 m n.m., přitom okolní hory dosahují výšky přes 2000 m n.m.. Pak jsme dlouho klesali prudkými serpentinami až k hladině jezera. Od Isparty až do Éjrdiru (asi 30 km) nepřetržitě lemoval silnici plot s ostnatým drátem vymezující (na naše poměry) obrovský vojenský prostor. Nyní se plot začal zvyšovat, přibývaly strážní věžičky a kulometná hnízda. Viděli jsme ruch na základně, těžkou techniku a bitevní vrtulníky. Armáda prostě byla v horách všude kolem, jen ta silnice, po které jsme jeli, a město dole u jezera jsou tu vyhrazeny civilistům. Za vše vypovídá skutečnost, že v suťovém svahu nad městem je, bůhví jakým způsobem, vytvořen obrovský nápis “Komandoyuz, Güçlüyüz, Cesuruz, Hazırız” (Jsme komando: silné, odvážné a připravené).

kemp a pláž Altinkaya

Kemp v centru města

Město leží na jižním konci jezera a rozkládá se pouze na úzkém proužku podél pobřeží, protože pak se hned prudce zvedají štíty hor. Jakmile jsme vylezli z autobusu, hned se na nás vrhli dohazovači hotelů a chvíli trvalo než jsme se jich zbavili, chtěli jsme totiž do kempu. Poslední z nich nám taky “polichotil”, že s těma báglama, v těch kloboučkách a tak vůbec vypadáme fakt legračně ... nebo blbě (podle toho, jak se to přeloží). Kde je ale kemp, nám neřekl, až prostý lid na zastávce nám poradil, kterým dolmušem se dostaneme na pláž Altınkum, která je v LP uvedena jako kemp. Mimochodem pláž se turecky řekne “pláž” (plajı). Dojeli jsme tam dolmušem [250 000 TL (8 Kč) za osobu].

Chlapíci ve vrátnici kempu nám sami nabídli velmi slušnou studentskou cenu – na to, že jsme bydleli v podstatě v centru města J [2 osoby a stan – 3 000 000 TL (96 Kč)]. Kemp byl plný tureckých rodin ve velkých stanech, často dost pochybného stáří a původu. Našli jsme jedno z posledních míst, zeptali se okolních rodinek, jestli je tam volno, a začali jsme se vybalovat. Už náš samotný příchod vzbudil velkou pozornost, natož když jsme rozbalili náš malý stan pro dva. Všichni z okolních stanů od dětí až po babičky se bezostyšně usadili před svými stany a se zájmem nás pozorovali ... napadlo mě, že ty děti budou ještě svým vnukům vyprávět, jak jednou viděli dva bílé cizince. Odešel jsem kousek zpět do města najít nějaké vyvýšené místo (které ještě nepatřilo do vojenského prostoru), abych udělal pár fotek jezera než slunce zaleze za hory. Mezitím Alena zůstala v kempu středem pozornosti, Turek z jednoho sousedního stanu jí přinesl čaj a pak ji přišli ukázat svému batoleti. Když jsem se vrátil, podarovali nás ještě výbornými vařenými kukuřicemi.

Vodě v jezeře už nešlo dál odolávat, byla krásně čistá a teplá. Tam, kde už člověk nestačil, byl natažen pás polystyrénových “buřtíků”. Jakmile jsme ho podplavali, okolní koupající se Turci se zděsili a někteří na nás dokonce anglicky volali: “very dangerous”. Nevěděli jsme, proč by to mělo být nebezpečné, ale pak jsme si vzpomněli, že většina Turků prý neumí plavat a tím pádem se bojí hloubky. Také jsme si všimli, že starší ženy, které chodí dost zahalené, se nekoupou vůbec a jen se brouzdají “v plné polní” u břehu. Mladé slečny se však koupou úplně normálně v plavkách.

Večer jsme si došli koupit dvě plechovky piva značky Efes Pilsen – jedno z nejlepších tureckých piv a zároveň jedno z nejhnusnějších piv, jaké jsem kdy pil [500 000 TL (16 Kč)].

Během toho, co jsme se snažili přijít pivu na chuť, kochali jsme se pohledem na jezero, které se zbarvovalo podle oblohy do odstínů od růžové až po tmavě fialovou. Na nedalekém poloostrově, kde bylo ústředí komanda, se tyčila nějaká veliká drátěná síť, jakoby prázdný billboard. Celý den nám vrtalo hlavou, co to může být? Po setmění se to však k našemu úžasu rozsvítilo červenými a bílými žárovkami do podoby turecké vlajky! ... taková frajeřinka.

Pondělí 16. 7. 2001

Pozvání na snídani

Nový den jsme začali vařením vody na čaj na našem plynovém vařiči. Když to však viděla rodinka z jednoho sousedního stanu, která se také právě chystala na snídani, naznačila nám, abysme se na to vyprdli a posnídali s nimi. Bylo to několik žen všech generací, jejich mladá slečna uměla trochu německy, takže nás pro jistotu pozvala i slovně. Všichni jsme se usadili na deku před stanem okolo velké mísy s pokrájeným slaným sýrem, rajčaty, okurkami a olivami. Každý si vzal kus ekmeku a pak si bral z mísy, co zrovna chtěl. Měli také nějakou neidentifikovatelnou pikantní pomazánku a když si všimli, jak si ji prohlížím, jejich babička s posledními pěti zuby mě pobídla, abych ji ochutnal, že je prý moc dobrá. Trochu jsme jí snědl, sice s úsměvem na tváři, ale velkou radost jsem z toho neměl, ani podle chuti jsme nepoznal, z čeho to mohlo být. Dostali jsme samozřejmě i čaj, který Turci připravují ve speciální dvojkonvici: na velké spodní konvici, v níž se vaří voda, stojí ještě malá konvička se silným čajem. Do čajové skleničky se pak nejprve nalije asi do poloviny čaj a pak se dolije horká voda ze spodní konvice. Konverzace během snídaně dost vázla kvůli jazykové bariéře, ale všechny pobavilo, když jsem turecky pojmenoval všechny potraviny, které jsem uměl. Pak jsme slušně poděkovali za snídani: “teşekürler” a domluvili se s jejich slečnou na koupání. Ukázalo se, že taky neumí plavat, a moc se o nás bála, když jsme zase plavali na hloubku.

Přes hory na tureckou riviéru

Před polednem nadešel čas sbalit stan, rozloučit se s Turky a jejich pohostinností a vrátit se dolmušem na otogar. Nejprve jsme si zajistili jízdenky do Isparty [36 km, 500 000 TL (16 Kč) za osobu]. Chtěli jsme sice až do Antalye, ale tam jel autobus až za dlouho, kdežto z Isparty, důležitého dopravního uzelu, tam určitě pojede něco dříve. Před odjezdem jsme měli ještě nějaký čas na prohlídku centra Éjrdiru. Došli jsme také na poloostrov Yeşilada vyhlášený svými penziony, z něhož je krásný pohled zpět na celé město stísněné pod strmými skalními štíty. U otogaru jsme si dali ještě nějakou strašně ostrou variantu kebapu a odjeli jsme z tohoto fantastického pohodového místa minibusem do Isparty.

Na otogaru v Ispartě jsme však u řidiče s překvapením zjistili, že odtud odjíždějí pouze městské autobusy a dolmuše. Dálkové autobusy totiž odjížděly z  jiného otogaru. Jeden z cestujících nám naznačil, že nám ukáže, jak se tam dostaneme. Na první křižovatce doběhl a zastavil nějaký dolmuš jedoucí na druhý otogar, vysvětlil něco řidičovi a kývnul na nás, jako že teď už je o nás postaráno. A skutečně, za chvíli jsme byli na správném terminálu, řidič zde měl konečnou, nechal svůj dolmuš dolmušem a pokynul nám, abysme s ním rychle běželi do terminálu. Věděl totiž, že jeden autobus do Antalye bude právě odjíždět, dokonce měli ještě volná místa. Během nakládaní našich báglů do podpalubí autobusu jsem řidiči dolmuše chtěl zaplatit. Jen ale s úsměvem zavrtěl hlavou a mávnul rukou. O minutu později už jsme opouštěli otogar. Letuška nás za chvíli přišel zkasírovat [145 km, 3 000 000 TL (93 Kč) za osobu]. Pár kilometrů za Ispartou začala dálnice stoupat do hor. Čekal nás přejezd dvoutisícového pohoří. Byly to jedny z nejkrásnějších hor, jaké jsem kdy viděl. Podobné jako Alpy, ne tak vysoké a masivní, ale o to dramatičtější. Kupodivu, i přes tak složitý terén, dálnice neprocházela žádnými tunely. V jednom místě vedla po hrázi přehrady s tyrkysově modrou vodou zbudované v úzkém údolí, na okamžik jsme přitom zahlédli, jak voda vytékající z přehrady mizí v ohromné hloubce v úzké průrvě mezi dvěma skalami. Po přejezdu nejvyššího bodu pohoří, kde dokonce spadlo na skla autobusu pár dešťových kapek, následoval rychlý sjezd až do nížiny. Byl tak prudký, že při něm zaléhaly uši.

Do národního parku Olympos

Za dvě hodiny jsme byli v Antalyi - půlmilionovém moderním městě, středisku turecké riviéry - na hlavním supermoderním autobusovém terminálu. Při vstupu dovnitř terminálu, kde sídlily autobusové společnosti, dokonce každého zkontrolovali detektorem na zbraně. Brzy se na nás přilepil dohazovač, ale nebyl to obyčejný, dotěrný dohazovač, nýbrž oficiální zaměstnanec terminálu, který skutečně pomáhal lidem vyznat se tam. Společností tu totiž sídlilo opravdu požehnaně. Stačilo mu tedy jen říct “Olympos” a už nás vedl ke stánku společnosti, jejíž minibus tam za chvíli odjížděl [66 km, 2 500 000 TL (80 Kč) za osobu]. Minibus nebyl moc pohodlný, málo místa na nohy a bez klimatizace, a to jsme ještě seděli normálně na sedadlech. Cestující, které řidič nabíral po cestě, dostali na sezení jen stoličku do uličky a pak už ani to ne.

Když jsme se konečně vymotali z Antalye, ležící v totální rovině, vjeli jsme opět do hor a pokračovali stále na jih. Silnice kopírovala pobřeží, ovšem pěkně vysoko nad mořskou hladinou, takže výhledy na moře byly o to úchvatnější. Pak se cesta zanořila do nekonečných borových lesů a vzduch najednou neskutečně zvlhnul a ztěžknul. Těšili jsme se až z toho zase vyjedeme - to jsme ale netušili, že to bude až za dva dny, teprve při cestě nazpátek. Těmito horami se podél pobřeží táhne pobřežní národní park a jeho součástí jsou i místa Olympos a Chiméra, kam jsme směřovali.

Řidič minul odbočku na Olympos a zastavil na odpočívadle kousek za ní. Tady jsme teprve zjistili, že minibus přímo do Olymposu nezajíždí, ale pokračuje dále ve své trase po hlavní silnici. To byl trochu podraz. Sice už tu čekal místní chlápek s dolmušem, ale cenu za svezení do osady Olympos si nasadil pěkně vysoko [11 km, 1 250 000 TL (40 Kč) za osobu]. Na pokus o smlouvání se nám vysmál, protože dobře věděl, že 11 km pěšky v dusném vedru asi nepůjdeme. Stopem bysme se na tak zapadlé místo teď navečer těžko dostali, takže nezbylo než zaplatit. Ostrými serpentinami jsme pak sjeli až na dno hlubokého úzkého kaňonu do osady Olympos. Okolní strmé skály porostlé piniovými lesy byly fantastické, zato atmosféra osady nás naprosto šokovala. Nebyla to žádná turecká vesnička, ale čistě turistická osada, kde hrál naplno house, chlastalo se a hulilo, všude poutače na “nejrychlejší internet” ... no prostě hrůza. Nebyl tu ale kemp pro stany, všude měli jen chatky nebo takové boudy na kůlech (tzv. treehouses), za které chtěli 10$ na osobu! Podařilo se nám však domluvit s jednou tureckou majitelkou, že si můžeme stan postavit mezi jejich chatkami v pomerančovníkovém sadu [2 osoby a stan – 2 000 000 TL (64 Kč)]. (Né že by se nedal postavit zadara mimo kemp, ale bez studené sprchy bysme asi nepřežili - byli jsme z toho dusného vedra úplně ulepený a přidušený). Jak romantické by bylo spát pod pomerančovníky, bylo tam ale tolik šutrů, že jsme stan nakonec píchli na jediný plácek bez kamenů - vedle chlívku s kozou a kravkou.

Po západu slunce spustily cikády a řvali a řvali jako protržený až do půlnoci. Takový řev cikád jsme zatím nikde jinde nezažili, nebylo vůbec slyšet vlastního slova. V noci bohužel teplota vzduchu neklesla pod 30°C, takže ráno byla sprcha na osvěžení namístě.

Úterý 17. 7. 2001

Kaňonem s ruinami antického města k moři

Kaňon pokračuje za osadou dále, ještě asi kilometr, až k moři a nacházejí se v něm zříceniny původně lýkyjského města Olympos (2. st. před Kr.). Do tohoto úseku kaňonu je už hlídaný vstup a platí se vstupné [2 500 000 TL (80 Kč) za osobu], což teda docela přeháněji. Večer jsme se jen chtěli podívat k moři, ale hlídač už nás nepustil, prý až ráno v devět hodin. Tohle a výše vstupného nás naštvalo, takže jsme si ráno přivstali, sbalili batohy a už v kolem osmé jsme úspěšně obešli prázdnou strážní budku a vesele pokračovali dále do kaňonu.

Dno kaňonu se začalo postupně rozšiřovat. Procházeli jsme nejprve řídce porostlými planinkami podél vyschlého řečiště. Vysoké světle šedé skály po stranách, světle zelené pínie a růžově kvetoucí oleandry tvořily fantastickou kombinaci barev. Okolo cesty se začaly objevovat první prastaré zdi a rozvalené stavby. Cesta se pak zanořila do listnatého lesa, nebo spíš pralesa, a vzduch zde ještě více ztěžknul. Z hlavní pěšiny odbočovaly úzké cestičky k různým stavbám, které se v příšeří pralesa ukrývaly. Když se však objevil průhled na zříceniny s modrozeleným jezírkem v popředí a vysokými skalami v pozadí, byli jsme z toho úplně naměkko. Prolezli jsme, co se dalo. Pak jsme pokračovali dále kolem kamenných antických sarkofágů a najednou, z ničeho nic, se nám otevřel pohled na moře a na dlouhé hornaté pobřeží, kde se v dálce rýsovala hora Olympos. Turci tvrdí, že tohle je ten pravý Olymp, na kterém sídlila antická božstva.

hora Olympos v pozadí

Zde tedy kaňon končil - na konci dlouhé oblázkové pláže. Do moře se tu vléval ledově studený potok z kaňonu. My jsme ale skočili do krásně teplého, průzračného Středozemního moře (údajně 28°C). Po deváté hodině se u tohoto vstupu do kaňonu usadil hlídač a začal vybírat vstupné. Přečetli jsme si informační tabuli o karetách, mořských želvách, které na této pláži kladou svá vejce. Přes poledne jsme zalezli do vavřínového lesa na skalisko nad pláží, odkud jsme měli nádherný výhled na zaplňující se pláž, připlouvající plachetnice, zdivočelé kozy spásající keře podél pláže atd.

Na Hořící skálu

Odpoledne jsme se opláchli od mořské soli ve zmíněném ledovém potoce a přešli jsme až na druhý konec pláže do malé vesnice jménem Çiralı. Než jsme tam došli, byli jsme opět od soli, tentokrát ale z vlastního potu. Ve vesnici je každý dům zároveň penzion. Kromě dvou obchodů, v nichž jsme nakoupili obrovské voňavé broskve, zásobu jídla a vody. Pak jsme trochu nejistě hledali, kudy se dostaneme na Chiméru, protože na směrovkách to bylo pouze turecky – Yanartaş (= Hořící skála). Podle informací v LP tam sice nejezdí žádné dolmuše, ale lze tam dojít pěšky (4 km). Obojí můžeme potvrdit ... no až na to, že ty 4 km v červenci, na dusné turecké riviéře a s báglem na zádech jsou hotový peklo.

Silnice vedla nejdříve stínem mezi lesem a pomerančovníkovými plantážemi. Na to, jak byla krajina všude vyprahlá, byly všechny plantáže nádherně vlhké, protože je Turci stále zavlažují – spodní vody je tady u moře dost. Plynula z toho pro nás jedna nepříjemnost: když jsme si mysleli, že jede nějaké auto a zkusíme ho stopnout, bylo to jen čerpadlo na vodu. Když pak skutečně jelo auto, mysleli jsme si, že je to čerpadlo, a prošvihli jsme ho J . Kromě pomerančů tu rostly i mandarinky, fíky, hrozny a granátová jablka, ale všechno bylo ještě nezralé. Všechno ... nebylo co utrhnout ... hotový utrpení! První úroda v Turecku totiž už byla pryč a tahle druhá ještě nebyla zralá. Pak jsme odbočili na prašnou cestu do vyprahlé stepi mezi dvěma skalními hřebeny, kde jsme museli pochodovat na plném slunci. Jen roztroušeně tu rostly pokroucené borovice, v jejichž stínu se dalo odpočívat. Přitom jsme se také rozhlíželi, kam tady večer bouchneme stan.

Nakonec jsme asi po dvou hodinách dorazili na úpatí hor. Nacházela se zde informační tabule o Chiméře, občerstvení (pěkně předražené) a několik aut, která nám během cesty nezastavila. Protože nás měla čekat půlhodinová cesta pěkným krpálem vzhůru, požádali jsme majitele občerstvení, aby nám pohlídali batohy. Rádi souhlasili při představě, že až se vrátíme, jistě u nich pustíme pár dolarů (jejich představa se však bohužel nenaplnila L ). Stoupali jsme pak po kamenité stezce rozpáleným borovým lesem s řídkým podrostem různých tvrdolistých keřů (např. Ruskus apod.). Slunce se přitom chýlilo k obzoru a brzy se schovalo za okolní vyšší hory. Cikády začínaly opět řvát. I když byly dobře maskované na kůře borovic, zahlédli jsme několik pěticentimetrových macků.

Přírodní plameny

Konečně jsme byli na místě. Z malého skalnatého svahu tu na mnoha místech vycházejí plameny různé velikosti. Neidentifikovatelná směs plynů obsahující velké množství methanu zde uniká puklinami ve skále z podzemí ven a na vzduchu se sama vzněcuje. Plameny ze skály nešlehají, ale klidně a stále hoří. Zkusili jsme jeden z malých plamínků udusit kamenem a po chvíli se zase sám vznítil. Chlapík, který tady prodával Fantu a Coca Colu (bůhví kolikrát předražené), to ukazoval za peníze ostatním turistům. Jestliže se plamen nevzněcoval, pomohl mu zapalovačem. Na jednom větším ohni tu dokonce vařil vodu na čaj. Z tohoto místa je také úžasný výhled zpět na moře. Starověcí námořníci pozorující v noci z moře světla těchto ohňů si to neuměli vysvětlit jinak, než že tam pod zemí sídlí chiméra – bájná obluda šlehající plameny. I dnes působí celé místo skutečně mysticky.

Když jsme se dostatečně pokochali, vrátili jsme se zpět dolů. Vyzvedli jsme si u majitelů občerstvení batohy a koupili jsme si za nekřesťanské (... islámské) peníze ještě láhev vody, protože naše zásoba se v tom vedru rychle zmenšovala. Odcházeli jsme pryč a jakmile jsme se dostali z dohledu všech lidí, zašli jsme zpět do lesa a rozbalili si tam stan. Noc byla zase horká, že to dál nešlo.

Středa 18. 7. 2001

Zpět do Antalye

Ráno jsme se ještě za chládku vrátili do vesnice Čirali a dopřáli si osvěžující koupel v moři. Na pláži nikdo nebyl, hory podél pobřeží zahaloval zvláštní opar – byla to pohoda. Pak jsme se začali zabývat cestou zpět do Antalye. Potřebovali jsme se dostat nahoru do hor na hlavní silnici. Jak tvrdili domorodci, dolmuš jezdil zhruba jednou za hodinu, takže jsme šli stopovat na kraj vesnice, abysme kdyžtak mohli spopovat i normální auta. Snažil se nám tam vnutit jeden taxikář, ale chlapíci z dodávky, kteří naproti právě naložili rajčata a sami nám nabídli svezení, ho elegantně vyřadili ze hry. Jeden ze tří Turků společně s našimi bágly šel na korbu k rajčatům a my dva jsme obsadili prostřední místo v kabině. Řidič a druhý Turek se šoupli víc ke stranám, abysme my nemuseli sedět na sobě, tím se však řadící páka ocitla mě mezi nohama. Turci ale měli radost, že všichni čtyři (v kabině pro tři) sedíme “pohodlně”. Následovala krkolomná cesta serpentinami vzhůru. Chlapi neuměli ani slovo cizí řečí, přesto se snažili rukama nohama zjistit, odkud jsme. Měli radost, že z “Československa”. Nahoře na hlavní silnici nám zastavili, protože jeli bohužel na druhou stranu. Chtěli jsme dál pokračovat opět stopem, ale jako na potvoru jel zrovna minibus a Turci nám ho ještě sami iniciativně zastavili a už nám do něj přendavali bágly z korby. No, co se dalo dělat. Když jsme vlezli do minibusu, pomocník řidiče beze slova naznačil jednomu samostatně sedícímu chlapíkovi, aby si někam přesednul a uvolnit tak dvojsedačku pro nás! Něco podobného u nás sotva někdo udělá. Cesta stála 2 500 000 TL (80 Kč) za osobu.

V poledne jsme dorazili do Antalye, kde jsme si chtěli pouze prohlédnout historické centrum na pobřeží a rychle odjet pryč. Bohužel minibus do centra nezajížděl, takže jsme se nechali vysadit tam, kudy jezdí do centra městské dolmuše. Jedním takovým s nápisem kalekapisi (centrum) jsme se tam dostali [400 000 TL (13 Kč) za osobu]. Pak jsme sešli úzkými dlážděnými uličkami se spoustou restaurací a krámků se suvenýry až k bývalému římskému přístavu. Bezpečně jsme přitom poznali směr podle “toku” turistů. Malý římský přístav vypadá fakt pěkně, velmi dobře je zachované jeho opevnění, dnes zde kotví jachty. Během oběda z vlastních zásob nás otravovali malí kluci, kteří prodávali z pojízdného krámku oříšky, uměli ale říct cenu i česky a dali nám hrst na ochutnání.

Černá kronika: “dva turisté v Antalyi skoro zmrzli”

I když je historické centrum Antalye velmi malé, polední horko nás odrazovalo od jeho dalšího procházení a už bysme radši se bývali viděli v autobuse do Konye, abysme tam pak nepřijeli až někdy na noc (350 km). Potřebovali jsme ale ještě vyměnit šek, což se ukázalo jako velký problém. Žádná z mnoha bank na široké obchodní ulici totiž šeky nebrala a odkazovali nás na Iş Bank, v níž jsme nakonec s výměnou uspěli. Ovšem: jestli jste někdy v českých bankách měli pocit, že to neodbývá, tak to není nic proti tureckým úředníkům. Frontu asi deseti lidí jsme stáli přes hodinu! Z několika úředníků obsluhovali jen dva, přičemž jeden se zabýval celou tu dobu jenom jedním klientem, druhý přepočítával peníze, popíjel čaj a občas někoho vzal. Navíc v bance byla zima jako v lednici. Klimatizace běžela naplno. I když jsme se “teple přioblékli”, dělalo se nám z té zimy zle. Na řadu jsme přišli už skoro v mdlobách a pak jsme odtud fofrem vypadli. Na ulici byl pro změnu žár jako v pekle.

Přes hory do Konye

Místní lidé nám poradili odkud jezdí dolmuše na hlavní otogar (yeni otogar). Za chvíli jel ten správný [400 000 TL (13 Kč) za osobu]. Otogar leží na okraji metropole, takže to bylo z centra docela daleko. Na otogaru jsme hned koupili jízdenky do Konye na nejbližší autobus, který jel asi za půl hodiny v 16:30 [348 km, 9 000 000 TL (280 Kč) za osobu]. Cesta nejprve vedla nudnou nížinou přes města Side a Akseki, ovšem potom překonávala jeden z hřebenů pohoří Taurus. Otvíraly se nám dramatické pohledy na různá údolí a vrcholy hor. Vegetace se ve vyšších polohách naprosto změnila. Borovice byly nahrazeny cypřiši, jalovci a cedry ošlehanými větrem. Sem tam se páslo stádo ovcí. Nikde vidět žádná civilizace.

Alenu během cesty rozbolela hlava a dostala horečku, mě to postihlo o hodinu později. Oběma nám bylo pěkně zle – typický úžeh. Bylo jasné, že nejspíš z teplotního šoku po východu z té klimatizované banky. Letuška nám potom stále nosila studenou vodu a my jsme se starali o sebe navzájem.

Nocleh ve studentském bytě

Dalším důvodem, proč nadávat na zdlouhavé vyřizování výměny v bance, bylo, že jsme tím pádem přijeli do Konye až po setmění, v půl desáté, a museli jsme takhle pozdě najít nějaký nocleh. Konya je půlmilionové moderní město, a snad právě proto se na nás nevrhali žádní dohazovači, které bysme teď ovšem velmi uvítali. Navíc naprosto selhala LP, kde byly uvedeny jen hotely od 15$ za osobu výše. Po výstupu z autobusu se nám udělalo trochu líp. Zeptal jsem se postávajících kluků, kde je nějaká čtvrť s penziony a odkud tam jezdí dolmuše. Poradili nám čtvrť Mevlâna a ukázali nám minibus společnosti Kontur, s níž jsme sem přijeli, který teď měl rozvézt své pasažéry zadarmo do centra. Z minibusu jsme pak zoufale vyhlíželi penziony a ptali se okolních lidí, kdy bude čtvrť Mevlâna. V tom nás anglicky oslovil chlapec sedící za námi s tím, že slyšel před autobusem, jaký máme problém, a nabídl nám nečekanou věc – totiž, že můžeme přespat u něj doma. Byl to Direk, student vracející se z Ankary do svého studentského bytu. Vypadal velmi sympaticky, mluvil dobře anglicky a nám fakt nebylo dost dobře na to, hledat teď někde levný penzion, takže jsme nabídku přijali.

Když jsme vystoupili z minibusu, chtěl Direk pro nás nakoupit něco k večeři. Sice jsme nechtěli nic, protože nám nebylo dobře, ale on se stejně po cestě zastavil v krámku svého strýce, který ještě teď ve 22 h normálně prodával, a vzal nám alespoň vodu, meloun a broskve. Direk bydlel v jakémsi starém činžáku v třípokojovém bytě. Když jsme se zeptali, kolik jich tam bydlí, řekl, že jen on a jeden spolubydlící, který je zrovna pryč (u nás by tam bydlelo minimálně šest studentů). Byt byl zařízen jako typické studentské doupě. Dostali jsme k dispozici jeden z pokojů s dvěma postelemi. Další místnost, kterou jsem neprodleně navštívil, byl záchod – samozřejmě turecký. Jakmile jsem rozsvítil, hejno švábů se naštvaně rozuteklo do puklin ve stěnách. Radši jsem pak upozornil Alenu, aby se moc nerozhlížela po zemi, ale všimla si jich mezitím v kuchyni. V “obýváku” nechyběla televize, turecká vlajka a koberec na sezení. Direk pokrájel ovoce, uvařil čaj a asi do půlnoci jsme kecali o mnoha věcech. Srovnávali jsme naše dvě země, naše dvě kultury a nechali jsme si vysvětlit věci, které nám v Turecku zatím nebyly jasné (kromě toho, jak a čím se utírají na záchodě). Během naší debaty se ohřívala voda ve sprše. Pod velkou uzavřenou nádobou s vodou se muselo dlouho předem zatopit dřevěnými briketami. Ani samotné sprchování pak nebylo jednoduché: ohřátou vodu jste vypustili do kýble, vzali jste si malou konvičku a tou jste se potom polévali.

V noci nám zase nebylo moc dobře a když jsme k ránu konečně klidně usnuli, začal při východu slunce vřeštět muezzin z blízké mešity jako když ho na nože bere.

Čtvrtek 19. 7. 2001

Když jsme se probudili, Direk už měl nachystanou snídani: čaj, čerstvý ekmek, slaný sýr, máslo, rajčata a meloun, vše pokrájené a naskládané na velkém kovovém tácu. Tác postavil na nizoučký stoleček v “obýváku” a kolem něj jsme se pak usadili. Samozřejmě jak jinak než na koberec a v tureckém sedu. Po snídani nás Direk nechal odpočívat ve svém bytě a sám si klidně odběhl něco zařídit do města, přitom nám také sám od sebe zjistil odjezdy autobusů do Göreme.

V poledne, když přišel čas vydat se na autobus, nás Direk dovedl do blízké pobočky jedné autobusové společnosti a čekal s námi než přijede minibus svážející své cestující na hlavní otogar. Direk se zeptal, jestli si zatím dáme čaj, skočil na roh ulice k takovému nenápadnému telefonu na zdi a za chvilku přiběhl poslíček s čajem. To je systém! Mezitím jsme koupili jízdenky [235 km, 9 000 000 TL (280 Kč) za osobu]. Brzy přijel minibus a tak jsme Direkovi za všechno mockrát poděkovali, se slzou v oku jsme se rozloučili a alespoň jsme mu věnovali na památku pohled Prahy, který ale rozhodně nemohl vyvážit to, co pro nás Direk udělal. Byli jsme rádi, že jsme v zemi, kde jsou lidé takhle pohostinní.

Anatolskou stepí do Kappadokie

Na hlavním otogaru jsme poobědvali v luxusním bufetu odpornou kuřecí polévku (podle názvu byla kuřecí, ale kdo ví z čeho byla) a pak jsme rychle nastoupili do autobusu do Göreme. Z otogaru odjíždělo ve 13:00 několik autobusů, co nás však šokovalo, všechny se daly do pohybu přesně ve stejný okamžik – přesně s úderem jedné hodiny! Takovou přesnost snad nemají ani Japonci.

Celá několikahodinová cesta pak vedla Anatolskou stepí – a byla to opravdová step, radost pohledět (jestli se to o stepi dá říct? J ). Šedivohnědou vyprahlou pustinu občas přerušovaly jen lány obilí nebo skalní masivy na obzoru. Okolo silnice se občas objevovaly starobylé polorozpadlé stavby seldžucké* architektury, například známá pevnost Sultanhan, která ve 13. st. sloužila k odpočinku a ochraně karavan. Byla to taková ta architektura jako v arabských zemích. Za městem Aksaray se krajina již zvlnila a začaly z ní vystupovat první skalní útvary dávající tušit, že vjíždíme do oblasti zvané Kappadokie.

Co je to vlastně Kappadokie? Je to unikátní oblast typická skalními městy a kaňony, která se rozprostírá mezi několika sopkami v srdci Turecka. Sopečný popel chrlený sopkami zhruba před 10 milióny let se postupně usazoval a dal vzniknout měkké hornině zvané tuf. Vytvořila se tak obrovská rovná planina. Když sopky vyhasly, převážila vodní eroze. Během tisíců let pak dešťová voda a říčky narušovaly měkký tuf, až vymodelovaly fantastickou pohádkovou krajinu s kaňony a skalními městy. Do věží skalních měst si po osídlení této krajiny zdejší obyvatelé vytesávali svá obydlí a pronásledovaní křesťané své kostely.

Göreme

Ale zpět k cestě. Autobus pokračoval dále přes město Nevşehir, kde už se v okolí rozkládala složitá skalní města. Za Uçhisarem pak silnice vedla dokonce po hřebeni mezi nádherným malým kaňonem jedné straně a obrovským hlubokým údolím na druhé straně, na jehož dně ležel cíl naší cesty – Göreme, městečko maskované mezi věžemi skalního města. Město ve městě.

Když jsme na göremském otogaru vystoupili z autobusu, překvapilo nás, že je tu docela příjemně. Žádné dusno ani pekelné vedro jako předtím na turecké riviéře. Nadmořská výška Anatolské plošiny (1000 m n. m.) je přece jenom znát.

V Göreme jsme nejprve hledali nějaký kemp. První se nachází kousek od centra (kemp Berlin), druhý až mezi políčky za městem. Vrátili jsme se do toho prvního, protože byl mnohem příjemnější a o něco levnější [2 osoby a stan – 4 500 000 TL (140 Kč) za noc]. Byl to vlastně meruňkový sad na zahradě majitelů, což mělo jednu velkou výhodu – zralé meruňky.

Předtím při hledaní kempu se s námi po cestě dal do řeči Turek, který šel okouknout svoje políčko s dýněmi. Když se dozvěděl, že jsme z České republiky, vytáhl průkaz tureckého olympijského týmu a vysvětlil nám, že je sportovní střelec a svoji pušku má ze Zbrojovky Brno.

Pořád nám ještě nebylo úplně dobře z včerejšího úžehu, takže jsme se po večeři už jen usadili v internetové kavárně a napsali jsme domů naše postřehy z Turecka [1 000 000 TL (31 Kč) / h].

Pátek 20. 7. 2001

Kostelíky ve skále a překrásné údolí

Hned ráno, než se sjedou davy turistů, jsme vyrazili za město do tzv. Göreme Open Air Museum, což je areál, kde se nachází pohromadě mimořádné množství křesťanských kostelíků z 11. – 12. st. vytesaných do skalních věží a masivů [studentské vstupné 2 000 000 TL (62 Kč)]. Kostelíky často tvoří několikapatrové labyrinty, ve většině z nich jsou zachované i původní malby a jejich historii zde popisují tabule v několika jazycích. Člověk žasne, co všechno staří obyvatelé Kappadokie dokázali vytvořit. Celé místo je poměrně vysoko položené, takže jsme se z každého kostelíku dlouho rozhlíželi po okolní fantastické krajině. Nevycházeli jsme z údivu, kde jsme se to ocitli.

Sworney Valley

Mezi tímto muzeem pod širým nebem a městem se nachází nenápadná odbočka do Sworney Valley (Zakleté údolí ?*). Pohled ze silnice nesliboval nic moc zajímavého, ale jakmile jsme vyšli na okraj údolí, rozevřel se nám pohled na překrásné údolí plné malých políček a meruňkových sadů prošpikovaných skalními věžičkami různých barev. Svahy údolí, vysoké snad 50 metrů, vypadaly jako obrovské sloní hřbety - jako v nějaké kreslené pohádce. Nemohli jsme uvěřit, že něco takového může existovat i ve skutečnosti. Stezkami vyšlapanými na svazích jsme sestupovali dolů, dokud jsme nenarazili na babku, která sbírala spadlé meruňky ve svém sadu. Stezka vedla přes něj, ale když jsme do něj chtěli vstoupit, začala babka hrozit pěstí a ječet: “yok, yok, yok!” (ne, ne, ne). I když byla jako věchýtek, radši jsme to obešli jinudy. Procházka mezi políčky a věžemi na dně byla stejně nádherná jako pohled shora. Občas jsme zahlédli domorodce s valníčkem taženým koňmi, jak prchají z políček před poledním žárem. Když nám došly meruňky, nebyl problém dojít na “trh” čili natrhat nové. Byly všude kolem.

Cestou zpět do kempu jsme ve škarpě u silnice objevili nějakou suchozemskou želvu. Na želvu byla neobyčejně čilá, jak byla pěkně vyhřátá od slunce. Aby taky ne, když nikde nebyl ani kousek stínu. Zatímco jí to vyhovovalo, nám moc ne, došlo nám pití a celí říční jsme se jen tak tak doplazili do kempu. Pak jsme došli na kuřecí kebap a nakoupit potraviny. Všechno tu bylo dražší než kdekoli jinde v Turecku, protože co se týče turistického ruchu, patří Göreme hned za Pamukkale a Efes. Turistika zde také vedla k tomu, že bývalá skalní obydlí, která jsou v Göreme naprosto organicky promísena s normálními zděnými domy, se dnes využívají pouze v letní sezóně jakožto originální penziony nebo “jeskynní” bary.

K Uçhisaru

Odpoledne jsme si udělali krátký výlet směrem k městečku Uçhisar po silnici, po které jsme sem přijeli. Na jedné straně jsme se mohli rozhlížet do göremského údolí. Velké masivy za ním pak připomínaly monumenty z jihozápadu USA a úplně v dálce se rýsoval obrovský kužel sopky Erciyas (3916 m). Na druhé straně jsme nakukovali do úzkého kaňonu klikatícího se v délce asi čtyř kilometrů podél silnice. Na jeho konci leželo městečko Uçhisar, které se rozkládalo na svazích malého příkrého kopečku, jehož vrcholek představoval skalní hrad, takže to v podstatě vypadalo jako mraveniště s tureckou vlajkou na vrcholku.

"hřiby" v Zelve

Sobota 21. 7. 2001

Skalní město Zelve

Poslední den pobytu v Kappadokii jsme se vypravili do skalního města Zelve. Na otogaru jsme počkali na správný dolmuš a jelo se [7 km, 1 000 000 TL (32 Kč) za osobu]. Areál v Zelve se dělí na dvě části. Jedna funguje jako muzeum pod širým nebem (podobně jako v Göreme), platí se vstupné [studenti 2 000 000 TL (62 Kč)], druhá část (blíže ke Göreme) je volně přístupná. Z vysokých masivů zde vystupují skalní města s neobvyklými věžemi nazývanými “hřiby”. Na tomto místě se totiž mezi vrstvami tufu nachází i vrstva tvrdé lávy, která je odolnější vůči vodní erozi. Na základě toho vedla tzv. diferenciální eroze ke vzniku věží s “kloboukem” z lávy, který pak chrání před deštěm sloup měkkého materiálu pod sebou. Některé věže jsou třeba i tříhlavé. Řada z nich je prokutaných stejně jako v Göreme. Každopádně je tenhle les kamenných hub úžasný.

U areálu samozřejmě nechyběly stánky se suvenýry, Turci by totiž jen těžko nevyužili příležitost něco prodat. Potěšilo nás ale, že když jsme u silnice vyhlíželi dolmuš na cestu zpět a nikde nebyl ani kousek stínu, nabídl nám jeden prodavač, abysme se schovali k němu do stánku. Dobře viděl, že z nás žádný kšeft nekouká, kupodivu na nás ani nic nezkoušel, naopak dal do placu pistáciové oříšky. Tak jsme tedy společně louskali pistácie a povídali si, obzvlášť ho zajímalo, jak je to u nás s náboženstvím. Když pak jel okolo dolmuš, nikoho na silnici neviděl a frčel dál, prodavač vyběhl jako střela ven a než jsme se vzpamatovali, tak nám dolmuš pískáním a máváním zastavil. Přes Avanos, známý svými růžovými kaňony, jsme se tak vrátili do Göreme [7 km, 1 000 000 TL (32 Kč) za osobu]. Původně jsme sice ještě měli v plánu navštívit proslulé údolí Valley of the Fairly Chimneys, které leží o něco dál za Zelve, ale protože nám při pohybu na slunci ještě stále nebylo úplně dobře, tak jsme to vzdali.

Na čtyřikrát k ihlarskému kaňonu

Po návratu jsme se sbalili, zaplatili kemp a vyrazili na otogar chytit nějaký autobus do Ihlary, kde se nachází nádherný kaňon vyhloubený řekou. Protože byla sobota, nejezdilo tolik autobusů, natož nějaký přímý. Popojeli jsme tedy místním autobusem do Nevşehiru [12 km, 500 000 TL (16 Kč) za osobu], ani odtud však nic do Ihlary nejelo. Oficiální dohazovač, který se nás na otogaru ihned ujal, nám nakonec domluvil autobus do Aksaray, který nás vysadil na odbočce do Ihlary s tím, že dál si něco stopneme [62 km, 2 500 000 TL (80 Kč) za osobu]. Zbývalo necelých 40 km. Než jsme si stačili vybrat místo na stopování, už nám zastavoval dolmuš. Jel sice jen do poloviny naší cesty a byl narvaný vesničany, ale nastoupili jsme. A byl to jeden z nejpříjemnějších zážitků. Vesničani měli ohromnou radost, že vezou cizince. Jeden starší chlapík uměl německy a ostatním hned překládal naše odpovědi na své otázky a určitě i něco přidal, protože se všichni náramně bavili. Nejzajímavější však byl konec. Když jsem se při vystupování zeptal jako obvykle: “kaç para?” (za kolik to bude), řidič i ostatní odmítavě gestikulovali, že platit nechtějí a že nás rádi svezli. Tahle oblast už je docela daleko od centra Kappadokie a turisti sem nejspíš jezdí jen prostřednictvím cestovek, takže místní s nimi do styku asi moc nepřijdou.

Zůstali jsme na silnici a stopovali dál. Snažil se nám pomoct nějaký domorodec na motorce, ale jen nás ujistil, že dnes už tudy žádný dolmuš do Ihlary nepojede. Během chvilky nám zastavili mlékaři s náklaďáčkem. Konverzace vázla, takže jsme se nerušeně kochali pohledem na nádhernou skalnatou krajinu se skalním městem u vesnice Selime. V celé oblasti zrovna probíhaly žně. Kombajny tu ale neměli, používali ještě sekačky a mlátičky zvlášť, traktory nebo osli pak odváželi vymlácené obilí. Doposud jsme se pohybovali převážně kolem měst nebo turistických center, ale tohle byl nedotčený venkov a rozdíl byl opravdu výrazný.

sopka Hasan

Ve vesnici Ihlara, ležící pod sopkou Hasan Dağ, chcípnul pes. Pár chlapů sedělo před obchůdkem s potravinami a popíjelo čaj. Když jsme šli okolo nich, tak významně ztichli. Ženy zde byly mnohem víc zahalené než jinde. Za postavení stanu na zahradě jednoho penzionu jsme usmlouvali nejnižší možnou cenu [2 osoby a stan – 4 000 000 TL (140 Kč) / noc] a začali jsme vařit večeři. Přitom jsme pozorovali, jak místní shánějí ulicemi dobytek a jak si děti hrají. Zatímco u nás by se kluci po vesnici proháněli na pionýrech, tady se proháněli na oslech a tlustým klackem do nich bušili a popoháněli je a osli řvali a hýkali, že to dál nešlo. Pak se k tomu hýkaní a bučení ještě přidalo volání muezzina při západu slunce a bylo hotovo.

Neděle 22. 7. 2001

Hned z rána jsme se vydali k ihlarskému kaňonu. Asi 2 km jsme pochodovali po silnici suchou stepí za vesnici. Za námi se tyčila sopka Hasan (3268 m), nádherně osvětlená dopoledním sluncem. Škoda, že se nám před cestou do Turecka nepodařilo sehnat nějaké podrobné mapy nebo informace o výstupu, určitě by stál za to.

Vstup do kaňonu leží na jeho okraji, takže je odtud úchvatný pohled na začátek kaňonu, jak se klikatě zařezává do planiny. Téměř kolmé stěny vysoké snad 200 m, malá říčka lemovaná topoly a vrbami na dně širokém asi 100 m, celý kaňon se pak táhne v délce 16 km. Zaplatili jsme vstupné a sešli jsme po stovkách schodů na dno kaňonu [studentské vstupné 1 000 000 TL (32 Kč)]. Jinak lze do kaňonu sestoupit ještě v jeho střední části, v Belisırmě, nebo na druhém konci, v Selime, kde ústí. Na dně kaňonu bylo na rozdíl od rozpálené stepi nahoře velice příjemně, protože ledově studená říčka a vrbičky zde udržují jakési mikroklima. Po pravém břehu říčky jsme pak pokračovali směrem do Belisırmy. Stezka tu sice byla dost krkolomná, vedla před různá balvanová pole, zato však z ní byly nádherné výhledy. Stezka na levém břehu, kterou jsme se potom vraceli byla o dost pohodlnější a rychlejší, ale vedla spíš pod stromy. Přes říčku vede několik mostíků, takže se může i občas přejít na druhou stranu, eventuelně přebrodit, to je ale o umrznutí nohou. Ve skalních stěnách kaňonu je vytesáno několik desítek křesťanských kostelíků z 12. - 13. st. Většina z nich je přístupných, takže člověk v nich může obdivovat původní malby, i po 800 letech jsou stále dobře zachované. Křesťané se v tomto kaňonu ukrývali v době, kdy byli v Malé Asii pronásledovaní.

ihlarský kaňon

Cesta do těchto odlehlých končin rozhodně stála za to. Škoda, že jsme neprošli celým kaňonem až do Selime. Znamenalo by to ale jít “s plnou polní” a na jeden den by toho bylo až dost. Tábořit se v kaňonu nesmí, dokonce to hlídají vojáci se samopaly procházející kaňon, na druhou stranu však různých úkrytů je v kaňonu nepočítaně.

Opět turecká pohostinnost

Po návratu do penzionu jsme sbalili stan, zaplatili a odešli na kraj vesnice stopovat zpět do Nevşehiru (100 km). Konečně nám zastavili dva malíři pokojů s dodávkou. Řidič mluvil dobře německy, protože několik let pracoval ve Švýcarsku, a tak jsme si mohli povídat. Někde poblíž Selime zastavili u malých termálních pramenů, které prý mají léčivé účinky. Z nenápadné meze u silnice vytékal teplý pramen tvořící travertinové minikaskády jako v Pamukkale, tady to ale bylo v podstatě jen několik louží. S nohama ve vodě tu posedávali hlavně staří lidé. Společně s našimi řidiči jsme se tedy také chvíli brouzdali v teplé vodě. Když vstřebali dost léčivé síly, zaveleli k odjezdu. Byli velmi pyšní, když jsem toto místo nadneseně označil jako “kleine Pamukkale”.

V polovině cesty Turci udělali další přestávku. Tentokrát zastavili u nějakého odpočívadla na svačinu a přišel čas na velký meloun, který se zatím nenápadně povaloval pod sedačkou. Řidič řekl: “vier Menschen, vier Teilen”, obrovským nožem rozčtvrtil meloun a dužninu každého dílu ještě příčně naporcoval geniálním tureckým způsobem na několik plátků. Turci měli v jedení melounu zjevně cvik, ale my jsme měli co dělat, abysme každý svoji dvoukilovou čtvrtku snědli. A to nás pak ještě zvali na čaj a pečené ryby ... opět ta pověstná turecká pohostinnost.

S těmito pohodovými chlapíky jsme se dostali až do Acigölu před Nevşehirem. Protože do Nevşehiru zrovna nejel žádný autobus, zase jsme stopovali. Mávli jsme z legrace i na luxusní Mercedes, čili jedno z aut, jehož majitelé stopaře nikdy neberou. A co se nestalo? Mercedes zabrzdil a přicouval k nám. Byl to Němec žijící v Turecku a dokonce s námi v Nevşehiru zajel až na otogar. Luxusnějším autem jsme v životě nejeli. Na otogaru jsme za poslední liry koupili jízdenky do Kayseri, odkud jsme chtěli jet nočním vlakem do Ankary. Ne že bysme si do Turecka vzali málo peněz, ale nějak jsme to neodhadli s výměnou šeků. Měli jsme ještě dost dolarů, jenže v šecích, a ty doposud nebylo kde v Kappadokii vyměnit. Bankomat jsme taky nepotkali (diskuze o šecích a hotovosti viz Praktické informace).

Nočním vlakem do Ankary

Do Kayseri jsme přijeli až za tmy, takže jsme ani zblízka neviděli obrovskou sopku Erciyas. Doptali jsme se na vlakové nádraží a pomalu jsme se na něj přesunuli [z otogaru 30 min podél hlavní silnice na východ]. Nebylo kam chvátat, protože vlak měl jet podle informací z internetu až o půlnoci. Jízdenku jsme si kupovat nemuseli, protože jsme měli Eurodomino, chtěli jsme ale na nádraží požádat o místenku, která by prý měla být k Eurodominu zdarma. Napsali jsme tedy přehledně na papír: Kayseri-Ankara, 23:50, 4 Eylül Mavi Tren, předložili to spolu s Eurodominem pokladnímu a požádali o rezervace. Pokladní nejdřív mlel něco naštvaně turecky, pak na náš papír připsal “yok reservation” (žádné rezervace nejsou) a pro jistotu ještě “NO”, což dal do rámečku. Vrátil nám papír, vykulil oči a dost důrazně řekl: “yok!” Jestli to znamenalo, že na tento vlak jsou místenky vyprodané nebo že se prostě nedávají, jsme nezjistili. Přestože bylo teprve 21 h a žádný jiný vlak jet neměl, bylo v hale a na nástupišti už plno lidí. Opravdový nával však přišel před půlnocí. Přesunuli jsme se na nástupiště, kde jsme narazili na dvě holky z Dánska a společně jsme pak očekávali každou chvíli příjezd vlaku. Jenže mladí anglicky mluvící Turci, kteří tam holky pořád otravovali, stále nosili informace o narůstajícím zpoždění. Nebylo divu (zvlášť tady v Turecku), když ten vlak jel až z Diyarbakiru na východě země.

Motorový vlak, hrdě nazývaný ekspres, se nakonec místo o půlnoci připlazil v 1:30. Místní to nijak nepřekpavovalo, hlavně že přijel. Nástupiště bylo v tu chvíli úplně nabité lidmi a jejich věcmi. Že se to nemůže vejít ani do prázdného vlaku, bylo jasné. Snažili jsme se stoupnout si tak, abysme byli hned u dveří až vlak zastaví. Ještě než lidi vystoupili, už se to hrnulo dovnitř. Vagóny nebyly kupéčkové, měly řady sedadel po obou stranách, kde už zbývalo jen několik jednotlivých míst. Byli jsme zoufalí, že bude problém sednout si spolu, ale jeden Turek vyskočil, nabídl nám volnou dvojsedačku a přesedl si na jiné místo. Výměna lidí proběhla dost rychle, ovšem výměna věcí trvala snad ještě půl hodiny. Těžké pytle s obilím se tahaly dveřmi, lehké pytle s lusky, bavlnou, senem a vším možným se protahovaly okny. Vypadalo to přesně jako v televizi v těch dokumentech z Asie ... taky jsme byli v Asii. Ukázalo se naštěstí, že jen menší část lidí z nástupiště skutečně jede vlakem, většina byla zřejmě jen doprovod kvůli těm nákladům, takže jen na pár lidí nezbyla místa. Ti si sedli do uličky. Neměli to zas tak hrozné, protože celá podlaha byla pokrytá kobercem. Během noci však přistupující zaplnili celou uličku a vlak praskal ve švech, jen na střeše nikdo neseděl J .

Pondělí 23. 7. 2001

Ve skřípajícím a houpajícím se vagónu jsme kolem osmé ráno konečně přifrčeli do Ankary. Protože jsme stále byli bez tureckých lir, jen s dolarovými šeky v kapse, a měli jsme hlad, vyhledali jsme nejdřív banku. Jakmile jsme vyměnili šek, zase jsme mohli rozhazovat milióny lir plnými hrstmi. Jen nám pro změnu na nákup nezbylo moc času.

Supervlak

Nejbližší vlak do Istanbulu, Başkent Ekspres, odjížděl v 10:20. Byl povinně místenkový, takže jsme si museli ještě pro místenky k pokladně. Jinak nám jako jízdenka stále platilo Eurodomino. U pokladen byl vyvolávací systém pomocí čísel jako v bance, kdo by to čekal u tureckých drah? S pokladní jsme se dlouho dohadovali, že místenka by měla být k Eurodominu zdarma, bylo to ale bezvýsledné a zaplatili jsme tedy nakonec za každou místenku 2 000 000 TL. Na poslední chvíli jsme přiběhli k vlaku. V prvním okamžiku jsme však mysleli, že je to snad letadlo. V ostrém kontrastu s příšernými motorovými couráky v tureckém vnitrozemí tu stál nejmodernější vlak, jaký jsme kdy viděli. Lepší než kterékoli EuroCity u nás. Başkent Ekspres je právem pýchou Turecka, říkají mu “supertren” (supervlak). Možná tedy byly 2 000 000 TL za místenku spíš příplatek za nadstandardní vlak. Obyčejným vlakům trvá cesta Ankara-Istanbul asi 9 h, tenhle to měl jet za “pouhé” 6,5 h (565 km). A skutečně, na nádraží Haydarpaşa v asijské části Istanbulu jsme přijeli skoro na čas. Cesta byla docela nudná, protože lesnatá kopcovitá krajina mezi Ankarou a Istanbulem vypadala dost evropsky.

V hale nádraží Haydarpaşa jsme nenašli žádný odpadkový koš, přesto tam bylo tak čisto, že by se dalo ze země jíst. Turci si ale s odpadky hlavu nedělali, všechno házeli na zem. Mimochodem ve vlacích také nebývají koše, tam se však pro změnu házejí odpadky z okna.

Z nádražní haly jsme vyšli rovnou do atmosféry pozdního odpoledne. Spatřili jsme opět minarety velkých mešit v evropské části Istanbulu za třpytící se hladinou bosporského průlivu. Trajektem, jehož přístaviště je přímo před nádražím, jsme se přeplavili zpět do Evropy do přístaviště Eminönü [500 000 TL (16 Kč) za osobu]. Tam se dnes konal velký trh. Jak jsme byli ještě trochu vyhládlí z úsporného režimu předchozích dvou dní, neodolali jsme stánkům s jídlem a hned jsme si dali kukuřici a tureckou pizzu a ještě kebap. Na tržišti opět nebyly žádné odpadkové koše a tak jsme podle tureckých mravů hodili okusky od kukuřice jednoduše na zem a spolehli jsme se, že to čistotní muslimové večer uklidí.

Tramvají jsme potom dojeli do čtvrti Aksaray do stejného hotýlku, kde jsme bydleli prve. Když nás spatřil recepční, zarazil se, ale vzápětí nás hned začal radostně vítat. Vyptával se, jak se nám Turecko líbilo a co jsme všechno navštívili. Skočili jsme naproti do lokanty na večeři, v pokoji jsme si pak ještě dali na dobrou noc pivo Troy [750 000 TL (24 Kč), 0,5 l] a strašně přežraní a unavení jsme usnuli.

Úterý 24. 7. 2001

Velký bazar a nákupy

Zbýval nám poslední den v Istanbulu. Večer jsme se totiž už chystali nasednout do Bosphor Expressu a vydat se na cestu domů. Ráno jsme tedy vyrazili do ulic, abysme si ještě prohlédli místa, která jsme při příjezdu do Istanbulu nestihli. Jako první jsme navštívili Kapalı çarºı (Velký bazar), což je obrovské prastaré zastřešené tržiště. Trochu nás ale zklamal sortiment zboží. Byly to většinou zlaté šperky, koberce, suvenýry a různé umělecké předměty více či méně designované pro bohaté turisty.

cukrovinky

Malými uličkami jsme pak sešli do Egyptského bazaru, kde jsme chtěli nakoupit jablečný čaj a turecké cukrovinky, jakožto prezent domů. V jednom krámku jsme si vyhlédli nějaké fantasticky vypadající barevné želé s oříšky sypané cukrem a kokosem. Téměř okamžitě se na nás vrhnul prodavač a začal nabízet. Napsané ceny však byly zjevně nadsazené (6 000 000 TL (190 Kč) za kg) a tak jsme si troufli porušit pravidlo: “když je cena napsaná, nesmlouvá se.” Řekli jsme, že to je moc drahé, a odcházeli jsme. Prodavač za námi hned volal: “beş milyon” (5 000 000). Vrátili jsme se sice, ale zkusili jsme ten trik ještě jednou. Prodavač nás opět doběhl a volal: “dört milyon” (4 000 000). To už byla mnohem rozumnější cena, takže jsme si nechali navážit po půl kile od dvou druhů. My i prodavač jsme pak byli spokojeni s dobrým obchodem, tak to má být.

Pokračovali jsme potom na nábřeží, pokochat se ruchem v bosporském průlivu. Cestou jsme se zastavili na nádraží Sirkeci, kde jsme zkusili orodovat za místenky na Bosphor Express. Velmi neochotný Turek v informacích, kterého jsme zjevně rušili v zabíjení much, nám potvrdil, že k Eurodominu by měly být místenky zadarmo a poslal nás k pokladně. Když konečně jeden z pokladních dopil čaj a rozhodl se nás obsloužit, řekl si za jednu místenku 2 000 000 TL. Odkazování na kolegu v informacích ho vůbec nezajímalo a naše dohadování rázně uzavřel slovy: “no money, no problem .... no reservation!” Zavřel okýnko a nazdar. Místenky naštěstí nebyly nezbytné, chtěli jsme je mít jet tak pro jistotu, což tedy za dva milióny nestálo, a tak jsme nadávajíc odešli.

Loučení s Istanbulem

Poseděli jsme u Aya Sofyi a Modré mešity, nakoupili jsme nějaké pohledy [50 000 - 200 000 TL (1,6 - 6 Kč)], dali jsme si výborný ayran a přesunuli se ještě na beyazitské náměstí, kde panovala zajímavá orientální atmosféra. Usadili jsme se na schodišti u brány istanbulské univerzity a když jsme tak pozorovali okolní dění, přitočil se k nám malý klučina, který si přivydělával čištěním bot. Mluvil docela pěkně anglicky a chtěl nám i zadarmo vyčistil sandály, přestože jsme odmítali (ne že by nebyly zaprášené, právě naopak, ale nechtěli to riskovat). Ukázoval nám, jak funguje jeho čistící pasta, a vychvaloval se, jak pěkně nám sandály vyčistí. Byl velmi neodbytný, ale jinak docela milý a tak jsme nakonec souhlasili. Ovšem s tím, že mu ale nedáme víc než 100 000 TL. Najednou se objevil ještě jeho kámoš, oba rozbalili svoje dřevěné bedničky s chudou výbavou a pustili se do práce. Nepoužili ale tu předváděnou čistící pastu ale nějakou do červena. A tak jsme s Alenou trochu zděšeně pozorovali, jak se naše hnědé kožené sandály postupně mění v tmavě červené. Když kluci dokončili svoje dílo, s nadšením ve tváři se ptali, jak se nám to líbí, jestli jsme spokojeni. No, poděkovali jsme, dali jim 100 000 TL a pak jsme s Alenou chvíli beze slova koukali na sandály, na sebe, na sandály a zase na sebe ... A tak nějak dodnes nevíme, jestli nám je tehdy vyčistili nebo nám je schválně natřeli na červeno. (Po dvou vydrhnutích už to teď ale pustilo. J ) Cestou do hotýlku pro batohy jsme si všimli na ulici profesionálních čističů bot, kteří ovšem měli pozlacené několikapatrové bedničky s obrovskou výbavou, sadátka pro zákazníky a tak dále. Když se budou kluci snažit, taky jednou udělají takovou kariéru.

Beyazitské náměstí s univerzitou

Recepčního v hotýlku jsme za ochotu podarovali naším posledním pohledem Prahy. Vystavil si ho vedle dalších pohledů, Prahu tam ale ještě neměl. Tramvají jsme se pak vrátili zpět do centra. Naposledy jsme povečeřeli výborný kebap a potom jsme se začali zásobovat na dvoudenní cestu vlakem: několik ekmeků, celé grilované kuře, kanystr vody, sýry, nutela, sušenky s fíkovou marmeládou atd. Bylo šest hodin a jak známo, navečer klesají ceny na trzích. Skočili jsme tedy ještě na tržiště a výhodně jsme tam nakoupili broskve, rajčata a žlutý meloun. Obchodníci už balili a snažili se zbavit posledního zboží. Metaři začínali kupit hromady odpadků nastřádaných na ulicích během dne.

My jsme prozměnu skupili hromadu z jídla a batohů v nádražní hale. U mezinárodní pokladny jsme se opět zeptali na místenky. Byl tam nějaký jiný Turek než v poledne, ale tentokrát chtěl za jednu dokonce 3 000 000 TL ... no, u tureckých drah zřejmě naopak ceny navečer stoupají! To už bylo jasné, že si alespoň něco berou do vlastní kapsy.

Naložili jsme naše batohy a náklad jídla do vlakuVe 20:05 se Bosphor Express dal do pohybu. Pohledem na vzdalující se minarety velkých mešit jsme se v duchu loučili s Istanbulem a zapadající slunce jakoby symbolizovalo konec naší cesty po Turecku.

Očekávali jsme příchod průvodčího a přemýšleli jsme, co si na nás vymyslí tentokrát. Odtud až minimálně do Budapešti bylo třeba mít se na pozoru. Konečně. Tlustý průvodčí začal pečlivě kontrolovat naší jízdenku Eurodomino. Najednou se objevil ještě druhý průvodčí, což nebyl žádný jiný než ten, který nás buzeroval kvůli studentské slevě při cestě z Kapikule do Istanbulu. S úsměvem se přitočil k prvnímu a povídá: “to jsou Čechoslováci, ty jsou O.K.”, nás se pak ještě optal, jak se nám v Turecku líbilo. A to bylo všechno. Až na bulharské hranice jsme zůstali ve střehu, protože na nás byli až podezřele milí a my jsme čekali zase nějakou boudu. Už jsme je ale víc neviděli a přitom jsme mohli místo čekání klidně spát.

Středa 25. 7. 2001

Kolem druhé ráno jsme pak dorazili na hranice, kde proběhly zdlouhavé důkladné kontroly, zvlášť na bulharské straně. Celý den jsme pak projížděli Bulharskem, takže jsme si ho mohli pěkně za světla prohlédnout.

Plánovali jsme opět přestup v Ruse, jako při cestě do Istanbulu, abysme pak mohli přejet Rumunsko naráz, bez přestupu v Bukurešti. Měli jsme zjištěno, že Transbalkan do Budapešti odjíždí z Ruse v 16:45 a trochu jsme se obávali, aby nám v Ruse zbyl čas na výměnu peněz a zakoupení místenek. Oslovil jsem tedy česky nějaké kluky sedící s námi v kupé, jestli to stihneme do Ruse alespoň do 16 h. Kluci svorně zavrtěli hlavou a řekli: “dá”. Zavrtěli hlavou a přitom řekli “ano”? Věděli jsme samozřejmě, že v Bulharsku se pohyby hlavou při “ano” a “ne” dělají obráceně než u nás, ale v první okamžiku nás to stejně zarazilo.

Dorazili jsme tam už dokonce ve tři. Zeptali jsme se v pokladně na cenu místenek (3 leva za jednu) a ve směnárně v ulici za nádražím jsme pak vyměnili levy [10 DM = 9,5 leva]. Později jsme zjistili, že veksláci přímo na nádraží nabízeli paradoxně o něco výhodnější kurz. Mimochodem tihle veksláci měnili snad všechno na všechno, např. českým turistům vracejícím se ze Soluně nabízeli výměnu řeckých drachma na české koruny. Na nádraží jsme pak požádali o místenky, ale pokladní nám je nemohla vydat, protože prý ještě neví čísla vagónů a volných míst, ať prý počkáme. Po čtvrt hodinách jsme to pak zkoušeli znovu a znovu, ale bezvýsledně. Ani pokus o úplatek nebyl úspěšný?! Že prý je to maďarský vlak a s tím je problém. Pět minut před ohlášeným odjezdem vlaku jsme už pokladní poslali ... někam. Doběhli jsme na nástupiště a skočili jsme do vlaku. Bylo jasné, že rumunský průvodčí si nás pěkně podá. V čas odjezdu vlak zamknuli a následovaly všechny bulharské celní procedury.

Ve vagóně jsme náhodou potkali tři české kluky vracející se z Burgasu, takže o zábavu bylo postaráno. Jen během přejezdu přes Dunaj z Ruse do Giurgiu jsme si vyměnili řadu zážitků a dojmů. V Giurgiu ale sranda skončila. Po rumunských celních procedurách přišel průvodčí. Byl to samozřejmě ten samý dobytek, co nás obral při cestě do Turecka. Hned se zaradoval, že nemáme místenky. To, že nám je nebyli schopni v Ruse vydat, bral jen jako pěkně pitomou výmluvu. Za každou chtěl zas nějakou šílenou sumu (asi 40$). My jsme mu ale nabídli pouze našich 9,5 leva, co taky teď s nimi? Jen se tomu zasmál. Snažil se z nás vyrazit víc. Na důkaz, že už tolik peněz nemáme, jsem otevřel peněženku, kde byla pouze jedna česká stokoruna. (Marky a dolary jsme si dávno předtím schovali jinam.) Průvodčí ale tu stovku z peněženky bleskurychle vytrhl a prohlásil, že to k těm leva stačí. Veškeré protesty byly marné, ale stovku jsme byli připraveni obětovat. Hlavně že nám napsal místenky až do Budapešti a že byl pokoj.

Společně s klukama jsme pak místo televize shlédli západ slunce nad poli s hořícími kopami slámy a připravili jsme se na noční přejezd Rumunska. Zamkli jsme, co se dalo. Vlak byl poloprázdný, kupé jsme měli jen pro sebe a tak jsme mohli pohodlně spát.

Čtvrtek 26. 7. 2001

V šest ráno nás probudili rumunští celníci na rumunsko-maďarských hranicích. Při pasové kontrole nás celník pozorně porovnával s fotkami v našich pasech, zvlášť Alenu, která byla na fotce s dlouhými vlasy, ale právě teď měla centimetrového ježka. Pak mi anglicky řekl: “ty jsi O.K., ale ona musí zůstat tady”. To byl šok. Vzápětí se ale začal smát, protože si z nás jen dělal srandu. Nám to ale moc vtipný nepřišlo, zvlášť když jsme se právě probudili L .

Na maďarské straně jsme si posunuli čas o hodinu zpět a vlak to pak uháněl rovinou směrem na Budapešť. Přišla průvodčí a explicitně chtěla vidět naše rezervace, přestože v Maďarsku rychlíky povinně místenkové nejsou. Vlak by navíc stále poloprázdný. Vůbec se jí sice nelíbilo, že je máme jen napsané od rumunského průvodčího na zadní straně jízdenky, ale odmítli jsme s ní o tom diskutovat.

Před polednem jsme konečně dorazili do Budapešti na nádraží Keleti. Naším cílem měla být dnes Břeclav, kde jsme se chtěli zastavit na návštěvu u příbuzných. Do Břeclavi jel rychlík Rastislav ve 12:55, ovšem z nádraží Nyugati. Protože se nám nechtělo přesouvat se na druhé nádraží, jeli jsme přímo z nádraží Keleti nějakým rychlíkem ve 12:00 alespoň do Bratislavy. Ještě než vlak na nádraží v Bratislavě zastavil, už přijížděl rychlík Rastislav a jen tak tak jsme stihli do něj přeběhnout. Se slzou v oku jsme pak překročili slovensko-české hranice a byli jsme zase doma.

Jak praví přísloví: Všude dobře, doma v Turecku nejlíp.

turecká písmena - test zobrazení:

ş - s s ocáskem (š)
ç - c s ocáskem (č)
ı - i bez tečky (neznělé i)
ü - přehlasované u
ö - přehlasované o
ğ - g s háčkem (j, ch)
İ - velké I s tečkou