"Kde se prodávají velbloudi?" ptáme se rozumně vypadajícího chlapíka a ukazujeme obrázek velblouda na krabičce sirek. "Vy chcete koupit velblouda?" nestačí se divit. Pak se ale rozesměje: "Davaj, ja pakažú vam." Na turkmenském bazaru Tolkučka můžete sehnat všechno, nač si vzpomenete - od velblouda, přes koberec, po melouny. Určitě právem je považován za nejlepší ze všech středoasijských bazarů.
Zaspali jsme. Je sice neděle, ale chtěli jsme vstát časně, protože máme namířeno na bazar Tolkučka, který ve své plné síle běží každou neděli na severní periférii Ašgabatu (ruský přepis Ašchabad). Bazar funguje také ve čtvrtek a v sobotu, ovšem jen v omezené míře. Spěcháme, protože tento bazar je velmi rozsáhlý a končí už ve dvě hodiny odpoledne. Bereme za dvacku taxíka. Do autobusů za dvě koruny směřujících na Tolkučku bychom se stejně nevešli, protože na bazar dnes míří celý Ašgabat.
Na okraji pouště, v prachu před hlavní branou se rozkládá nejprve trh s ovocem a zeleninou. Naši pozornost hned upoutávají hromady melounů všech druhů. Co hromady, haldy! Se žlutými melouny zvlášť pěkně kontrastují Turkmenky oblečené ve fialových šatech. Každá pečlivě vybírá hned několik kusů. Jak ale poznají, který je lepší než ty ostatní, nám zůstává záhadou. Všechny turkické národy melouny milují a Turkmenistán není výjimkou. Na zítřek, 10. července, zde dokonce připadá Den melounů. To jsme opravdu zvědaví!
Nám připadá všechno velmi levné, ne však pro Turkmeny. Například žlutý meloun 2 Kč, kilo rajčat 5 Kč, kilo meruněk 20 Kč. Kromě toho tu dále nabízejí hrozny, broskve, jablka, mrkev, papriky, okurky, brambory, česnek nebo cibuli. Kupujeme šťavnaté broskve k svačině a vodní melounek na večer. Ovoce a zelenina se prodává buď rovnou z korby náklaďáků, nebo z plachet a bedniček rozložených na zemi. Prodavačky mezi tím vším sedí uvelebené pod slunečníky a obsluhují zákazníky vsedě. Ty, co nemají slunečník, si ovazují celý obličej bílým šátkem - jakýsi turkmenský "krém na opalování". Koukají jim pak jenom oči jako ženám v arabských zemích. Sem tam vykřikují své nabídky prodavačky koření, oříšků, sušených plodů nebo zmrzliny. Všechno to ovoce, zelenina a barevné šaty turkmenských žen tvoří krásnou pestrobarevnou mozaiku, jaká se v takové pouštní zemi jinde nenachází.
Na tržišti za vstupní branou se prodávají látky, stuhy, krajky a knoflíky. Samostatný sektor pak zabírají koberce, odvěká součást turkmenské kultury. Škoda že si v batohu nemůžeme nějaký odvézt. Prodavači i prodavačky jsou příjemní a ochotně se nechávají fotit, kromě jednoho vrásčitého Turkmena s plnovousem a muslimskou čepičkou, který by byl jistě ozdobou každé výstavy fotografií.
Mladý prodavač kožešinových čepic mi hned jednu nasazuje a řádně ji vychvaluje: "Éto z baraniny, v létě chrání před žárem, v zimě před mrazem. Jedna za sedm dolarů, dvě za deset!" Dá to práci se mu vyškubnout. Hučka sice vypadá parádně a na každém setkání cestovatelů (jako například na Cestovatelském festivalu v Praze, kde tradičně promítám) by jistě budila velkou pozornost. Nevešla by se nám ale do batohu - má totiž skoro půl metru v průměru!
Další část bazaru připomíná velkoobchod s pastmi na myši. Navazují výrobky ze dřeva a drobné železářství, kde kupujeme další kuriózní otvírák do naší sbírky světových otvíráků a pěkné malované dřevěné lžíce. Bazar pokračuje stánky s kořením, bonbóny, těstovinami, moukou a dalšími poživatinami. Pak následuje drogerie a ohromná sekce s náhradními díly pro všechny typy automobilů.
Chlapi nám radí, kudy na zvířecí trh. Tam sledujeme dohadování o stáda ovcí, o kravky, o velbloudy. Zdá se, že koupit dobrý kus je velká věda, podle toho, jak kupci zvířata prohlížejí. Připomíná to skoro zdravotní prohlídku u lékaře. Noví majitelé i neúspěšní prodejci nakládají svá zvířata z provizorních ohrad zpět na korby náklaďáků a chystají se k odjezdu. Některé kusy končí pod nožem řezníků, protože návštěvníky bazaru musí něco nasytit. Velbloudů zde překvapivě moc není, přitom pro Turkmeny byli tradičně jedním z hlavních zdrojů obživy a po celé pouštní republice se stále pase mnoho stád.
Přichází čas oběda a s ním i hlad. Na několika místech bazaru se soustřeďují jídelničky, kde se grilují jehněčí nebo kuřecí špízy - ve Střední Asii nazývané šašlik. K tomu se pečou chlebové placky zvané čerek v hliněných kopulovitých píckách s otvorem na vršku. Rozválené placky pekařky lepí rychlým pohybem rukou na vnitřní stěny pícek. Jak jen to funguje, že ty placky drží proti gravitaci a nespadnou? U nás dnes vítězí pirožky, taštičky plněné mletým masem.
Po celém bazaru jsou také rozmístěné stánky s chlazeným pitím, protože ve čtyřicetistupňovém vedru by se tu jinak nedalo přežít. Stánky ostatně stále obléhají lidé. Na výběr v nich mají různé šťávy, tzv. kvas, které se ředí chlazenou sodovkou z pípy, existuje i koncentrát coca coly (1 Kč za skleničku). Zkoušíme také čal, kvašené velbloudí mléko, které nám velice zachutnalo, na rozdíl od těch šťáv silně naředěných sotva bublinkovitou sodovkou.
Nákupní síla po poledni prudce klesá, blíží se konec bazaru. Trhovci pomalu začínají balit - rolují koberce, nakládají melouny na korby, nájemní voziči odtahují kárky přeplněné zbožím. Odjíždíme zpět do centra nacpaným sovětským autobusem a už teď jsme si jisti, že bazar Tolkučka byl jedním z vrcholů naší cesty po Hedvábné stezce.
Na východním konci pouště Taklamakan leží prastaré město Tun-chuang, kde se spojovaly obě větve Hedvábné stezky obcházející poušť ze severu a z jihu. V okolí Tun-chuangu se nachází hned několik vůbec nejzajímavějších míst západní Číny. Patří mezi ně dvě staré brány uvozující obě trasy Hedvábné stezky kolem pouště Taklamakan, fantastický pouštní kaňon Ja-tan, nádherné gigantické duny zvané Zpívající písky a zejména světově proslulé Jeskyně tisíců Buddhů Mo-kao, jejichž návštěvu kdysi nevynechala žádná karavana putující přes obávanou poušť Taklamakan.
Po patnáctihodinovém přesunu lůžkovým autobusem přijíždíme v poledne do města Tun-chuang (čínský přepis Dunhuang) v provincii Kan-su. Opustili jsme tedy převážně ujgurský Sin-ťiang a přiblížili se vstříc pravé Číně. Pouštní písky se však ještě vzdát nechtějí a provázejí nás až do této další rozsáhlé oázy, kterou už celé věky drží ve svém zajetí. Ve starověku bývala tunchuangská oáza domovem Jüe-č’ů, poté ji ovládaly kočovné kmeny pod velením Hunů a nakonec si ji podrobili čínští císaři slavné dynastie Chan, kteří v tomto odlehlém regionu zřídili na přelomu 2. a 1. století př. Kr. vojenské posádky. Jednou z posádek byl právě Tun-chuang, dlouho nejzápadnější výspa čínského osídlení. Z pohledu Číňanů zde končil jim známý svět a začínal neznámý „divoký Západ“. Po vzniku Hedvábné stezky se však ze zaprášeného pohraničního Tun-chuangu vyvinulo prosperující obchodní město, které díky své poloze na klíčové karavanní cestě vyrostlo až v jedno z nejbohatších měst celé Asie.
Současný Tun-chuang se pro změnu stává moderním turistickým centrem, protože v okolí se nacházejí zmíněné historické i přírodní zajímavosti. Tunchuangská oáza už se vyznačuje čínskou kulturou, jinak má však podobný charakter jako výše popisované sinťiangské oázy. Z pohledu cestovatele putujícího do středu Číny je Tun-chuang posledním místem, kde je ještě možné běžně koupit chléb od místní početné muslimské komunity. O dvě stě kilometrů dál na východ už totiž začíná Velká čínská zeď a s ní i opravdová rýžovo-nudlová Čína.
Pět kilometrů jižně od centra města se z roviny tunchuangské oázy najednou zvedají gigantické písečné duny vysoké až ohromujících 200 metrů. Patří k dunové poušti, která má rozlohu asi 25 krát 50 km. Když jsme je poprvé zahlédli nějakým průhledem podél hlavní ulice, skoro nám přejel mráz po zádech (přestože se teplota blížila 40 °C). Působí zde tak mohutně a nepatřičně, jako by se chystaly při nejbližší písečné bouři zavalit celé město. Už jsme v podstatě projeli celou poušť Taklamakan, ale stejně nás tohle nehostinné pískoviště v srdci Asie stále něčím překvapuje. Místní lidé tvrdí, že za větru vydává přesýpající se písek zvuky podobné zpěvu, hudbě nebo dunění. Od toho vzniklo jméno Míngša Šan (hory Zpívajících písků).
Nebyli by to Číňané, aby z něčeho takového v době svého turistického boomu neudělali výnosnou atrakci. Z centra sem přivedli čtyřproudovou silnici, která končí přímo branou s turnikety, kde se vybírá vstupné 80 jüanů (230 Kč). Vždyť je to jenom poušť! Na jednu stranu udržení tohoto místa v pořádku po těch davech návštěvníků asi něco stojí, na druhou stranu nějaké ekologické cítění do Číny ještě nedorazilo, navíc kdyby areál nebyl takto vymezen a propagován, čínští turisté by se sem rozhodně nehrnuli. Znalci tvrdí, že předraženými vstupy čínská vláda reguluje počet návštěvníků daného místa. I když v komunistické společnosti si mají být všichni rovni, ti bohatší jsou si „holt“ rovnější. Nechybí ani typická linie plotu, která po pár stech metrech končí. Uvnitř areálu si pak turisté mohou ještě připlatit za půjčení senzačních oranžových holínek proti písku, za vyjížďku na velbloudech, za sandboarding nebo paragliding.
Pro lidi se samostatným myšlením naštěstí existuje krásná cesta mezi hliněnými domky, políčky a sady až k západnímu konci plotu, kde už může člověk v klidu a sám zabořit nohy do písků a vystoupat na hřeben některé krajní duny. Připadali jsme si jako mrňaví mravenci, co omylem vběhli do pískoviště. Duny jsou tak obrovské, že takový výstup může zabrat klidně hodinu namáhavé chůze (o to snazší a rychlejší je pak klouzání dolů). Vynaložené úsilí však každého odmění rozhledem na fascinující pouštní scenérii. Do dálky ubíhá tmavě zelená skvrna představující tunchangskou oázu. Rozhodně překvapí vyhlídka na pozoruhodné jezírko Měsíčního srpku a čínský pavilon, které se nečekaně schovávají za první dunou. Obojí zde působí velmi zvláštně, ale právě ten kontrast podtrhuje obrovitost, sílu a nehostinnost písečných přesypů.
Jako každá dunová poušť je i tato nejkrásnější navečer, kdy se vyplatí proniknout trochu hlouběji mezi přesypy, kam možná lidská noha ještě nevkročila (čínští turisté se rozhodně nikam dál nepouštějí). Všechna ta námaha i písek skřípající mezi zuby jsou hned zapomenuty, protože hluboké stíny a elegantní křivky dun vykouzlené klesajícím sluncem skýtají nezapomenutelný zážitek. Velmi působivě vypadá ve světle zapadajícího slunce i zdejší muslimský hřbitov na úpatí krajních dun, který pomalu mizí pohlcován pískem. Z některých náhrobků proto vyčnívá už jen jejich špička s půlměsícem. Sám si rád prohlížím specifika hřbitovů na celém světě a často se při obhlížení takových posvátných míst cítím provinile. Tady se však přímo mezi starými hroby prohánějí Číňané na vypůjčených čtyřkolkách a evidentně jim to vůbec nevadí. Až teprve po západu slunce, kdy ulehnou nazdobení velbloudi a odejdou poslední oranžové holínky, zavládne ve Zpívajících píscích opět klid.
Když se v prvních stoletích našeho letopočtu šířil buddhismus z Indie, dostal se přes Střední Asii po Hedvábné stezce i do západní Číny, kde se uchytil zvlášť úspěšně. Jedním z center nové víry se stala i tunchuangská oáza, kde v údolí řeky Tang, stékající z pohoří Čchi-lien, vzniklo buddhistické poutní místo zvané Mo-kao s jedním a půl tuctem klášterů a mnoha posvátnými jeskyněmi.
Obchodníci putující po Hedvábné stezce, kteří vyznávali buddhismus, štědře obdarovávali tyto kláštery, protože takový dobrý skutek se jim přičítal k dobru. Ti, kdož se chystali přes obávanou poušť Taklamakan, přitom prosili o přízeň prostřednictvím mnichů, kteří se za ně modlili. Naopak poutníci a obchodníci, kteří poušť právě šťastně zdolali, skládali dary jako díkůvzdání. Obojí bylo zcela na místě, protože jméno Taklamakan znamená „místo, odkud není návratu“.
K nejzáslužnějším činům patřilo vytesání a vymalování nové jeskyně náboženskými malbami, což zámožní kupci zhusta financovali. Bohatství Hedvábné stezky se tak dnes přímo odráží v monumentálním komplexu jeskyní, které zde byly postupně budovány od 4. století po Kr. po následujících téměř tisíc let. Ve strmé stěně levého břehu řeky Dang, sestávající z měkkých usazenin (např. slepenec), tak za tu dobu vzniklo přes sedm set jeskyní. Jsou vytvořené v několika patrech, k jejich vchodům dříve vedly dřevěné žebříky a ochozy. Vnitřní stěny a průčelí nesou nádherné nástěnné malby Buddhů (od toho název Jeskyně tisíců Buddhů), výjevy znázorňující život na nebesích, příběhy z různých Buddhových životů, obrazy panovnických dvorů a podobně. I laik dokáže rozpoznat podle stylu a použitých barev, že malby pocházejí z několika různých epoch (zejména z období dynastií Wej, Suej a Tchang). Výzdoba těchto jeskyní dokonce představuje největší galerii starého buddhistického umění na světě. Některé jeskyně ukrývají i sochy Buddhů, ta největší měří přes 30 metrů. Proto byly jeskyně Mo-kao právem zapsány v roce 1987 na seznam UNESCO.
Jeskyně Mo-kao leží na severním okraji pouště Zpívajících písků, asi 12 kilometrů od Tun-chuangu vzdušnou čarou. S rozvojem čínské turistiky se z nich stala ohromná atrakce. Denně sem přijedou tisíce Číňanů i desítky cizinců – tedy každý, kdo zavítá do západní Číny. Během asi dvouhodinové organizované prohlídky (v angličtině) jsme si prohlédli čtrnáct úžasných jeskyní vybudovaných v různých obdobích. Do těch nejkrásnějších jeskyní se však vedou speciální prohlídky za opravdu horentní příplatky. Náš průvodce byl jeden z vedoucích pracovníků areálu a vynikající angličtinou uměl vše perfektně vysvětlit. V jeskyních platí přísná bezpečnostní pravidla, smíte vstoupit pouze s vodou a baterkou. Bohužel platí i přísný zákaz focení, proto se na typické ukázky maleb podívejte například na webu www.getty.edu/conservation/field_projects/Mo-kao.
Po zániku Hedvábné stezky v 15. století upadl celý komplex na dlouhou dobu v zapomnění. V roce 1900 zde jistý taoistický mnich náhodou objevil zazděnou jeskyni ukrývající desítky tisíc svitků s texty a malbami z 5.–11. století, což sem hned přilákalo expedice evropských badatelů, např. Aurela Steina, Paula Pelliota nebo Sergeje Oldenburga, kteří tou dobou v Tarimské pánvi bádali (objevovali Hedvábnou stezku). Velkou část těchto nedocenitelných dokumentů za směšný obnos odkoupili a odvezli do Evropy. Sejmuli také ze stěn některé malby. Za tyto činy na ně dnešní Čína pohlíží jako na zloděje a darebáky. Zbytek svitků zaplul do soukromých sbírek čínských pohlavárů a jen mizivý zlomek se nakonec dostal do čínských muzeí. Otázkou zůstává, jestli by jinak tyto vzácné artefakty třeba vůbec přežily Mao Ce-tungovu kulturní revoluci.
Většinu nalezených spisů tvoří náboženské buddhistické rukopisy, našly se zde ale i zoroastriánské, křesťanské (nestoriánské) nebo taoistické. Některé texty mají naopak finanční, vojenský, historický nebo lékařský obsah. Byly napsány v mnoha jazycích, např. tocharsky, persky, hebrejsky, sogdijsky, ujgursky, tibetsky, čínsky, středoasijskými nebo indickými jazyky, což dokládá čilou kulturní výměnu po Hedvábné stezce. Cesta tedy sloužila nejen k obchodu, ale šířily se po ní i filozofické myšlenky, náboženství a praktické poznatky. V této ojedinělé knihovně byl nalezen i vůbec nejstarší tisk světa, tzv. Diamantová sútra datovaná do roku 868, což ukazuje, že knihtisk byl na „divokém Východě“ vynalezen už o šest století dříve než v temné Evropě.
Podobných jeskynních komplexů se v poušti Taklamakan nachází mnohem víc. Ostatně už jsme zmiňovali Jeskyně tisíců Buddhů v Bezeklyku a Tujoku. Komplex jeskyní Mo-kao je však z nich daleko největší a nejzachovalejší, takže představuje „povinnou“ zastávku novodobých poutníků po Hedvábné stezce.
Na dlouhé cestě se návštěva holiče dříve nebo později stane nezbytnou. V mém případě bylo třeba dát přerostlým krátkým vlasům opět nějaký tvar. Moje první návštěva holiče v zahraničí se tedy odehrála v Íránu ve slavném městě Šíráz, proslulém svými zahradami a věhlasnými básníky. Obchůdky nebo řemesla stejného zaměření se zde vyskytují při sobě, jak tomu v Orientu často bývá. Stačilo tedy narazit na holičskou uličku, a tam už si jen vybrat.
Vcházíme do vybraného holičství. Dva mladí holiči napřed nevěří svým očím, ale vzápětí se radují. Přišel cizinec! A asi bude chtít ostříhat! Velmi pravděpodobně se něco takového stalo poprvé v jejich kariéře a dost možná i naposledy. Rychle dokončují své zákazníky v křeslech. Ani jeden z holičů samozřejmě anglicky nemluví, na základní konverzaci však stačí i moje chabá perština. "Odkud jste?" ptá se první. "Z České republiky," odpovídám. "Nedved! Koller! Baros!" vykřikuje druhý. Rázem jako by u nich čekal na ostříhání Nedvědův bratr.
Teď už opravdu musí předchozí zákazníci z křesel ven, i když nějaká obvyklá kontrola střihu by určitě byla na místě. Chlapci si losují, kdo se mě ujme. Vyhrává ten první, sebevědomější. Ukazuji, že chci vlasy zarovnat, vousy oholit, ale bradku nechat. Překvapivě není tak těžké vyjádřit svůj požadavek u holiče neverbálně. Jako správnému profesionálovi je mu vše jasné, zdá se. Ve mně přesto kousek nejistoty zůstává. Cena bude "dva Chomejní", tedy 20 000 riálů (50 Kč).
Chlapec mě velmi pečlivě zakrývá, důkladně obaluje krk a pouští se do díla. Okázale předvádí svoji zručnost s nůžkami. Střih se mu opravdu daří podle mých představ, vkládá do toho ale i trochu své invence, takže budu "na Peršana". Druhý holič s Alenou celý průběh se zájmem sledují jako divadlo. Po dokončení vlasů přichází zlomová událost - holení. Chlapec mi vmasírovává holicí krém do pokožky, odhaluje mi krk a ukazuje, abych si zaklonil hlavu na opěrátko. Mistrně si mezitím přebrušuje břitvu.
V tom okamžiku se mi vybavují všechny ty zprávy o islámských radikálech, o teroristech, o politováníhodných maniacích zneužívajících islám k dosažení svých cílů. I když vím, že islámská víra má s touhou takových zjevů po moci málo společného, že opravdoví muslimové nemají nejmenší zájem na podřezávání jinověrců, že i ten obyčejný holič ví, že každý muslim zabivší nevinné jen pro svou víru půjde podle koránu rovnou do pekla (nikoliv do nebe, jak slibuje Usáma), přece jen tomu usměvavému šíitskému lazebníkovi zakláním hlavu nerad. V duchu se loučím se svými bližními a zároveň věřím, že chlapec je dobrý muslim.
On ale několika rychlými tahy holí tváře i krk. Pak kontroluje hladkost přejetím dlaní, dolaďuje drobné nedostatky, odkládá břitvu a pouští se v klidu do masáže obličeje. Oddechl jsem si. Posledních pár vteřin trvalo nějak dlouho. Naštěstí těch fanatiků a maniaků běhá po světě jen málo. Celkem se se mnou holič piplal snad dvacet minut, protože taková návštěva zjevně nepřichází každý den. Musel to pro něj být bezpochyby zajímavý zážitek, pro mě tedy určitě.
