|
Nový Zéland a Fidži ... i s malým chlapečkem [březen/duben 2011]
Mapa cesty >>
Jmenuju se Kryštůfek. Byl mi skoro rok a tři čtvrtě, když mě rodiče vzali s sebou na Nový Zéland. Protože do dvou let platím jen letištní poplatky, tak jsme chtěli letět co nejdál, abysme ještě naposledy pořádně zašetřili! Rodiče mi slibovali ptáčky kiwi, kea a moa. Mělo tam být bezpečno, čisto ... jen ta dááálka.
Půjčili jsme si autíčko (modrý) i s krásnou sedačkou pro mě, jenže mělo volant na špatný straně. Ten pán v půjčovně rodičům poradil, ať teda jezdí po druhé straně silnice. Asi takhle mají rozbitý všechny auta, protože v protisměru jezdili (skoro) všichni. Tak jsme zamířili mezi šťavnatými pastvinami s hodnějc ovečkama pod vysoké zasněžené hory, dokonce nejvyšší na Zélandu, na záhadné kamenné koule omývané oceánem u Moeraki, na tučňáky a lachtany, na sopky Tongariro, na gejzíry, kde to smrdělo čertama, ke spoustě tyrkysových jezer. Procházeli jsme i skrz úplně mechové pralesy pod deštníky obrovských stromovitých kapradin. A vrcholem byl můj první opravdový trek - za tři dny jsme prošli Routeburn trek a dostali se potom až do dlouhé mořské zátoky, do Milfordova fjordu. Někdy svítilo sluníčko, někdy lilo, jindy se válela líná mlha - prostě počasí bylo hodně nevyzpytatelné. Spali jsme skoro pořád ve stanu, což jsem si moc užíval, i když se nám občas ráno po vykouknutí ven kouřilo od pusy a trávička byla šedivá.
Když jsem konečně poslední den viděl živého kiwíka, tatínek povídal: "Jé, Kryštůfku, my ti zapomněli říct, že zítra letíme ještě na Fidži!" A tak jsem se podíval i k teplému moři s předlouhými pískovišti, loděmi a palmami. Cachtal jsem se v moři, snažil se zmocnit šnorchlu, konverzoval s kudrnatými Fidžijkami a honil jsem kraby. Dole se můžete podívat, co můj tatínek nafotil.
Přijde na promítání! Aktuální termíny zde >>
FOTOGALERIE
|
