Cesta do Turecka -
Cestování po Turecku -
Ubytování -
Jídlo a pití -
Lidé -
Islám -
Jazyk -
Smlouvání -
Jak se chovat -
Bezpečnost žen -
Peníze -
ISIC karta -
Rozpočet -
Komunikace -
Co s sebou -
Očkování -
Víza -
Zastupitelské úřady -
Telefonní čísla -
Mapy Istanbulu
Existuje samozřejmě několik možností, jak se tam dostat. Mnozí z nás “chudých studentů” využijí spíš autostop nebo vlak než pohodlné letadlo. Během turistické sezóny jezdí také jednou týdně autobusová linka Praha-Istanbul (přes Rumunsko) společnosti Tourbus (www.tourbus.cz), zpáteční jízdenka stojí 4300 Kč. Další linka nějaké jiné společnosti vede přes Jugoslávii (kratší a rychlejší cesta, ale musíte mít jugoslávské vízum – celkem tedy asi 5000 Kč).
Naším hlavních kritériem pro výběr dopravy byla cena a jelikož jsme neměli žádné zkušenosti s mezinárodním autostopem, zvolili jsme vlak. V agentuře Wasteels na Hlavním nádraží jsme koupili zpáteční jízdenku “City Star” Praha-Kapikule pro dvě osoby (cena 3230 Kč na jednoho). Tato jízdenka je určena pro mládež do 26 let, musí být zpáteční a platí 2 měsíce. Čím více osob jede na jednu jízdenku, tím větší sleva, všichni samozřejmě musí cestovat společně tam i zpět.
Cesta vypadala následovně. Nejprve jsme jeli rychlíkem Slovan z Prahy do Budapešti (odjezd 5:40). Tam bylo třeba koupit si místenku na vlak Transbalkan až na rumunsko-bulharské hranice do Russe [600 forintů (100 Kč)], protože v Rumunsku jsou mezinárodní vlaky a rychlíky povinně místenkové ... alespoň pro cizince! (Na zpáteční cestě nám ovšem Bulhaři nebyli schopni místenku vystavit, což posléze znamenalo dlouhý a nervy drásající výstup s rumunským průvodčím.) Z Budapešti jsme tedy pokračovali vlakem Transbalkan do Russe (odjezd 20:10) a potom vlakem Bosphor Express z Russe do Kapikule (odjezd 16:45). Několik vagónů z Transbalkanu sice už v Bukurešti napojí na Bosphor Express, takže člověk může jet Budapešť-Istanbul přímo, ale jsou jenom lehátkové (!) a nám se místenka do nich za zhruba 600 Kč nechtěla kupovat – proto ten přestup v Russe. Z Kapikule jsme nakonec jeli tureckým rychlíkem Kapikule-Istanbul (odjezd kolem 8:00) [2 200 000 (70 Kč) na ISIC].
Pakliže bude kupovat jízdenku “City Star”, zjistěte si předtím přesnou trasu Bosphor Expressu přes Bulharsko, abyste ji pak měli zaručeně správně vyplněnou na jízdence. Vlak totiž nejede nejkratší trasou, ale přes města Šumen, Jambol, Stara Zagora.
Cesta na jízdenku “City Star” nevyjde zas tak o moc dráž než jezdit vždy od hranic k hranicím, je rozhodně rychlejší a odpadají problémy s překonáváním hranic.
Ti, kdož cestovali přes Balkán, určitě vědí, co to znamená “rumunský průvodčí”. Jejich představa o nás je jednoduchá: když už máme na to, abychom jeli do Turecka, musíme být určitě bohatí, a tím pádem se musíme o naše prachy podělit i s nimi! Záminky na vymáhání tohoto podílu bývají tradičně: “špatný” lístek, chybějící místenka, příliš velké bágly, vyhrožování zavoláním policie atd. ... fantazii se meze nekladou! Přitom všechny doplatky a pokuty jsou zaokrouhleny nahoru na desítky marek nebo dolarů. Platí dvě základní pravidla: 1) nehádat se, tvářit se, že nerozumíte, a nic jim nedat; 2) v žádném případě jim nedát do ruky váš pas (nemají na to právo)! Pravděpodobně ale bude psychický teror takový, že radši porušíte pravidlo číslo jedna a dáte jim alespoň něco z požadované částky, abyste měli pokoj.
nahoru
Autostop je v Turecku bezpečný a zadarmo. Dokonce se může stát, že vás řidič během delší cesty ještě pozve na čaj nebo na nějakou sváču. Nečekají oplatu, ale velice je potěší nějaký malý dáreček. My jsme byli pro tyto případy vybaveni pohledy Prahy, reklamními propiskami a podobnými drobnostmi. Není zas až tak pravda, že při stopování stačí natáhnout ruku a do pěti minut jedete, jak uvádějí některé cestopisy, ale stopuje se dobře - asi taky záleží na oblasti. Osvědčilo se nám soustředit se na dodávky, které na rozdíl od osobáků mají vždy snahu zastavit. Jak jsme se přesvědčili, je téměř pravidlem, že ve všech autech bývá Turků vždy o několik víc než je sedadel. Když ale místo je nebo může někdo z osazenstva jít třeba na korbu, rádi vás vezmou. Po cestě pak nastává problém s konverzací, protože málokdo z normálních lidí umí anglicky nebo německy.
Autobusová doprava je v Turecku na podstatně vyšší úrovni než u nás. Na delší a dlouhé vzdálenosti totiž jezdí luxusní Mercedesy nebo Renaulty. Jízdenky se kupují předem u stánků autobusových společností na nádražích (otogarech) a jsou zároveň i místenkou (cena v přepočtu 0,85 Kč/km). Z ceny můžete obvykle usmlouvat nějakou studentskou slevu (10-40 %). Během jízdy se po autobuse pohybuje chlapec nebo chlapík v bílé košili s motýlkem, který plní funkci “letušky”. Nabízí a roznáší nápoje a sušenky – vše je samozřejmě v ceně.
Na krátké vzdálenosti jezdí tzv. dolmuše. Jsou to malé rozmlácené minibusy, které nemají jízdní řády, ale vyjíždějí po určité trase, když se naplní. Zastávají funkci městské nebo příměstské dopravy. Kdekoliv je můžete mávnutím stopnout a kdekoliv můžete vystoupit. V přepočtu na kilometr jsou znatelně dražší než normální autobusy – asi 3,7 Kč/km (zvláště v turistických oblastech cena vyšplhá hodně vysoko).
Vlaky jsou v Turecku velice levné (0,37 Kč/km), jenže železniční síť není ani zdaleka tak rozsáhlá, jak jsme zvyklí u nás. Spojuje pouze velká města a vlaky nejezdí nijak frekventovaně, proto pokud neexistuje přímý spoj, nemá téměř smysl jet s přestupem – člověk by ve vlacích strávil mládí. Elektrifikovaná je snad jen hlavní trať Istanbul-Ankara, na ostatních jezdí motorové lokomotivy a tomu odpovídá i rychlost jízdy. Kvalita vagónů je srovnatelná s naší druhou třídou, obvykle nejsou kupéčkové, ale s dvěma řadami vypolstrovaných sklápěcích sedadel. To vše platí pouze o vlacích nejvyšší třídy, hrdě označovaných jako “ekspres”. O osobácích, označovaných “posta”, nemá vůbec smysl uvažovat, jezdí neuvěřitelně pomalu a někdy prý vůbec nedojedou. Jízdní řády jsou obecně spíš jen orientační, několikahodinová zpoždění na delších tratích jsou úplnou samozřejmostí. Některé “ekspresy” jezdí jen určité dny v týdnu. Vlaky jezdí dost narvané, pokud je to možné, vyplatí se koupit i místenku. Pokladny na nádražích jsou otevřeny tak čtvrt hodiny před příjezdem vlaku. Můžete používat Eurodomino (třídenní stojí 550 Kč), ale vyplatí se pouze na dlouhé přesuny. Studentům poskytují turecké dráhy (TCDD) slevu 20%.
Po Turecku jsme během celé cesty najeli bez mála 4000 km (asi 2000 km autobusem, 1700 km vlakem, 200 km stopem a 30 km lodí).
Sehnat v Turecku ubytování není žádný problém, obvykle se na vás sami vrhnou dohazovači a majitelé penzionů, například hned jak někde vystoupíte z autobusu. Na naše poměry není ubytování příliš drahé: v hotýlku nebo penzionu zaplatíte za dvoulůžkový pokoj 6 - 10 miliónů (190 - 320 Kč), v kempu za stan a dvě osoby 2 - 4,5 miliónu (60 - 95 Kč). Vždy je třeba smlouvat, výjimečně jsou ceny pevné. Spaní volně v přírodě není zakázané, ale je lepší, když o vás nikdo neví.
Základem všeho jídla je ekmek, pečivo připomínající tvarem i chutí naši veku. Turci ho jedí ke všemu. Když se ekmek naplní kousky pečeného jehněčího nebo kuřecího masa se zeleninou, vznikne kebab – typické pouliční jídlo. Národním nápojem není turecká káva, ale čaj (černý nebo jablečný) a čajovny jsou všude. Světoznámé jsou také turecké cukrovinky (turecký med v širším slova smyslu): želé, cukr, karamel, oříšky, kokos v nepřeberném množství kombinací.
Turci, zdá se, jedí zdravěji než my - jehněčí, kuřecí a hovězí maso není tak tučné jako vepřové, které nesmějí, dále jedí hodně zeleniny, ovoce, sýrů a ryb. My jsme se samozřejmě přizpůsobili. Dlouho do noci se vaří v tzv. lokantách – malých jídelnách, kde se dá pořídit výborné jídlo za cenu kolem 30 Kč. V supermarketech je sortiment potravin stejný jako u nás (kromě vepřového masa a kromě vody nebo minerálek s bublinkami. Ceny jsou v nich o něco málo vyšší než u nás. Jednoduše řečeno, nemá cenu vozit si potraviny z domova (snad jen pytlíkové polévky - ty mají dost divné).
V očkovacím centru, kde jsme se nechávali očkovat, nás upozorňovali, abychom v žádném případě nepili vodu z vodovodu nebo dokonce z kohoutků na ulici, ale pouze balenou. Snažili jsme se to dodržovat, ale když jsme viděli, jak všichni vodu u mešit nebo z kašniček na ulici pijí, tak jsme se holt taky napili, když byla nouze.
Pivo – jeden z mála alkoholických nápojů, které se prodávají. Ochutnali jsme dvě nejlepší turecká piva a byla to zároveň dvě nejhorší piva, jaká jsme kdy pili.
| ekmek | 100 000 TL | 3 Kč |
| kebab | 500 000 - 600 000 TL | 16 - 20 Kč |
| grilované kuře (celé) | 2 500 000 TL | 80 Kč |
| ayran | 250 000 TL | 3 Kč |
| čaj | 250 000 TL | 8 Kč |
| voda (1,5 l) | 300 000 - 400 000 TL | 10 - 13 Kč |
| voda (5 l) | 500 000 - 750 000 TL | 16 - 24 Kč |
| nutela | 1 000 000 TL | 32 Kč |
| broskve (1 kg) | 500 000 - 800 000 TL | 16 - 26 Kč |
| meloun (1 kg) | 300 000 TL | 10 Kč |
| meruňky (1 kg) | 700 000 TL | 20 Kč |
Turci jsou velmi příjemní a pohostinní lidé, v případě potřeby se vám ochotně snaží poradit nebo pomoct. Obchodníci jsou sice občas trochu dobytkové (jak jde o peníze, neznají bratra), ale prostej lid je úplně fantastickej. Chlapi stále vysedávají při pití čaje na ulicích a nezdá se, že by nějak pracovali. Přitom horlivě diskutují hlavně o fotbale, ekonomice a náboženství, a to jsou zároveň první tři věci, na které se vás zeptají – doporučuje se tato témata šikovně zamluvit. Všichni chlapi také kouří, hodně a všude, kromě autobusu (tam pouze řidič) a nádražních hal, kde jsou cedulky “sigara čekilmez” (zákaz kouření). Ženy člověk na ulicích moc nepotká, maximálně na tržištích při nákupech nebo v doprovodu svého manžela.
K islámu se hlásí 99% obyvatel Turecka. Nejemon Korán, ale i Bible je posvátná kniha muslimů, uznávají dokonce i všechny čtyři křesťanské proroky včetně Ježíše. Podstatou Koránu jsou důležitá sdělení Allaha Muhammedovi, poslednímu prorokovi. V monoha ortodoxních islámských zemích je Korán zároveň i právním zákoníkem. Z této posvátné knihy vyplývají povinnosti muslimů: musí věřit, že “Allah je veliký. Není boha kromě Allaha, a Muhammed je jeho Prorok.”, těmito slovy se musí pětkrát denně modlit, musí dávat almužny (pomáhat) chudým, musí držet posvátný měsíc Ramadan, musí alespoň jednou za život uskutečnit pouť do Mekky, musí udržovat čistotu těla i duše, nesmí se dotknout vepřového a alkoholu, nesmí podvádět, lichvařit, pomlouvat a hrát hazard. Co si ale budeme povídat, Allah dnes nevidí všude a rád odpouští prohřešky. Hlavně modlitby muslimové dost flákaji. První modlidba se odehrává při východu slunce, druhá, když je slunce nejvýš, třetí navečer, čtvrtá při západu slunce a pátá hodinu po západu slunce. Ke všem modlidbám svolávají muezzinové prostřednictvím reproduktorů na minaretech mešit ... a mají je teda puštěné na plné pecky. Zvlášť při svolávání k první modlitbě mezi pátou a šestou hodinou ranní byste je nejradši zabili, jinak přes den je to docela exotika.
Dorozumět se v Turecku není žádný problém, protože většina Turků nemluví jinak než turecky, tak se stejně nakonec domluvíte rukama nohama. Obchodníci a mladí lidé většinou ovládají více či méně angličtinu. Prostý lid, zejména starší Turci, kteří často pracovali v Německu nebo ve Švýcarsku, umí občas německy. Rozhodně se vyplatí naučit se základní fráze turecky (např. z Lonely Planet nebo Česko-turecké konverzace).
Základní pravidlo říká, že pokud není cena napsaná, je třeba smlouvat. Pokud je napsaná a zdá se vám nějak vysoká, tak taky. V lokantách, občerstveních nebo v supermarketech se nesmlouvá. Cizincům obchodníci řeknou vždy podstatně vyšší cenu. Úspěchem je snížení ceny o třetinu až polovinu. Dobrou strategií může být podivit se nabídnuté ceně, navrhnout svoji (radši nižší než chcete) a když se to Turkovi nelíbí, dělat, že odcházíte. Tohle kolečko se může třeba i několikrát opakovat. Pokud je obchodník slušný, usmlouváte to. Přejeme úspěšné smlouvání! Je to paráda.
Pozor! Když vám nějaký obchodník nabídne prohlídku svého obchodu s koberci, rozhodně nabídku nepřijímejte (pokud nehodláte kupovat koberec). On sice zdůrazní, že “samozřejmě jenom podívat”, ale brzy přejde do útoku a horko těžko se z toho vykroutíte. Pozor na to, jsou fakt šikovný!
Všichni muži v Turecku chodí v dlouhých kalhotách a košili popř. tričku, ženy mají vždy dlouhou sukni nebo kalhoty, většinou zahalené paže a starší ženy i šátek na hlavě. Protože je třeba respektovat kulturu země, do které jedete, určitě si s sebou vemte dlouhé kalhoty (klucí i holkí) a holky minimálně tričko s krátkym. Někde v horách nebo v přeturistizovaných oblastech samozřejmě přijde řada i na kraťasy.
Mešity je zásadně nevhodné navštěvovat v časech modliteb a v pátek. Musíte mít zahalené nohy a ramena, u žen je vhodný i šátek na hlavu. Pokud nebudete dostatečně oblečeni, obvykle vám v turisticky významných mešitách půjčí velký šátek kolem pasu nebo přes ramena. Při vstupu se také musíte zout, abyste nezašpinili koberce. Samozřejmě je třeba chovat se tiše, protože uvnitř se stále někdo modlí. Je neslušné modlící se okukovat nebo dokonce fotit.
Ženy rozhodně nejsou v nebezpečí. Turci sice cizinky stále nezastíravě okukují, ale to je všechno. Například při cestování stopem se s nimi přednostně snaží navázat konverzaci, ale když kluk řekne, že jste manželé (karikoča), dají pokoj. Nejlepší je, když si ženy Turků nevšímají a tváří se, jakože tam ony vlastně vůbec nejsou. Samozřejmě by ženy neměly nijak provokovat svým oblečením nebo chováním. Proti nějakým skutečným násilnostem vůči ženám však v Turecku stále přetrvávají dosti silná tabu.
nahoru
Platnou měnou v Turecku je turecká lira (TRL). V době, kdy jsme tam byli, byl kurz zhruba 32 Kč / 1 000 000 TRL. Zásadně si neměňte všechny peníze najednou, protože kurz se velice rychle propadá a třeba i po týdnu je lepší. Může se prý platit i dolary, ale je to nevýhodné. My jsme s sebou měli kromě 200 marek v hotovosti ještě tři 50$ šeky American Express a naráželi jsme na problém s jejich proplacením. Jen některé bankovní společnosti totiž provozují směnárny a z nich opět jen několik málo bere cestovní šeky (Iş Bank, AK Bank, ...), a to pouze ve velkých městech. Podle mého názoru je snad lepší vzít si do Turecka pouze hotovost - směnárny mají podstatně lepší kurzy než banky, neplatíte poplatky, nečekáte fronty, jsou na každém rohu a mají otevřeno až do večera. Platební karty Maestro (a lepší) jsou v pohodě akceptovány v bankomatech i obchodech.
Slevy na ISIC kartu jsou dost výrazné: vstupy 50%, vlaky 20%, autobusy 10-40%, často pomůže i při smlouvání v penzionech. Pokud ji vlastníte, určitě ji nezapomeňte vzít s sebou. Co umí karta GO25, těžko říct, přestože jsme jednu také měli s sebou - obvykle totiž stačilo ukázat jenom jednu ISIC kartu a automaticky jsme dostali slevu oba.
| cesta tam a zpět | 3730 Kč | jízdenka, místenky, úplatky |
| vízum | 395 Kč | (10 $) |
| cestování | 2750 Kč | doprava v Turecku včetně Eurodomina (550 Kč) |
| ubytování | 830 Kč | průměr 83 Kč/noc (děleno počtem noclehů v penzionech nebo kempech) |
| jídlo a pití | 1100 Kč | průměr 70 Kč/den |
| vstupy | 225 Kč | Efes, Pamukkale, Göreme, Ihlara Valley |
| věci na cestu | 380 Kč | jídlo, krémy, léky, plyn na vaření |
| ostatní | 90 Kč | |
| celkem | 9500 Kč |
Internetové kavárny jsou ve velkých městech a turistických oblastech na každém rohu. Ceny za hodinu se dost liší, ale například i v přeturistizovaném Göreme jsme platili 1 000 000 TL (32 Kč) za hodinu.
Telekomunikační sít pro mobilní telefony má velmi slušné pokrytí, snad kromě obtížných terénů jako například pobřeží turecké riviéry okolo Olymposu, kde žádný signál nebyl.
Pokud chcete poslat pohled, je třeba vyhledat poštu (PTT), protože jinde se neprodávají známky. Pohledy stojí 50 000 TL a víc (1,5 Kč), známky asi 500 000 TL (16 Kč).
nahoru
My jsme se nechali očkovat podle doporučení v očkovacím středisku Krajské hygienické stanici středočeského kraje (Dittrichova ul., Praha 2) proti hepatitidě A (cena 2x 1100 Kč) a břišnímu tyfu (cena 550 Kč). Očkování je třeba provést minimálně 2-3 týdny před odjezdem, aby se stihly vytvořit protilátky.
nahoru
Pro držitele cestovních pasů platí vízová povinnost. Vízum můžete obdržet přímo na tureckých hranicích za poplatek 10 USD nebo na tureckém velvyslanectví v Praze za 710 Kč (!?). Vízum se vydává na dobu maximálně jednoho měsíce a pro cizince neplatí žádná přihlašovací povinnost. Když chcete zůstat v Turecku déle, musíte (byť jen na jeden den) vycestovat, třeba na Kypr nebo do Sýrie, a koupit si pak nové vízum při vstupu zpět.
nahoru
nahoru
Cesta do Turecka -
Cestování po Turecku -
Ubytování -
Jídlo a pití -
Lidé -
Islám -
Jazyk -
Smlouvání -
Jak se chovat -
Bezpečnost žen -
Peníze -
ISIC karta -
Rozpočet -
Komunikace -
Co s sebou -
Očkování -
Víza -
Zastupitelské úřady -
Telefonní čísla -
Mapy Istanbulu
Napsali Lukáš Synek a Alena Pilíková
