|
|
Chile ::
1.
Pan de Azúcar -
Arica -
2.
Lauca >>
Bolívie ::
3.
Titicaca -
4.
La Paz -
Tiwanaku -
Chacaltaya -
5.
trek El Choro -
6.
Sucre -
Potosí -
7.
Uyuni >>
Chile ::
8.
San Pedro -
Chuquicamata -
Santiago
9.
NP Conguillío -
10.
NP Huerquehue -
Valdivia -
11.
NP Puyehue -
12.
Santa Cruz -
Valparaíso -
Santiago <<
Zprávy si také můžete stáhnout pro tisk (© 2005 Lukáš Synek).
17.3. - 30.4. 2005
1. zpráva
Santiago - NP Pan de Azúcar - Arica (den 1. - 4.)
Zdravíme poprvé z Jižní Ameriky. Posíláme naše první dojmy.
Let s Lufthansou proběhl bez problémů. V noci jsme přeletěli západní Saharu, pak následoval východ slunce nad Atlantikem, mezipřistání v Sao Paulo, široká řeka Paraná lemovaná bažinami, ale hlavně velkolepý přelet And. Koukali jsme si s Aconcaguou z očí do očí. Pod ní jsme dokonce podle barevných stanů rozpoznali i horolezecký base-camp.
NP Pan de Azúcar
Santiagem jsme profrčeli z letiště rovnou na autobusový terminál. Poblíž něj nám ve sportovních potřebách ochotně prodali propan-butanovou bombičku (asi netušili, že jsme z Čech!). Přes noc jsme pak přejeli do NP Pan de Azúcar, který leží na pobřeží Tichého oceánu v poušti Atacama. Z vln oceánu se tu prudce zvedá pobřežní pás hor Cordillera Coastal a vytváří pustou, nicméně fantastickou, krajinu. Kupodivu nebylo snad ani 30°C, díky stálému, chladnému větru vanoucímu od oceánu. Utábořili jsme se v kempu na pláži. Pečlivě zahaleni od hlavy až k patě proti slunci jsme pak vyrazili nejdřív do údolí Quebrada Castillo, kde rostou spousty trsovitých kaktusů Copiapoa cinerascens. Místy byly jednotlivé trsíky o desítkách hlav jen pár kroků od sebe! Srdce každého kaktusáře tady zaplesá. Výše na svazích hor se pak přidávají sloupovité kaktusy rodu Eulychnia a přízemní keříky. Zahlédli jsme lamy huanaco, které se živí právě vyhrabáváním kořenů kaktusů - potvory. Kaktusy dokážou vegetovat na svazích hor pouze v určitém výškovém pásu, kde se noc co noc sráží životadárná mlha. Jinak zde vůbec neprší.
Druhý den jsme se vypravili na vyhlídku na pobřežních skalách. Vyrazili jsme brzo ráno - ještě za chládku (díky časovému posunu -5 h vstáváme bez problému). Cestu lemovaly kaktusy snad ještě krásnějšího druhu Copiapoa columna-alba, které vytvářejí až půlmetrové sloupky se žlutými květy a bílou křídovou vrstvou na pokožce. Spatřili jsme i pouštní lišku. Výhled na divoké pobřeží z výšky dobrých 500 metrů byl ohromující. Těch 20 km pouští nám dalo dost zabrat - ale ta nádhera.
Odpoledne jsme ještě stihli lodní výlet na nedaleký ostrov s kolonií lachtanů a "takových lepších kachen" = tučňáků Humboltových. Bylo legrační pozorovat tučňáky neobratně poskakující po kamenech a samce lachtanů, jak se svým řevem snažili bránit svůj harém, zatímco ten se nevděčně povaloval na útesech.
Arica
Celou noc a dopoledne trvala cesta na úplný sever Chile do města Arica. Jeli jsme po Panamericaně (silnici spojující Aljašku s Patagonii) férovou pouští připomínající krajinu na Marsu. Cesta vedla přes totálně pusté kopce a kaňony, kde nebylo zhola nic. Těžko se to představuje, ale kromě skal, kamenů, suti, písku a té silnice - fakt nic! I taková je mnohotvárná poušť Atacama.
Z Ariky jsme se hned vyjeli podívat za město (směr Putre) na geoglyfy - veliké obrazy lidí, lam a ptáků vytvořené z tmavších kamenů na svazích údolí. V předincké době tu lemovaly prastarou obchodní cestu. Zběžně jsme si pak prohlédli Ariku z kopce nad městem, na kterém stojí obrovská socha Krista. Den jsme zakončili koupáním při západu slunce v Pacifiku (tady není tak ledový).
[nahoru]
2. zpráva
Putre - NP Lauca (den 5. - 7.)
Zdravíme ze střechy Jižní Ameriky, už jsme si zvykli, že tady na jižní polokouli slunce svítí od severu, takže jsme nezbloudili a je tu další zpráva!
Z Ariky jsme stoupali autobusem šílenými serpentinami lemovanými pomníčky přes kaňony a hory do vesnice Putre ve výšce 3500 m n.m., kde jsme se chtěli trochu aklimatizovat před vstupem na náhorní plošinu Altiplano. Silnice byla překvapivě dobrá, protože představuje hlavní tah mezi Chile a Bolívií. Přesto těch 120 km trvalo 4 hodiny - autobusu se přehřál motor. Rychlostí želvy jsme se pak doplazili pro vodu k jedinému odpočívadlu po cestě. Bolivijské indiánky cestující do La Paz to braly s humorem, my tolik ne. Holá pouštní údolí bez života se postupně změnily v zelené hory porostlé křovinatou vegetací s kaktusy. Nakonec se pod námi otevřelo svěží údolí pod majestátní zasněženou sopkou Nevado de Putre (5800 m n.m.).
Putre
Na návsi v Putre se honily děti se "stříkací pistolkou" v podobě miniaturního WC: když holčička zasáhla chlapečka, nechtěl padnout na zem, tak na něj křičela "eres muerto!" (jsi mrtvý!). Odpoledne jsme lezli jako kamzíci (nebo spíš lamy) po svahu s oreocereusy - to jsou překrásné bělovlasé sloupovité kaktusy tvořící celé keře, ještě kvetly červenými květy a měli žluté (dobré) plody. Večer jsme si pak lízali rány a tahali trny.
Po pěti dnech jsme se konečně pořádně umyli (když nepočítáme ošplouchnutí v ledovém oceánu nebo na záchodech). Alenka se moc lekla, jak se nám nafoukly tuby s krémy a pasta na zuby. A co teprve léky v platíčkách - každá bublinka nafouklá jako malé prasátko. Inu, to jak jsme rychle vystoupali od hladiny moře do výšky s nižším atmosférickým tlakem. Ve 4000 m je už skoro poloviční hustota vzduchu (proto např. v La Paz musí letadla přistávat skoro dvojnásobnou rychlostí). Poučení: léky jsou balené vzduchotěsně!
NP Lauca
Ráno jsme se vypravili ještě výš do NP Lauca. Na cestu jsme si uvařili čaj ze sušených listů koky, aby nám tam nahoře na Altiplanu nebylo tolik zle z výšky. Po hodině stopování nás vzal kamioňák Jose vezoucí do Bolívie kakao. Jakmile jsme se vyhoupli na rovinu Altiplana, pásly se všude spousty vikuní (štíhlé divoké lamy). Díky přísné ochraně se tu nebojí ani aut ani lidí, takže se dají v pohodě fotit z bezprostřední blízkosti. Jak koukaly, vám předvedeme po návratu :-). Míjeli jsme spoustu mokřin s jezírky (tzv. bofedales) a vysokohorských pamp než jsme vystoupili u jezera Chungara (4500 m n.m.). Jezero leží na úpatí sopky Parinacota (6350 m), která spolu se svým dvojčetem Pomerape (6240 m) dominují NP Lauca. Obě se sněhovou čepičkou! Bohužel se zhoršilo počasí, mraky brzo sopky zahalily, přišly kroupy a my jsme byli rádi, že jsme náhodou stopli naše spolunocležníci z hotýlku, kteří nás vzali svým jeepem zpět do Putre. Ovšem po cestě jsme ještě zastavili na okraji Altiplana v Las Cuevas, kde bylo stále slunečno, na pozorování plameňáků, kondorů, andských hus a viskačí (takoví srandovní dlouhoocasí králíci).
Další den jsme zamířili opět nahoru s úmyslem přesunout se do NP Sajama, bolivijské části parku. Stopli jsme cestáře. Strávili jsme opět nádherné dopoledne ve vysokohorské přírodě mezi sopkami. Odpoledne se ale zase zkazilo počasí, poprchalo. Navíc nám nezastavil žádný kamion (asi kvůli blízkosti hranice) a autobusy do Bolívie už nejely, tak jsme nahoře v parku jaksi uvízli. Nezbylo nám než zatábořit na břehu jezera Chungara, jednoho z nejvýše položených jezer na světě, a strávit tam noc ve společnosti chechtajících andských hus. Navečer se však protrhaly mraky a my jsme mohli sledovat neskutečné sluneční divadlo, kdy poslední paprsky slunce červeně ozařovaly kužely sopek. Jejich jinak bílé špičky najednou jakoby hořely...
V noci docela přituhlo, takže jsme ráno museli ze stanu oškrábat jinovatku. Dobří Němci nás svezli na chilskou hranici, odkud nás po vyřízení formalit svezl kamioňák celý šťastný, že má zdlouhavou celní proceduru za sebou. Po cestě nadával na Chilany a na jejich špatnou silnici nahoru na Altiplano - bolivijská část byla kupodivu skutečně výrazně lepší. Překonali jsme horské sedlo Tambo Quemado, čímž jsme si vylepšili svůj výškový rekord na 4800 m n.m. a vstoupili do Bolívie.
[nahoru]
3. zpráva
Tambo Quemado - Copacabana - Titicaca - Isla del Sol (den 8. - 10.)
Zdravíme z La Paz. Tak jak jste u vás strávili Velikonoce? My na jezeře Titicaca v pouťové atmosféře.
Na bolivijské hranici v Tambo Quemado začínal úplně jiný svět. Po rychlém vyřízení formalit jsme si vyměnili peníze. Směnárna nebyla, seděli tu jen v řadě indiánky v buřinkách se zašlými kalkulačkami a balíky boliviánů v ruce. Kurz měly vynikající (8 B/1 USD = 3 Kč/1 B). Poobědvali jsme v jídelničce, kde jsme za směšný peníz (5 B) dostali polední menu o dvou chodech. Indiánka nás celou dobu obsluhovala s děckem na ruce. Jaké bylo naše překvapení, když se s klesající hladinou polévky nesměle vynořily drápy kuřecího pařátku... Po obědě jsme si museli odskočit, ale to, co zde nazývali záchodem, vám nepřejeme vědět/vidět.
Copacabana
Přeskočili jsme NP Sajama, abysme stihli oslavy Velikonoc v Copacabaně. Autobusem jsme se přesunuli kolem majestátní sopky Sajama (6520 m) a dále oranžovo-zelenou rovnou krajinou do La Paz. Odtud jsme hned pokračovali do Copacabany ležící na pobřeží jezera Titicaca (konečně trochu níž - 3900 m n.m.). Autobus z La Paz se však u trajektu přes úžinu jezera rozbil a tak nás do cíle poslali taxíkama. Tím se cesta protáhla do noci, tudíž jsme největší oslavy pátečního večera bohužel prošvihli.
Copacabana slouží jako poutní místo, kam se na Velikonoce sjíždějí lidé z celé Bolívie. Nicméně i v sobotu bylo na co koukat: před kostelem čekala na požehnání kolona aut a autobusů vyzdobených květinami. Kněží je okuřovali kadidlem, kropili řádně motor svěcenou vodou a majitelé potom celé auto postříkali šampaňským nebo pivem. Zástupy poutníků šplhaly na kopeček Cerro Calvario, na který vede křížová cesta. Podél ní se odehrávalo věštění z odlitého olova, zajímavé žehnací rituály pomocí piva a vůbec celá směsice indiánsko-křesťanských zvyků. A samozřejmě se hodovalo. Všiml jsem si, že když si místní třeba koupili Coca-Colu, tak než se sami napili, odlili vždy trochu na zem pro bohyni Pachamamu.
V celém městě jsme se radovali z indiánek v tradičním oblečení, s buřinkami na hlavě a s nákladem v pestrobarevných šátcích na zádech. Bohužel se skoro nedaly fotit. Jakmile vás spatří (a jsou ostražité), otočí se, zakryjí si obličej nebo utečou ... S chlapama to bylo lepší, ovšem ti už se oblékají celkem moderně, hlavně jim nikdy nechybí kšiltovka.
Po omezených zdrojích potravin v horách jsme tady baštili o 106, 5. přes 9. Losos, hovězí špízy, salteňas (šátečky plněné směsí masa, zeleniny a brambor), pražené fazole, ovocný nářez, zmrzlina ... ale až červené plody opuncií daly střevům zelenou.
Navečer jsme se vyšplhali na západ slunce na další kopeček nad městem, kde také stojí slavná incká brána Horca del Inca.
Isla del Sol
Neděli jsme strávili na ostrově Isla del Sol, kde se podle legendy zrodilo Slunce. Konečně jsme viděli jezero Titicaca v celé své kráse. To byla nádhera! Podnikli jsme výlet přes celý ostrov (má na délku 8 km) k inckým ruinám Chincana. Cesta vedla po hřebeni ostrova přes odlesněné kopečky s kaskádami terasovitých políček. Přitom jsme jen tak mimochodem zdolali dvě čtyřtisícovky! Na některých terasách se pásly zakrslé ovce, až jsme z toho dostali chuť na velikonočního beránka. Nemohli jsme se vynadívat na temně modrou hladinu jezera Titicaca, překrásné zátoky, zasněžené štíty Cordillera Real na východě a na vzdálené obzory jezera lemované roztomilými obláčky. Slunce nad námi celý den pálilo až to bolelo (vzdyť se tu taky narodilo).
Velikonoční pondělí začalo několika očekávanými ranami Alence na holou. Ráno pak ale nečekaně zpestřila bouřka. Před odjezdem zpět do Copacabany jsme se podívali ještě na pěkně zachovalý Palacio del Inca, kolem něhož lehce ušmudlaná děvčata pásla čisťounká prasátka. V Copacabaně jsme poobědvali na tržišti u indiánky jakousi masovou šlichtičku s dvěma druhy brambor (žluté + šedivé) a rýží. Vůbec ke všemu se podávají brambory i rýže zároveň. Moc nám chutnalo, než jsme si všimli, jak myjí nádobí. Před odjezdem do La Paz jsme si ještě na trhu koupili pestrobarevnou deku (na miminko).
Teď se rozkoukáváme v kotlině největšího bolivijského města La Paz. Zatím to vypadá, ze všechny ulice vedou do kopce, neexistují pravidla silničního provozu a všude se prodává všechno.
[nahoru]
4. zpráva
La Paz - Tiwanaku - Chacaltaya (den 11. - 13.)
Ahoj lidi, v La Paz je šíleně levný internet (6 Kč/h), navíc se chystáme na pár dní do terénu, tak hned posíláme další zprávu.
La Paz, největší a hlavní město Bolívie, nás zaujalo na první pohled. Oranžové cihlové domečky jakoby padaly z roviny Altiplana do hlubokého údolí. Za nimi se vine dolů cik-cak čtyřproudová autopista. Domečky se v horních částech města lepí na strmé stěny údolí doslova jako vlaštovčí hnízda. Čím níže, tím jsou domečky vyšší a lepší. Až nakonec na dně údolí stojí "mrakodrapy" působící zde dost nepatřičně. Nevíme jaké mají základy, ale dalo by se čekat, že se na měkkém slepencovém podloží, které kotlinu tvoří, brzo "vyvrátí." Všechny ulice La Paz vedou do kopce. Autobusy, micra a taxíky supí na jedničku vzhůru. Zvláštní je, že kromě této veřejné dopravy zde nejezdí téměř žádná soukromá auta.
Ulice jsou po obou stranách lemované obchody a před nimi, v druhé linii, stánky. Prodává se všechno: od buřinek, přes srpy a kladiva, lamí embrya, po chlast, ovoce a koku. Každá ulice je na něco specializovaná: my například bydlíme v holičsko-čarodějnické uličce. Bydlíme ve čtvrti s převahou indiánského obyvatelstva, takže se opět všude kolíbají asymetrické (= asi metr vysoké, asi metr široké) indiánky v buřinkách, s černými copy. Kupodivu už jsme zahlédli asi tři mladé holky odbarvené na blond - tady opravdu působí jako pěst na oko.
Tiwanaku
Jeden den jsme podnikli výlet na nejvýznamnější bolivijské ruiny Tiwanaku. I to málo, co zbylo z metropole Tiwanacké říše (1500 př.Kr. - 1200 n.l.), je fascinující. Kromě několika rekonstruovaných zdí, základů chrámů a obřích stél jsme viděli i slavnou Sluneční bránu. Škoda jen, že je ohrazená nechutným plotem z ostnatého drátu - inu Bolívie. Nad stavebními kameny vážícími až desítky tun nám zůstával rozum stát. A to mnoho bloků použili Španělé jako stavební materiál a později Bolivijci na stavbu železnice! I v přilehlém městečku Tiahuanaco měly některé domky nápadně hladce opracovaná kamenná zápraží nebo dveřní portály s jemnými reliéfy slunečních bůžků - odkud je asi vzali? Také komplet celý kostel. Před tímto výletem jsme navštívili archeologické muzeum v La Paz, kde je shromážděna většina zde nalezené keramiky - opravdu pěkné kousky. Navečer jsme navštívili ještě zajímavě udělané muzeum koky.
Další den jsme zamířili do Měsíčního údolí ležícího na spodním konci La Paz. Připomíná skalní města turecké Kappadokie, jen měkčí materiál, dramatičtěji modelovaný. Na některých sloupech trůnily kaktusy.
Chacaltaya
Následovala hora Chacaltaya. Tento výlet jsme podnikli s cestovkou, protože bysme se na ni jinou dopravou těžko dostali. Kupodivu cesta vede až asi kilometr pod vrchol. Sice dost adrenalinová, ale sjízdná. Končí ve výšce 5300 m n.m. Byla vybudována kvůli nejvýše položenému lyžařskému "středisku" na světě. Několik měsíců v roce se tu totiž dá lyžovat na zbytku malého ledovečku. Výstup na vrchol Chacaltayi pak trval asi za hodinu. Naštěstí už jsme po týdnu na Altiplanu dostatečně aklimatizovaní, takže nám vysoká nadmořská výška nevadila. Bohužel ale bylo dost oblačno a tak jsme kromě sousední Huayna Potosí (6088 m) neviděli okolní vrcholy hřebene Cordillera Real. Zato pod námi: modré a zelené laguny, pestrobarevné svahy a kotlina La Paz. Z vrcholu nás nakonec vyhnala sněhová přeháňka. Oznamujeme tedy náš nový výškový rekord 5395 m n.m. - ale byla to dávačka. Nejvíc jsme se báli, aby nás na vrcholu nesejmulo nějaké letadlo, protože letiště El Alto je zatraceně blízko a letadla tudy jdou na přistání J.
Jídlo je v Bolívii tak úžasně levné, že se skoro přežíráme. Dodržujeme sice jeden oběd a jednu večeři denně, ale svačinek míváme několik. Dnes jsme například k večeři pojedli orestovaný hovězí steak s kopcem rýže, bramborami, zeleninou, vajíčkem a smaženými banány - bratru za 10 Kč. Paní se nám ještě snažila vnutit polévku, ale tu bysme už fakt nemohli. Na trhu jsme si koupili trs velkých, krásně žlutých banánů (3 Kč), jenže se nedaly loupat a chutnaly trpce. Bohužel druh na vaření, což se potvrdilo hned večer, když jsme si dali kuře se smaženými banány (právě stejného typu) jako přílohou. Zkoušíme také různé exotické ovoce. Na zítřek jsme sehnali k snídani jakousi vynikající karamelovou nutelu "Dulce de Leche." Alena po ni teď jde jako pes po kosti, takže s ní asi budu muset spát (s tou nutelou), aby z ní do rána vůbec něco zbylo!
Zítra se chystáme dolů do amazonské džungle, tak nám držte palce, ať nás tam nesežerou moskyti nebo krokodýli.
[nahoru]
5. zpráva
Trek El Choro - Coroico - La Paz (den 14. - 17.)
Ahoj všichni, podnikli jsme výlet na okraj bolivijské Amazonie. Místo prosté dopravy autobusem jsme však zvolili daleko dobrodružnější třídenní sestup And po bývalé incké stezce (trek El Choro), abysme si pěkně vychutnali změnu chudé vysokohorské přírody na bujný prales.
1. den treku. Sbalili jsme nějaké potraviny na tři dny, sešlapali jsme chleba a brzo ráno vyrazili na autobus směr Coroico. Než se autobus naplnil byla to věčnost - ze slíbené 1/4 h byla zase hodina, navíc nás pěkně natáhli. V Jižní Americe se člověk musí obrnit trpělivostí, protože dohadováním nebo rozčilováním stejně ničeho nedosáhne. Nechali jsme se vysadit u veliké sochy Ježíše Krista v sedle La Cumbre (4670 m) - nejvyšší bod silnice do Amazonie, kterým se překonává hřeben And. Zdola se ovšem valily mraky, takže jsme s Ježíšem shlíželi jen do nekonečné mlhy (místo výhledů na prudce se snižující hory).
Po registraci na začátku stezky jsme museli nejprve vystoupat do ještě vyššího sedla (4800 m), přes nějž vede stará incká stezka. Pak už jsme jen strmě klesali nesčetnými serpentinami. Jen kdyby jsme stále neměli hlavu v oblacích. Viditelnost tak max. 50 m. O něco níže z mraků pěkně spustilo. V dešti jsme pak míjeli tajemně zahalené rozvaliny inckého odpočívadla.
Odpoledne jsme dosáhli údolí. Překvapivě jsme narazili na chaloupku s občerstvením, kde nám mladé děvče uvařilo na posilněnou čaj z koky. Byli jsme ten den jediní zákazníci, jediní turisti na treku. Najednou přestalo pršet a údolí nám postupně začalo odhalovat svoji krásu. Jak se pomalu zvedala mlha, vykoukly takové vodopády, že by norských Sedm Sester bledlo závistí. Ve svazích se ukázaly kamenné domečky obehnané kamennými zídkami. Také pasoucí se stádečka ovcí a lam. Sešli jsme do osady Chucura (3600 m n.m.), kde malé ušmudlané holčičky škemraly o karamely. Bonbóny jsme sice neměli, ale fotogenické holčičky dostaly sušenku. Pod vesnicí jsme se utábořili na fantastickém výběžku nad kaňonem říčky. Pokud se schéma treku opsané v La Cumbre nemýlilo, tak jsme dnes na asi 15 km klesli o 1200 výškových metrů!
Celý den jsme se opakovaně předcházeli s dvojicí Aymarů z té vesnice Chucura. (Domorodci chodí směňovat svoje výpěstky do La Paz za cukr, sůl, tabák apod.) Naší výhodou bylo nepromokavé goretexové oblečení a pohorky, jejich výhodou vyšší množství hemoglobinu v krvi (lépe se jim v té výšce dýchá). Paní šla na boso v mokasínách, proti dešti ji chránila jen buřinka (asi goretexová) a šátek přes ramena. Chlap šel v něčem, co by se dalo s trochou dobré vůle nazvat sandály, v riflích, svetru a kšiltovce (asi goretexové). Táhl snad 50 kg ranec - žádná polstrovaná ramena, žádný bederní pás (jako my), jen silný provaz. Pusu měl nacpanou kokou, aby to vůbec utáhnul. A takto "vybavení" šli po horské stezce, kterou trekaři označují za středně obtížnou... Jsme měkoty!
2. den treku. Sluníčko! Jen pár mráčků se líně válelo mezi hřebeny hor. Bohužel během dopoledne mračna stoupající z pralesů stejně zaplnila údolí a přes den pak i několikrát sprchlo. Čepice a rukavice jsme už dnes nepotřebovali. S každým výškovým metrem dolů bylo tepleji, vlhčeji, přibývalo vegetace i zvuků. Pod vesnicí Chucura asi v 3500 m se objevily první keře, cestu lemovaly mimo jiné i keříky koky. V 3000 m už rostly první stromy. Včerejší vysokohorskou tundru, pampu a horské louky tak postupně vystřídal horský mlžný prales, plný mechů a kapradin, kde nás pořád ohromovaly nové a nové rostliny. Tolik pestrých květů! Naše chuťové buňky byly příjemně překvapené zralými lesními jahůdkami.
Od včerejška jsme stále sledovali řeku, která (stejně jako my) neměla z údolí kam uniknout. Nahoře v horách jsme byli u toho, když se zrodila jako malý potůček, teď už to byla dravá řeka. V bočních údolích hučely potoky a vodopády, z nichž jsme si nabírali vodu, a řeku dál posilovaly. Incká stezka byla i v pralese dlážděna přírodními kameny, ale občas jsme museli překonávat i šíleně rozbahněná místa tam, kde starou cestu vzaly sesuvy půdy. Sem tam se otevřela úžasná vyhlídka zelené peklo ...skoro jako ve Slovenském Ráji. Párkrát jsme vyplašili zeleno-červené papoušky.
Na dnešním úseku jsme míjeli dvě osady: Challapampa (2825 m) a El Choro (2200 m) - pár chýši, políčka, stánky s limonádami a sušenkami pro turisty. Nejbližší sjízdná cesta je 1-2 dny vzdálená a oni sem tahají Coca-Colu, čokolády a další "zbytečnosti," aby si trochu vydělali. Políčka měli na svazích tak neuvěřitelně příkrých, že kukuřice i brambory se musely třást hrůzou.
Po umytí v ledové řece pod novým lanovým mostem v El Choro jsme asi hodinu stoupali (po dvou dnech poprvé do kopce), než jsme našli na ostrohu vysoko nad údolím řeky malinký plácek na táboření. Společnost nám večer dělaly světlušky, cikády a spousta řvoucích potvor. Během dnešní etapy jsme klesli o dalších 1400 m.
3. den treku. Závěrečný den už byl malinko nudnější a unavenější. Pořád jsme pochodovali nahoru a dolů traversem ve svahu velikého údolí. Zároveň stezka vymetala všechna boční údolíčka, kde jsme museli překonávat potoky nebo vodopády po různých můstcích, v různém stádiu rozpadu. Naopak na výběžcích byly vždy fantastické vyhlídky. Horský prales se změnil ve férový tropický les. Velcí motýli se sotva plácali v těžkém vlhkém vzduchu. S úderem poledne se spustil takový tropický liják, že by lamu ven nevyhnal. Horší ale bylo, když se voda začala zase vypařovat - hotová sauna.
Dnes jsme míjeli šest chalup ... no, chalup - spíš chýší - opět s políčky v prudkých svazích. V poslední usedlosti (Sandillani) jsme dali řeč s opravdu milými lidmi. Koupili jsme si u nich aspoň čokoládku pro Alenku. Zatábořili jsme hodinu před cílem cesty - osadou Chairo (1300 m n.m.), sice na mrňavém kamenitém plácku, ale díky za něj. Na dnešní trase jsme klesli o dalších 900 m, během celého treku tedy dohromady o 3500 výškových metrů - sešli jsme Andy! Délka tohoto treku v kilometrech se přesně neuvádí, ale musí to být kolem 60 km.
Ráno jsme za deště sbalili stan a sestoupili do Chaira. Po třech dnech jsme opět uviděli něco jako silnici. Za nekřesťanský peníz nás majitel jediného auta ve vsi dovezl do střediskového městečka Coroico (a to jsme hooodně usmlouvali, když jsme se tvářili, jakože těch 20 km půjdeme pěšky).
Coroico
Atmosféra tropického Coroica byla zajímavá, trochu šmrnclá černošským vlivem. Protože stále lilo, rozhodli jsme se po obědě pro návrat do La Paz. Vystoupat tu výšku zpět na Altiplano byla makačka i pro minibus. Silnice (spíš cesta) je povětšinou široká jen na jedno auto, zařízlá do téměř kolmých svahů. Auta jedoucí zdola mají přednost. Jezdí se zde vlevo, aby řidiči lépe viděli na okraj srázu. Ne nadarmo se jí říká "nejnebezpečnější silnice světa." Často se tu totiž nějaký náklaďák zřítí dolů, bohužel obvykle s lidmi na korbě. Smrt tedy rozdala karty, ale po 4 h strachu jsme šťastně dosáhli La Paz.
[nahoru]
6. zpráva
Sucre - Potosí - Uyuni (den 18. - 21.)
Zdravíme z úplné prdele světa - z Uyuni. Kolena už nás ze sestupu z hor nebolí. Doufáme, že minulá zpráva byla srozumitelná, protože internet připomínal mateřskou školku - malí smradlaví kluci tam pořád řvali, strkali do nás a nedalo se psát.
Z La Paz jsme hned pokračovali nečekaně luxusním, prostorným autobusem (i na naše poměry) přes noc do Sucre - 2. bolivijského hlavního města, sídla nejvyššího soudu. Sucre působí na jihoamerické poměry dost civilizovaně, na bolivijské poměry až sterilně: krásně omítnuté domy, pořádek, žádné stánky na ulicích, žádní toulaví psi, lidé moderně oblečení, indiánky bez buřinek. Jako bysme se dostali do jiné země. Krásné bílé koloniální budovy chráněné UNESCO jsme si prohlédli i z ptačí perspektivy: kostelník v Iglesia de la Merced odsunul skříň a odkrytým vchodem nás pustil na střechu kostela.
Odpoledne jsme podnikli výlet po stopách dinosaurů - doslova. Na odkrytém svahu nad městem se totiž zachovaly jejich stopy ve zkamenělém jezerním bahně. V různých vrstvách jsou tam k vidění např. stopy brontosaura s mládětem, stopy po zápase, stopy tyranosaurů, stegosaurů atd.
Pozn.: protože jsme se po treku vrátili zase do civilizace, opět jsme se pěkně rozežrali. Dnes to vypadalo asi takhle: bolivijská snídaně: houstičky se špalkem sýra, svačina: salteňas s kuřecím masem, před-oběd: hamburger s plátkem hovězího, oběd: hustá (hnusná) polévka, kotletka s bramborami a rýží, na trhu: zákusky, zmrzlina, brambůrky, 3 neznámé druhy ovoce, večeře: půlka grilovaného kuřete, ke kterému jsme si uvařili kukuřici. Marně jsme sháněli jen pečené morče. Byl jsem pak rád, že mi z hromádky, kterou jsem udělal na záchodě, zůstala koukat aspoň hlava.
Potosí
Hned následující den jsme se přesunuli krásnou krajinou plnou kaňonů a vyschlých řečišť do starého hornického města Potosí. Po cestě jsem v autobuse strčil okusky od jablek do batohu, místo abych je vyhodil i s pytlíkem z okna (jak tu bývá zvykem), což domorodci sledovali dost nechápavě. Asi jim to přišlo, jako kdybych si je strkal do postele.
Potosí, nejvýše položeném městě světa (4100 m), je krásné - jako v Krumlově: úzké středověké uličky, výstavní budovy. Strávili jsme tam dva dny. Nejprve jsme podnikli výlet k termálnímu jezírku Ojo del Inca, jehož voda má příjemných 30°C. Nikdo neví, jak je jezírko vlastně hluboké, pár lidí tu prý zmizelo, proto jsme se radši plácali jen při kraji. Mezitím se přihnala bouřka, takže se ochladilo a nám se z našeho vodního úkrytu vůbec nechtělo. U jezírka staví nějaké chatky, k našemu překvapení byla okna zakryta novinami MF Dnes z 24.4. 2004! Jak se tam vzaly, bůh ví.
Druhý den dopoledne jsme pozorovali hemžení lidí na náměstí a v ulicích: indiáni s rancema, policajti naprosto zbytečně řídící dopravu pod funkčním semaforem (až 3 policajti na 1 křižovatku!), čističi bot nám chtěli přeleštit naše goretexové pohorky neznámým krémem atd. Prohlédli jsme si kostel/klášter San Francisco s katakombami, obrazy ze života Františkánů a úžasným výhledem ze střechy na kdysi nejbohatší město světa pod stříbronosným kopečkem Cerro Rico (4900 m). Uvnitř kostela se konala mše za právě zesnulého papeže.
Odpoledne jsme se s místním průvodcem podívali do dolů v Cerro Rico, kde se již od příchodu Španělů těží stříbrná ruda. Sluší se přinést horníkům nějaký prezent, takže jsme koupili pytlík koky a dynamit s rozbuškou. Vyfasovali jsme montérky, holinky a helmu se svítilnou. Dvě hodiny jsme pak prolézali dolem jednoho důlního družstva a sledovali jsme práci horníků, včetně odstřelu. Podmínky, v jakých pracují, jsou děsné. Nejmladším horníkům je prý jen 14 let. Všichni jsou postupně odsouzeni ke smrtelné silikóze plic vinou důlních plynů, zplodin z explozí, arzénu, prachu a dalšího svinstva. Byl to pro nás dost silný zážitek.
Sic trochu otřeseni návštěvou dolů, pokračovali jsme i v Potosí v přežírání, až jsme to trochu přehnali. Zašli jsme na večeři do lepší restaurace (v našem nejméně smradlavém oblečení) na lamu. Hrdě jsme odmítli poloviční porci, takže jsme pak obrovskou normální porci nemohli ani sníst. Zapíjeli jsme místním pivem - nic moc (ale prodává se v litrových lahvích). Žaludky jsme měli horké celou noc. Obyčejná bolivijská jídla jsou někdy až bez chuti, ale tahle lama byla vynikající. Naopak naprosto otřesný byl oběd u Číňanů - totálně bez chuti, místo nudlí špagety. Obecně vzato se zdá, že nepříliš pestré bolivijské jídlo bez chuti přesně odpovídá skromným podmínkám Altiplana.
Ve čtvrtek jsme přejeli do Uyuni, odlehlého města v odlehlém jihozápadním koutě Bolívie. Když má bolivijská silnice asfalt, je vždy vynikající, bez jediné díry. To ale nebyl případ "silnice" z Potosí. Těch 220 km po prašné šotolinové cestě trvalo minibusu celých drkotavých 6 h. Okolní krajina, místy s údolími plnými kaktusů, však byla fantastická.
Chystáme se teď na třídenní cestu přes solné pláně, laguny a další zvláštnosti zpět do Chile. Takže Bolívii už brzo opustíme a ozveme se zase až z andského podhůří ze San Pedro de Atacama.
[nahoru]
7. zpráva
Uyuni - Salar de Uyuni - laguny - San Pedro (den 22. - 25.)
Ahoj všichni, naprostá izolovanost nebo večerní únava nám nedovolovaly napsat dřív. Tentokrát přinášíme obraz pravdy o vysokohorské přírodě v Andách.
Skoro celý pátek jsme strávili v kopcích nad Uyuni. Na jejich vrcholcích totiž roste několik druhů kaktusů, mezi nimiž dominovaly sloupovité trichocereusy a bělostné oreocereusy. Fotografický ráj, jen jsme museli dávat pozor, abysme do přízemních trsů opuncií nespadli po držce. Domorodci jim mimochodem říkají "polštářek pro tchýni." Z kopců byl nádherný výhled na šedivou placičku (= město Uyuni), na začátek solných plání v nekonečné rovině a na vzdálené sopky.
Na kopečky s kaktusy jsme se ráno svezli autobusem směřujícím do Potosí, zpátky jsme však museli pochodovat pěšky. V této pusté krajině vzdálenosti klamou, takže i když jsme měli město krásně na dohled, trvala nám cesta ostrou chůzí 2,5 h.
Navečer jsme ještě stihli "hřbitov vlaků" - na slepých kolejích za městem tráví řada parních lokomotiv a desítky vagónů svůj důchod. Rezavějí, rozpadají se. Naskýtala se tam zajímavá techno-zátiší se zrezlými částmi vlaků. Zvláštní.
Večer už jsme jen obíhali cestovky a sháněli nejsolidnější nabídku třídenní tour přes solné pláně. Ceny i program byly všude stejné, tak jsme nakonec zvolili agenturu Esmeralda, na níž byly dobré reference. Stejně je to trochu sázka do loterie. Chtěli jsme hlavně vidět auto. Všichni sice používají Toyotu LandCruiser, ale v různém stavu.
Postupně si zlepšujeme španělštinu, v jedné cestovce nás dokonce tipovali, že jsme ze Španělska (?). Fakt je, že na všem, co potřebujeme, se už bez problémů domluvíme, dokonce celými větami rozvitými.
V noci byla venku pěkná zima. V Bolívii jsme si všimli, ze čím blíže k Uyuni, tím stoupal počet dek na přikrytí. Po sprše (dokonce horké), která byla na následujících pár dní taky poslední, jsme tedy zalezli pod čtyři deky a těšili se na ráno.
Salar de Uyuni
Den 1. Jede nás osm: Franco - řidič a průvodce v jedné osobě, 2 Belgičani, 2 Švédové, Tomáš z Prahy a my. Kuchařku sdílíme se spřátelenou posádkou. Střecha auta narvaná batohy, vodou, plynovou bombou a dvěma kapajícími barely s benzínem - na 800 km cesty totiž není, kde natankovat. Měli jsme trochu problém přepínat mezi španělštinou (výklad řidiče), angličtinou a češtinou - zmatení jazyků jak v Babylóně.
Řidič Franco upustil z okénka pár lístků koky pro bohyni Pachamamu na znamení šťastné cesty, sám si pak kokou nacpal tvář a vyrazili jsme k největší solné pláni světa - Salar de Uyuni (3660 m n.m.). Během první zastávky jsme si prohlédli sušení, drcení, jódování a balení "vytěžené" soli ve vesnici Colchani. Vše dělají ručně. Sůl se pak distribuuje do několika nejbližších regionů.
Když jsme dorazili na okraj solné pláně, užasli jsme - dál už byla jen nekonečná bílá rovina. Na okraji stálo asi 10 cm vody. Chlapi tam vršili úhledné homole solné brečky, aby sůl zhruba vyschla před odvozem do Colchani.
Dále už byla naštěstí solná pláň suchá. Čekalo nás přes 100 km po tvrdé soli - prý nejlepší bolivijské silnici. Udělali jsme zastávku u hotelu postaveného komplet ze solných kvádrů, včetně nábytku. Pak jsme uháněli k ostrovu Isla de los Pescadores. Zatímco nám vařili oběd, pobíhali jsme po fantastickém ostrově porostlém obřími sloupovitými kaktusy (Trichocereus atacamensis). Na obzoru se táhla nádherně odstupňovaná pásma hor. Naprostá senzace.
Na posledních kilometrech salaru stála opět vrstva vody. Jeepy připomínaly spíš motorové čluny. Na samém okraji solné pláně se nacházely nádherné krusty soli a krystaly vyrostlé pomalým odpařováním vody.
Dál se jelo po příšerně prašných cestách. Celkem 12 aut (v sezóně prý až 80!), čas od času některé píchlo kolo. Teď zrovna my. Řidiči si vždy navzájem pomáhali. Do večera jsme se dostali do vesnice San Juan, která dnes žije právě z noclehů turistů. Po dobré večeři jsme s ostatními z našeho auta vesele popíjeli nějakou pálenku a hráli kostky - než došel v elektrickém agregátu benzín.
Den 2. Přes menší solnou pláň Chiguana jsme dorazili k vyhlídce na sopku Ollagüe (5865 m) na bolivijsko-chilském pomezí. Pěkně si pokuřovala. Následovalo stoupání do 4000 m. I přes náhon auta na všechna čtyři, jsme byli v nejhorších úsecích cesty vysazeni a popocházeli pěšky. Ne že by nám to vadilo - mohli jsme například fotit kondory.
Dále jsme stavěli u několika překrásných modrých lagun s plameňáky. Kolem byly žluté trsy trávy a decentně zasněžené hory pod sytě modrou oblohou, občas stádečko lam vikuní. Poobědvali jsme jejich příbuznou - lamu domácí.
Krajina se postupně změnila ve vysokohorskou poušť. Hnali jsme to tedy kamenitou pouští, jen několikrát jsme stavěli na focení a na záchod. Ale odskočte si v poušti, kde nejbližší strom je 300 km daleko a kolem je placka! Docela legrace. A i v této poušti se pásly vikuně - musely to být vikuně "kamenožroutky." Projížděli jsme kolem zkamenělých proudů lávy, na nichž pobíhaly viskače, a kolem skalního města s profláklým "kamenným stromem." Téměř každá skála něco připomínala.
Navečer jsme dorazili k Laguna Colorada (4280 m n.m.), kde byl druhý nocleh v jednoduchých noclehárnách. V nejlepším podvečerním světle jsme ihned vyběhli k laguně. Je červená - od červených řas žijících v jejích slaných vodách. Je i růžová - od obrovských kolonií plameňáků. Lagunu napájejí teplé prameny. Tady v té výšce ovšem fičel šílený ledový vítr. Vylezl jsem na malý kopeček fotit lagunu, ale skoro mě to odfouklo i se stativem. Ze všech lidí jsme se s Alenou vrátili od laguny suverénně poslední, ale zato jsme viděli nádherný západ slunce a hru barev na hladině laguny. Zima jako v ruském filmu. Pohrdli jsme pěti dekami a radši si vytáhli svůj spacák, spodky, čepici ...
Den 3. Budíček ve 4:45 (slovy třičtvrtě na pět), abysme ještě před východem slunce dorazili ke vzdálenému geotermálnímu poli Sol de Maňana. Za silného hukotu tam z fumarol tryskala pára, v jezírkách bublalo horké bahno nebo vřící šedivá voda. To vše pod závojem pár. Smrdělo to peklem, ale podívaná neobyčejná! Jen ta zima. Je třeba dorazit tak brzo, protože po východu slunce vítr páru rozptýlí a není to moc působivé.
Snídaně už byla za sluníčka u krásné laguny s termálními přítoky, kde jsme se pěkně vykoupali v horkých tůňkách. Pustou surrealistickou krajinou jako z obrazů Salvadora Dalího jsme dojeli k naší poslední zastávce - k Laguna Verde pod obrovskou sopkou Licancabur (5965 m). Řidič Franco nás nakonec vysadil na bolivijské hranici, ostatní se vraceli zpět do Uyuni. Zařízení na hranici připomínalo tu celnici ze Tří veteránů (jen koza chyběla). V tomto horském sedle nás pak nabrala smluvená chilská cestovka a svezla nás do San Pedro de Atacama. Jen hodinu trval sjezd dolů z And z výšky 4200 do 2500 m n.m., čímž skončil náš bolivijský sen. S výletem přes solné pláně jsme byli spokojeni, jen škoda, že zastávky nemohly být delší, protože běhat s foťákem ve 4000 m n.m. není žádná sranda.
Po 7 dnech jsme viděli asfalt! Skončilo ale období hojnosti, protože v Chile, kde např. hamburger vyjde na 50 Kč, si už asi moc nepožereme. (Autobusy sice stojí jen 0,50 Kč/km, ale ty se jíst nedají). Právě prožíváme civilizační a cenový šok.
[nahoru]
8. zpráva
San Pedro de Atacama - Chuquicamata – Santiago (den 25. - 29.)
Zdravíme z Chile, po měsíci jsme zase zpátky v Santiagu. A co se odehrálo po opuštění Bolívie?
Po poledni jsme dorazili na chilskou celnici před oázou/městečkem San Pedro de Atacama. Kromě papírování jsme museli projít dezinfekcí bot a prohlídkou batohů, jestli nepašujeme nějaká zvířata nebo potraviny (okurku z Bolívie jsme vtipně schovali pod sedačkou v autobuse). V San Pedru jsou kromě krásného bílého kostelíka a sqělého antropologického muzea už jen restaurace, cestovky a hotely - vše patřičně drahé. Půjčili jsme si kola a vyrazili Valle de la Luna (Údolí Měsíce) vzdáleného asi 12 km, kde se nacházejí fantasticky tvarované skály, kaňony a písečné duny. Ve skalách, které byly pokryty krystaly soli, hlasitě praskalo vlivem slunečního žáru. To nejúžasnější ale nastalo během západu slunce - neuvěřitelná hra barev na obloze, poušti i hřebenu And na obzoru.
I když byl internet v našem hotýlku zadarmo, nebyli jsme schopni napsat zprávu, jak jsme byli unaveni od ranního budíčku v 5 h. A to jsme si hned na další den zaplatili výlet na gejzíry El Tatío s odjezdem ve 4:15 ráno!
Vstáváme tedy v 3:55, vyzvedává nás minibus cestovky a vyrážíme k nejvýše položenému gejzírovému poli na světě - El Tatío (4300 m n.m.). Je tam třeba dorazit před východem slunce, protože později aktivita gejzírů klesá a navíc impozantní sloupy páry rozfouká zvedající se vítr. Dodrkotali jsme se tam po příšerné horské cestě po dvou hodinách (90 km) a za rozbřesku jsme pozorovali úžasné geotermální divadlo. Z některých otvorů s vroucí vodou jen stoupala pára, z jiných občas vytryskl gejzír horké vody do výšky až 1,5 m. Jen na focení byla trochu zima (-8°C). Po východu slunce ovšem teplota rychle stoupla na +8°C. Poslední čtvrthodinku jsme strávili pěkně naloženi v příjemném termálním jezírku - okolo zasněžené vrcholky And, prostě nádhera. Po cestě zpět do San Pedra jsme stavěli v pozoruhodné horské vesničce, u laguny s plameňáky a v kaktusovém údolí.
I přes to brzké vstávání nám ještě zbyly síly na prohlídku archeologického muzea a procházku k ruinám indiánské pevnosti na ostrohu 5 km za městem. Ve své době musela být opravdu monumentální. Večer jsme však padli do postele téměř v bezvědomí a z reportu pro vás opět nebylo nic.
Ve středu jsme na kolech podnikli neúspěšné hledání laguny Cejas na kraji místní solné pláně Salar de Atacama. Ve změti vyjetých cest, v pustině bez pocestných a s nedostatečnou mapou se taková laguna těžko hledá. Škoda, že jsme se radši nevypravili autobusem do vesnice Toconao s výletem k vlastní solné pláni.
Chuquicamata
Navečer jsme se přesunuli o 100 km dále do Calamy, odkud jsme ráno vyjeli k "největší díře na světě" - k povrchovému dolu na měď v Chuquicamatě. Důl má v současné době hloubku úctyhodných 850 m při průměru 4 km. Obří náklaďáky s nosností 360 tun odtud non-stop vyvážejí po spirálovité silnici měděnou rudu. Člověk podvědomě používá jako měřítko ty náklaďáky, takže se důl nezdá být tak velký. Až teprve při srovnání s normálními nákladními auty, hemžícími se dole jako malí broučci, vám to dojde. Pozor: exkurze už neprobíhají od 9:00, ale od 13:30! Odpoledne jsme v Calamě nasedli na autobus do Santiaga a celých 21 h jsme se houpali po Panamericaně zpět do počátku naší cesty.
Santiago
Páteční odpoledne jsme se už procházeli rušným centrem Santiaga. Velkoměsto jako každé jiné: mrakodrapy, prosklené banky, luxusní obchody, luxusní ceny, luxusně oblečení lidé, luxusní toulaví psi... Oblak smogu halil Andy nad městem, že sotva byly vidět. Po té nádherně zaostalé Bolívii naše nadšení z exotiky kleslo téměř na bod mrazu. Potěšil nás snad jen výjezd lanovkou na kopeček San Cristóbal v centru města, kde byl v příjemném parku trochu klid.
Zítra dopoledne Alena odlétá domů, ale moje cesta bude ještě dva týdny pokračovat. V Chile se dá cestovat pouze dvěma směry: na sever a na jih. Na severu už jsme byli, takže teď na jih...
[nahoru]
9. zpráva
Santiago - Temuco - NP Conguillío (den 30. - 32.)
Ahoj všichni, v sobotu dopoledne jsem doprovodil Alenku na letiště. Šťastně doletěla domů, takže teď musím ťukat zprávy sám. Společnost mi teď dělá ten Tomáš, kterého jsme potkali v Bolívii.
Odpoledne jsem se poflakoval mezi nesourodou směsicí mrakodrapů a koloniálních budov v centru Santiaga. Přes smog nebylo dnes Andy vůbec vidět, což bych zrovna od soboty nečekal. Zajímavá atmosféra panovala na hlavním náměstí Plaza de Armas: pouliční komik sklízel potlesk, zatímco hulákajícího samozvaného kazatele nikdo neposlouchal, děti šplhaly po soše Pedra de Valdivia (dobyvatele Chile) a do toho se rvala smečka psů pronásledující okatou fenku. Navštívil jsem druhý kopeček v centru, Santa Lucia, s příjemným parkem. Mimochodem takové kopečky prý vytěží v Chuquicamatě za den dva! Navečer jsme se sešli s Tomášem na terminálu a přes noc jsme odjeli na jih do Temuca.
Odtud jsme hned pokračovali prvním ranním autobusem do Curacautínu. Když se kolem desáté zvedla mlha, odhalila nádhernou krajinu se sopkami, haciendami a pastvinami, kde se pásli koně a krávy. Občas to připomínalo Šumavu, občas Pohansko - jen místo solitérních dubů tu rostly pabuky. Na nebi ani mráček. Tady na jihu už začal podzim. Sice nemusím mít podzim dvakrát ročně, ale stromy se opravdu krásně vybarvovaly.
NP Conguillío
Z městečka Curacautín jsme po nákupu zásob dostopovali do NP Conguillío [kongilíjo]. Nejlepší byly dvě paničky - jedna řídila, druhá hulila trávu a neeepřetržitě žvaaanily, až jsem u brány do parku s potěšením vykřiknul: "tady zastavte!" Bylo to na úpatí bělostné sopky Llaima (3100 m), která si zrovna pěkně pokuřovala. Za bránou začínal zvláštní araukáriový les. Neuvěřitelná nádhera: zelené araukárie s deštníkovitou korunou (Araucaria araucana) vyčuhující z červeně zbarvených pabuků. Jakoby jsme se ocitli v pravěku, protože takové zvláštní stromy jako araukárie zná našinec jen z obrázků druhohor. Jen dinosauři chyběli. Kousek dál se modrala malá laguna Captrén utopená romanticky přímo v lese. Pak začal ještě nad hřebenem Sierra Nevada vylézat Měsíc, a to už bylo fakt moc. To všechno jsem fotil v tom nejlepším navečerním světle. Přespali jsme v tábořišti na břehu hlavního velikého jezera Conguillío v centru parku.
Ráno jsme si vyšlápli na celý den na vyhlídku, která leží nad jezerem Conguillío na hřebeni Sierra Nevada. Nejprve lesem s bambusovým podrostem a obrovskými pabuky, jejichž kmeny by často dva chlapi neobjali. Čím výš, tím přibývalo araukárií. Čím výš, tím byly pabuky červenější a nižší. Nahoře byly velké pabuky (Notofagus dombeyi) vystřídány sesterským druhem (Notofagus pumilio) rostoucím jakožto přízemní keř, s krvavě červenými listy. Připadal jsem si jako ve velké japonské zahradě. Pořád jsem zůstával v úžasu z té pestré palety barev a čekal, kde vykoukne tyranosaurus. Jen oblaka mlhy se dnes zvedaly velmi pomalu, celý den, a přetékaly přes hřeben pohoří. Shora byl nádherný výhled na modré jezero. Bohužel o sopku Llaima se pořád zadrhávaly mraky, takže zůstávala skoro celá zahalená. Čekal jsem asi hodinu v nepříjemném větru než na chvilku vykouknul alespoň kráter.
Teď sedím na internetu na druhé straně parku v malém městečku Melipeuco. Našli jsme perfektní hotýlek, bude velké prádlo a chystáme se do dalšího NP jménem Huerquehue (u-er-ke-ue).
[nahoru]
10. zpráva
Melipeuco - NP Huerquehue – Valdivia (den 33. - 36.)
Zdravím z Jezerní oblasti, kde rostou araukárie, kde vykukují bílé sopky a kde asfalt na silnicích není samozřejmostí.
Po napsání poslední zprávy jsem v Melipeucu vzal útokem restauraci a supermercado a až do večera jsem jenom jedl. Ochutnal jsem taky semena araukárií - asi 4 cm dlouhé, škrobovité jako kukuřice, ale výborné. Milá paní domácí mi usušila moje "velké prádlo" na kamnech v kuchyni - jediném zdroji tepla v domě (kromě sprchy). Ráno, než v nich zas zatopila, aby nám udělala snídani, drkotala "frío, frío" (zima, zima). Zdá se mi, že lidé tady na jihu jsou obecně příjemnější než na severu, asi sem nejezdí tolik turistů.
NP Huerquhue
Přes městečko Cunco jsme se stopem a pěšky dostali kolem Lago Colico a Caburgua, dvou velikých jezer, k 60 km vzdálené severní hranici NP Huerquehue do Termas Río Blanco. Dvakrát nás svezla silniční inspekce (dvě ze tří aut tím směrem ten den) - mohli tak maximálně zjistit, že by to chtělo asfalt. Jinak to bylo takové nudné pochodové cvičení kaňonem řeky Río Blanco. Utábořili jsme se na pastvinách osamělé farmy v horách. V noci svítil Měsíc jako prase, jasná obloha, tudíž v noci pěkně přituhlo. Jen kolem kravince zůstala tráva bez jinovatky. Jakmile se však vyhouplo sluníčko nad hory, kapičky na stanu se opět vrátily do kapalného stavu a bylo dobře.
Následoval šílený krpál smíšeným araukáriovým lesem vzhůru. Bohužel stezka měla většinou podobu bahnitého koryta vyšlapaného kravami. Nedokážu si to představil po dešti. Pak krpálem dolů přes kaňon průzračného potoka a pak zas krpálem nahoru. Potkali jsme dva kovboje se stádečkem krav ožírajícím bambusový podrost. Konečné nahoře na nádherné vyhlídce na včerejší jezero Caburgua a hory a hory. Dále, po jakési náhorní plošině, už se šlo dobře. Romantika jako blázen: v těch lesích se totiž skrývá sedm jezer. No, nejde to popsat slovy, tady musíte počkat na diáky... Zase jako v pravěku. Tyranosaurus nás naštěstí nesežral, i když nedávno jsme viděli jeho stopy (u Sucre).
Zatábořili jsme na malé plážičce u jezera El Toro. Ráno se po jezeře válela mlha, kterou prosvětlovaly paprsky vycházejícího slunce. Velcí datli bušili do kmenů. Šedivo-zelení kolibříci občas prolétli kolem jako stíhačky. Následovala tři nádherná jezírka obklopená aurakáriemi. Odpoledne jsme sešli kolem několikastupňového vodopádu k jezeru Tinquilco, kde se nachází hlavní vstup do parku. Strážci docela koukali, kde jsme se tam vyloupli, protože málokdo vstoupí do parku ze severu a ne tudy.
Dojeli jsme do střediskového města Pucón - turistická pakárna nejhustšího kalibru, přes cestovky a restaurace bylo těžké najít životadárný supermarket. Ale ten výhled na bílý kužel nedaleké sopky Villarica. A ten západ slunce nad širým stejnojmenným jezerem... V supermarketu jsem nakoupil tašku různých dobrot, které jsem pak na posezení zbaštil venku na lavičce obklopen loudícími toulavými psy.
Valdivia
Posledním autobusem jsme odjeli do Valdivie. Stéká se tu několik řek, které o kus dál ústí do moře. Město těmi řekami trochu připomíná České Budějovice (až na lachtany, ti jsou v Budějkách málokde). Dopoledne jsem hledal železářství: potřeboval jsem půjčit kleště, protože se mi beznadějně zakousnul filtr v závitu na objektivu - úspěšně jsme to pak povolili. Nejúžasnější byl ovšem rybí trh na nábřeží: velké ryby, střední ryby, malé ryby, krabi, škeble. Ochutnal jsem uzené škeble navlečené na provázku (čekám teď, co to udělá). Ošlehaní rybáři odhazovali vnitřnosti (těch ryb, ne svoje) čekajícím lachtanům. Občas je museli odhánět jako psy: "sale, sale!" Ale odežeňte nenasytnou půltunovou potvoru! Mimochodem jsem se tak naučil odhánět psy. Na "jedeš!" nereagovali, protože mluví španělsky. Musí se na ně právě to "sale!"
Vyjel jsem ještě za město ke staré španělské pevnosti Niebla, která strážila vjezd do valdivijské zátoky. Baterie železných kanónů tu dodnes míří na úžinu. Tady končila země skalisky s ošlehanými stromy a dál už byl je nekonečný oceán.
[nahoru]
11. zpráva
Osorno - NP Puyehue (den 37. - 40.)
Zdravím opět z Chile, právě jsem se vrátil z národního parku Puyehue [pu-jé-ue], což byl asi vrchol druhé části cesty po Chile.
Osorno
V pátek večer už jsme spali ve městě Osorno, o kus dál na jih. Během několikakilometrové večerní procházky po obřím supermarketu jsme se zásobili lehkými, výživnými potravinami na třídenní trek. Horší to bylo s dnešní večeří. Nevýhoda těchto "vyspělých zemí"" spočívá v tom, že si v restauraci nemůžete vybírat očima - buď podle menu, nebo to na vás obsluha španělsky vychrlí. Tak jsem zkusil nějaké "gallitas picantes." Bohužel se z toho vyklubal nějaký vývar se zapáchajícíma vepřovýma dršťkama a bramborou, téměř bez chuti, natož "picantes". Jo, zlatá Asie, kde si člověk může ukázat na "nejkrásnější" jídlo prstem.
NP Puyehue
Ráno jsme překecali průvodčího dálkového autobusu do Argentiny, aby nám přibrzdil v El Caulle u vstupu do parku. (Místní minibusy tam jezdí jen v sezóně.) Jediná přístupová stezka do NP Puyehue vede přes soukromý pozemek, takže nás tam nekřesťansky skásli, dobytkové. Pak jsme se drápali čtyři hodiny vlhkým lesem (deštný les mírného pásu) po svazích sopky Puyehue. Z větší části zase cesta představovala bahnitou kravskou stezku v příšerném stavu. Konečně jsme dosáhli hranice lesa ve výšce asi 1500 m n.m., kde také stojí chata na přespání, refugio (16 míst na palandách, stůl, kamna, sekyra). Obloha byla sice bez mráčku, ovšem v téhle výšce bylo zatraceně větrno. Nárazy větru pak strašidelně houpaly chatou celou noc. Takový vítr jsem v životě nezažil.
Situace se nezměnila ani ráno. Protože stezka dále vedla nad hranicí lesa, byl další postup nemožný a výstup na vrchol sopky naprosto nemyslitelný. Celá sopka byla zahalena v mračnech prachu, stejně tak i chata, i my. Tak jsme čekali celé dopoledne, i celé odpoledne. Dalo se jedině jít fotit nějaká zátiší zpět do lesa nebo se odvážit kousek nahoru do zamrzlého, zaprášeného potůčku pro vodu. Mezitím přišli na chatu další trekaři: Angličanka + Španělka a dva Izraelci. Kolektivně jsme nasbírali a poštípali nějaké dřevo. Večer Izraelci roztopili kamínka (v tom vichru pěěěkně táhla), až byla roura červená, takže jsme na nich vařili večeři a pak jeden čaj za druhým. Celou noc opět vichr. Přemýšleli jsme, jestli to nevzdáme a nepojedeme jinam, ale měl jsem na paměti radu Davida Liebla, který mě před cestou upozorňoval, že tenhle park stojí i za několik dní čekání!
Jeden z Izraelců řekl: "zítra určitě bude nádherný den". A byl. Ráno ticho, ani červené lístečky pabuků se nepohnuly. Tak jsme se rychle sbalili a zamířili na vrchol sopky Puyehue (2240 m n.m.). Po dvou hodinách kličkování mezi sněžnými poli nás všech šest stanulo na okraji 2 km (!) širokého kráteru plného sněhu. To nejlepší ale byly překrásné výhledy na překrývající se pásma hor na argentinské i chilské straně. Z nich jako bílé královny vykukovaly mlaďoučké zasněžené sopky. Krása nesmírná. Snad jako v nějakých velehorách.
Sestoupili jsme zpět dolů na rozcestí, kde jsme předtím odložili svoje batohy, a pokračovali jsme traverzem po úbočí kráteru. Pak asi čtyři hodiny zvláštní horskou pouští směrem k termálním pramenům Los Baňos. Ta poušť byla další unikátní podívaná: duny, kameny, stíny jako na Sahaře - až na ta sněhová pole sem tam. Kolem ohlušující ticho. Občas jsme míjeli nějaké kouřící fumaroly. Obloha opět bez mráčku.
V Los Baňos se do studeného potoka vlévají horké potůčky, ke koupání jsou vhodná uměle přehrazená jezírka, kde má smíchaná voda příjemnou teplotu. Není nic lepšího než se po celodenním pochodu a dvou dnech v prachu natáhnout do jezírka s 30°C vodou. To byla odměna! Taky jsme se tam rochnili pěkně dlouho. Nebo si představte prát prádlo v teplém potoce - nevídané. Sranda ale skončila, když zašlo slunce. Prádlo totiž zmrzlo, že by se s ním dalo dříví štípat.
Dnes jsme se stejnou cestou přes poušť, kolem kráteru, chaty a krpálem dolů vrátili zpět do civilizace, do Osorna. Na ulici jsem zvrznul nějaké smažené placky s pikantní omáčkou, pak rybu v restauraci a nakonec jsem vzal zase útokem supermarket. Jídla sice na treku moc nebylo, ale hlady jsem taky netrpěl, tak se divím, kde se ve mě ta žravost bere. Nakoupil jsem tašku jídla a šel s ní vedle na lavičky na terminál (no, ke konci jsem už spíš běžel) a pustil se do toho: karamelový pudink, ringle, papája, džusík, čokoláda, houstičky a pivo (banány beru jako samozřejmost). Vždyť já třeba čokoládu normálně vůbec nekupuji. Jak nějaká holka...
Tak tu teď sedím na internetu a sotva ťukám prstama. Musím na autobus, jedu přes noc do viničné oblasti u Santiaga. (Tomáš naopak míří na jih do Argentiny.) Sakra, ...kde mám toaleťák? Tak jezte, pijte, hodujte - jako já.
[nahoru]
12. zpráva
Santa Cruz - Valparaíso - Santiago (den 41. - 43.)
Vážení přátelé, je konec. Poslední zprávu už píšu z tepla domova.
Santa Cruz
Minulá zpráva skončila mým přežráním v Osornu, kdy jsem netušil, že v autobuse ještě dostanu večeři. Na jeho palubě ale bylo v noci konečně krásně teploučko. Dojel jsem až do města Santa Cruz ve vyhlášené vinařské oblasti. Seňor v městské turistické kanceláři si pochvaloval moji španělštinu (netušil, že neumím minulý čas J), když jsem zjišťoval, která vinice je nejhezčí a nejpřístupnější. Tenhle výlet ovšem nebyl nic moc. Snad vinou zatažené oblohy, snad že jsem čekal malebnou krajinku jako na Moravě. Z nížiny sice vystupovaly nějaké vršky, ale všechny vinice, střídané kukuřicí, ležely v rovině. Alespoň jsem pak fotil různá zátiší v Santa Cruz - láhve vína, sombréra, pestrobarevné fasády.
Navečer jsem dorazil do Santiaga. Vydal jsem se hledat levný hotýlek do klidné čtvrti Barrio Brasil. Pohrdnul jsem jedním pěkným - ovšem s hodinovou sazbou - a našel velmi příjemný a levný Residential Vicky (Av. Brasil x Moneda). Paňmáma mluvila i anglicky (!), v kuchyňce se povaloval český Reflex - tak jsem si konečně promluvil/početl v nějakých normálních jazycích. Večer jsem shlídnul diashow o Atacamě v profláklém hostelu La Casa Roja poblíž. Snímky nic moc, zato ochutnávka pisca zdarma (= národní pálenka z vína).
Když jsem opouštěl Santiago před dvěma týdny, bylo 30°C a těšil jsem se na chladnější jih. Teď když jsem se těšil na vyhřáté Santiago, nosili lidi svetry, v noci dokonce sprchlo. Že by už i sem přišel podzim?
Valparaíso
Celý další den jsem strávil v historickém městě Valparaíso, které slouží jako sídlo kongresu a přístav pro Santiago. Na úzkém pruhu podél pobřeží se táhne komerční centrum, zatímco obytné čtvrtě barevných domečků šplhají do kopců. Dopravu nahoru usnadňují srandovní výtaho-lanovky zvané ascensores, některé staré přes 100 let! Taky jsem se dvakrát svezl. Shora byl nádherný výhled na město, na oceán, na kotvící obchodní i válečné lodě. Dost to připomínalo Monako. Zaujal mě ovocný a rybí trh v městské tržnici. Rybáři mě přemlouvali, abych ochutnal syrové ježovky. Centrum Valparaísa je vyhlášené pouliční kriminalitou. Fakt je, že se mi metař pokusil otevřít batoh při čekání na přechodu, ale byl jsem ve střehu, připraven a zabezpečen.
Santiago
Poslední večer jsem věnoval utrácení zbylých pesos, hystericky jsem se snažil ochutnat, co jsem ještě neochutnal. Před spaním jsem si dal nejlepší chilské pivo Austral při diskuzi s paňmámou o chilské ekonomice a Pinochetově režimu. Se svobodou slova to tam bylo podobně jako u nás za totality, ovšem ekonomicky se měli výborně, protože Pinochet se obklopoval vynikajícími, schopnými odborníky. Několik tisíc odpůrců bylo bohužel zabito nebo se "ztratilo." Většina lidí přesto Pinocheta obdivuje, protože se jim ulevilo, když vyvedl zemi z ekonomického kolapsu, který předtím zavinila neschopná komunistická vláda.
Poté, co jsem si ráno sbalil batůžek, jsem vyšel ještě fotit v příjemném dopoledním slunci na hlavní náměstí Plaza de Armas. Na katedrále pořád visely obří billboardy s portréty papeže - Chilany jeho smrt dost vzala. Pak jsem chytnul autobus na letiště, protože s úderem poledne startovala Lufthansa do Frankfurtu. Představoval jsem si, jak si ke mě v Sao Paulo přisedne mladá snědá výstavní Brazilka. A skutečně: mladá a snědá byla, ale potřebovala by spíš dvě sedačky (ještě, že jsem seděl do uličky). Nemluvila, nejedla, nepila, nevstávala. Až jsem si musel vždycky říct o nějaký alkohol, abych se nad to nějak povznesl. Letušky ošklivé jako obvykle, jinak let do Frankfurtu i do Prahy utekl jako voda.
Závěr
Tak jsem tedy opustil zvláštní zemi, kde v květnu padá listí, zatímco v listopadu kvetou třešně. Děkuju za počasí, protože dva týdny krásného počasí bez deště se v jižním Chile prý jen tak nevidí. Teď zas můžeme vesele házet toaleťák do záchodu, sluníčko svítí od jihu, v autobuse neevidují naše jména, na ulicích nepobíhají smečky hladových psů, lidé kolem nám rozumějí, když na ně nadáváme a tak dále.
Doufáme, že se vám zprávy líbily. Omlouváme se za hrubki a přelkepy, které se v polních podmínkách internetových kaváren prostě nedají uhlídat. Pokud vás tyto zprávy zaujaly, nenechte si ujít živá promítání (diashow), která budeme uvádět v následujích letech (aktuální termíny vždy na našich stránkách www.lukassynek.cz).
Tímto se s vámi loučí
Lukáš a Alena
Adios!
[nahoru]
|
