Deník
Pozn.: Ceny v deníku jsou uváděny v mexických pesos (Ps) - ubytování/pokoj na noc, jízdné/osobu za cestu jedním směrem (bez prázdninových slev), vstupy/osobu. Další ceny, rozpočet a „technické údaje“ k cestování po Mexiku jsou uvedeny v Praktických informacích. 1 Ps = 2,5 Kč
Mexiko City
Pátek 12. 3.
Odstartovali jsme z Prahy v 9 h ráno, přestoupili v Londýně a pak letěli kolem Islandu, Grónska a přes Kanadu a USA. Nic z toho jsme ale kvůli souvislé oblačnosti neviděli, což činilo celý let dlouhým a nudným, navíc jsme si s anglicko-mexickou letuškou nějak nepadli do oka. Kolem 19 h mexického času (časový posun -7 h) jsme konečně přistáli v Ciudad de México, cesta tedy trvala 17 h. Na pověstném letištním semaforu nám oběma padla zelená, čímž jsme se vyhnuli důkladné kontrole svých batohů. Bez problémů jsme dojeli metrem do centra na hlavní náměstí Zócalo a našli v ulici 5 de Mayo levný hotýlek (Zamora, 110 Ps). Po cestě jsme statečně bojovali s časovým posunem, protože když jsme konečně kolem 23 h uléhali do postele v pokojíku s oprýskanými zdmi, bylo pro nás vlastně 6 h ráno.
Sobota 13. 3.
Zvědavost nám hned ráno velela vyrazit do ještě spících ulic. Následujících pár dní z nás kvůli časovému posunu byla ranní ptáčata. Než jsme došli na náměstí, začali se objevovat první Mexičané a otvíraly se první obchody. Zócalo se postupně zaplňovalo lidmi. Kolem monumentální Metropolitní katedrály vyrostl trh, taneční skupina v indiánských oděvech začala předvádět indiánské tance a vůbec všude panovalo všeobecné víkendové veselí. V prezidentském paláci jsme si prohlédli sérii velikých nástěnných obrazů (tzv. murales) znázorňujících celou historii Mexika. V ulicích nás zaujala mračna „zelených brouků“ - typických uniformních zelenobílých taxíků VW Brouk, které se ještě donedávna stále v Mexiku vyráběly.
Hlavním dnešním úkolem bylo sehnat propan-butanovou bombičku pro náš plynový vařič, od kterého jsme si slibovali určité odlehčení svého rozpočtu. V žádném obchodu se sportem ji sice neměli, ale nakonec jsme uspěli v obyčejném železářství (blíže v Praktických informacích). Přestože byla trochu vyšší, takže na ní mohl dobře vařit jen artista, a obsahovala čistý butan, posloužila perfektně. K obědu jsme ochutnali první mexické pouliční jídlo - tortas: velké žemle proložené opečenou šunkou, sýrem, rajčaty a avokádem, s pikantní pomazánkou a chilli (20 Ps). K svačině jsme si dali „ovocný nářez“: papája, meloun, ananas, mango a další ovoce nařezané na kousky, pokapané limetkovou šťávou, posypané chilli a řádně osolené - kombinace pro nás dost zvláštní, nicméně velmi osvěžující (10 Ps). Odpoledne se nekompromisně přihlásila únava z časového posunu, takže jsme strávili víc času v posteli než v ruchu velkoměsta.
Teotihuacán
Neděle 14. 3.
Neděle přinesla nádherné počasí a návštěvu Teotihuacánu, slavných pyramid hodinu cesty (25 Ps) od Ciudad de México. Když jsme projížděli Mexikem ven, divili jsme se, jak je toto největší město světa (25 mil. ob.) překvapivě úpravné, se spoustou zeleně a bez dopravních kolapsů. Souvislá zástavba pak plynule přešla v chudinské čtvrtě, které už tak úpravně nevypadaly. Šedivé domky se šplhaly, kam jen to spád dovolil, po svazích vyhaslých sopeček vyrůstajících ze dna mexického údolí.
V neděli mají Mexičané vstup na všechny památky zdarma, bohužel pro cizince toto pravidlo od roku 2003 neplatí (38 Ps). Ještě před vstupem do areálu Teotihuacánu nás ohromila gigantická pyramida Slunce a přitahovala nás jako magnet. Svou výškou 60 m představuje třetí největší pyramidu světa. Kráčeli jsme tedy hlavní ulicí zaniklého města (třídou Mrtvých) lemovanou zbytky různých paláců a pyramidek, na jejímž konci se tyčí druhá, o něco menší, pyramida Měsíce (výška kolem 50 m). Její obrovitost se bohužel nedá popsat slovy. Lidi stoupající na vrchol vypadali zdola jako mravenci. Vyšplhali jsme na ni také a žasli při pohledu na celý areál - třída Mrtvých má skoro 2 km! Dále jsme si prohlédli několik chrámů s fantasticky zachovalými reliéfy nebo hlavami boha Quetzalcoátla a malé muzeum. Přestože město zaniklo někdy v 7. st. n.l., ožilo znovu po příchodu Aztéků jakožto poutní místo naplněné magickou energií. Aztékové totiž věřili, že tak obrovské stavby mohli vytvořit jen Bohové. I dnes zde skupinky Mexičanů obřadně vstřebávají sluneční energii.
Odpoledne jsme se vrátili do Mexika a ze západního autobusového terminálu Observatorio zamířili na západ do pohoří Sierra Madre Occidental do státu Michoacán, kde zimuje tažný motýl monarcha (Danaus plexippus). Z velkého města Zitácuaro jsme pokračovali rozhrkaným vysloužilým školním autobusem z USA mnoha serpentinami do městečka Ocampo. Už za tmy jsme se lámanou španělštinou doptali na jediný hotýlek ve městě (drahý luxusní hotel za městem nepočítám). Naštěstí se dostavila i majitelka, protože hotel byl jinak úplně prázdný a zamčený. Překvapivě z nás velkou radost neměla (San Carlos, 100 Ps).
Povečeřeli jsme u stánku na ulici nejmexičtější pouliční jídlo - tacos, což jsou opečené kousky hovězího nebo kousky z vařené vepřové hlavy zabalené společně s petrželkou do tortilly, kukuřičné placky. Zelenou (pálivou) nebo červenou (hodně pálivou) salsu jsme si přidali z mističek sami podle chuti. Zatímco hovězí tacos jsou výborné, u vepřových už to chce velkou touhu po poznání, protože zapáchají jako … no, strašně.
El Rosario
Pondělí 15. 3.
V 7 h ráno jsme chytli colectívo (= minibus veřejné dopravy, 20 Ps) ještě výše do hor do vesnice El Rosario. Nad vesnicí jsme vstoupili do rezervace (25 Ps) a pokračovali jsme asi hodinu jedlovým lesem po značené a následně vyšlapané pěšině až jsme si najednou na zemi všimli téměř souvislé strakaté vrstvy mrtvých motýlů. Ale kde jsou ti živí? Měli by být na větvích, tam však vysely jen lišejníky. Pak nám to došlo - ty šedivé cáry nebyly lišejníky ale právě hrozny spících motýlů! Jak slunce postupně ohřívalo vzduch, motýli se začali probouzet a hrozny zoranžověly tím, jak motýli rozevírali křídla. Brzo už jich tisíce nesměle poletovaly lesem. Motýli se zde na jaře spáří a pak odletí na sever do USA a Kanady, kde nakladou vajíčka a zemřou. Na podzim pak nové potomstvo opět najde, zatím neobjasněným způsobem, těch pár míst zde v Michoacánu, kde stráví zimu.
V poledne, cestou na zpět, jsme ve vesnici přemlouvali děti jdoucí ze školy, aby se nechaly vyfotit před velikou agáve. Dvě holčičky nám nakonec zapózovaly k velkému pobavení všech ostatních stydlíků. Z Ocampa jsme se pak odpoledne vrátili zpět do Mexika (20+87 Ps). Po cestě jsme obdivovali 4. nejvyšší horu Mexika - Nevado de Toluca (4690 m n.m.), jezero v jejím kráteru je nejvyšším mexickým jezerem. Prý až skoro pod vrchol vede silnice a Mexičané tam rádi jezdí na výlety.
Popocatépetl a Ixtaccíhuatl
Úterý 16. 3.
Z „Města zelených brouků“ jsme se vydali do městečka Amecameca (TAPO, spol. Volcanos, 19 Ps). Jedné straně náměstí dominuje silo (nebyla to katedrála!), druhé pěkný kostel a za ním vykukují vrcholy „dvojsopčí“ Ixtaccíhuatl [is-tak-sí-u-átl] (5286 m) a Popocatépetl (5452 m n.m.). Mezi nimi leží Cortésovo sedlo - náš dnešní cíl. Podle místních připomíná protáhlý vrchol Ixty ležící ženu. Podoba je skutečně fantastická, křivka jakoby kopírovala hlavu, prsa, kolena a chodidla.
Ubytovali jsme se v jediném místním hotelu, San Carlos, za lidovou cenu v parádním pokojíku (100 Ps). Uvnitř tržiště na náměstí jsme poobědvali quesadillas (kukuřičné placky zapečené se sýrem), vyřídili jsme si v kanceláři NP Ixta-Popo (vpravo od kostela) vstupní povolení do NP a vyrazili shánět nějaký transport do sedla. Taxíkáře zjevně nepotěšilo, že jsme místo s nimi za 200 Ps jeli colectívem do San Pedro Nexapa, poslední vesnice na úpatí sopek, za 6 Ps! Poté, co jsme se nad vesnicí vyblbli focením parádních výhledů na Popocatépetl a obrovských letitých agáví na mezích, stopli jsme vojáky, kteří nás vzali až na svoji základnu v lesích na úbočí. Dál jsme pokračovali pěšky serpentinami borovým lesem než nám zastavil tatík s klukem jedoucí právě do Cortésova sedla na výlet. Amecameca leží ve výšce 2500 m n.m., sedlo v 3650 m n.m., takže docela slušný kopec - přes 2000 výškových metrů na 22 km.
V sedle se nachází Cortésův památník, jehož vojsko tudy prošlo roku 1521 před útokem na aztéckou metropoli Tenochtitlán. Za prohlídku stojí také malé muzeum s anglicky mluvícím správcem. I přes krásné počasí, byla v té výšce docela zima, větrovka se hodila. Kochali jsme se nádhernými pohledy na oba vulkány přes louky s trsy vysoké žluté trávy. Zatímco k/na Popo se nesmí kvůli zvýšené sopečné aktivitě (cestu stráží vojáci), na Ixtu lze vylézt. Litovali jsme, proč Popo aspoň nekouří, a prošli jsme se tedy kousek směrem k Ixtě.
Dolů do Amecameky nás pak vzal na korbě pikapu opět tatík s klukem. Bezchybný den jsme zakončili menším „výstupem“ ke klášteru Santuario del Sacromonte, odkud má člověk Amecameku a obě sopky za ní jako na dlani.
La Malinche
Středa 17. 3.
Čekal nás přesun do výchozího kempu pro výstup na sopku La Malinche (4461 m n.m.) - 5. nejvyšší hora Mexika. V indiánském jazyce nahuátl se jmenuje „Matlalcueyetl.“ Přes Chalco jsme dojeli do Apizaca (13+65 Ps), odkud odjíždějí colectíva do rekreačního střediska „Centro Vacacional Malintzi“ (kemp) na úpatí sopky. Řidiči na stanovišti colectívos tvrdili, že tam nic nejezdí a nabízeli odvoz za příšernou cenu, takže po nákupu jídla a pití na dva dny jsme dojeli pouze do Teacalca (6 Ps), poslední vesnice jejich regulérní trasy. Tam nás vesničané ujistili, že colectíva až do rekreačního střediska opravdu jezdí, ať počkáme. Dvě hodinky čekání jsme si krátili podporou místních obchodníků, španělsko-anglickou konverzací s dětmi, které šly zrovna ze školy, a pozorováním kuželu La Malinche. My dva cizinci jsme pro místní představovali hotovou atrakci. Kolem 17 h skutečně přijelo poslední dnešní colectívo, které jezdí pro zaměstnance kempu (15 Ps).
Sympatický chlapík na vrátnici kempu, seňor Amado Rojas, neměl nic proti tomu, že si postavíme stan naproti v lese, protože ceny za stanování kempu nám připadaly trochu mimo realitu. Asi na hodinku jsme se pak prošli kousek po naší budoucí ranní cestě k vrcholu. Zbaštili jsme pečené kuřátko z Apizaca a po setmění jsme vyrazili s láhví vodky na kus řeči naproti na vrátnici. Dole pod horou už jasně svítila města Apizaco a Tlaxcala. Seňor Rojas mluvil trošku anglicky a výborně španělsky, my naopak, nicméně rozuměli jsme si perfektně. Litoval, že nikdy neměl peníze na vzdělání a teď může dělat jen hlídače. Když se dozvěděl, odkud jsme, nejenže měl přehled, že se Československo rozdělilo a kde leží, dokonce ze štůsku CDček vytáhl Dvořáka ... prý jeho nejoblíbenější. Nakonec nám nakreslil mapičku nejlepší trasy výstupu.
Pozn.: popis trasy výstupu, mapy a další technické informace o výstupu najdete ve zvláštní kapitole Praktických informací.
Čtvrtek 18. 3.
Spaní ve 3000 m n.m. nebyl po pár dnech pohybu nad 2000 m žádný problém. V pět ráno vstáváme. Věci jsme si sbalili už večer, takže jen vaříme čaj, navlékáme na sebe všechny vrstvy oblečení, protože teplota přes noc klesla jen na pár stupňů nad nulou, nasazujeme čelovky a kolem půl šesté vyrážíme. Stoupáme nejprve serpentinami po zpevněné cestě smíšeným lesem. Tu a tam se zalesknou oči psů, kteří nás v naději na kus žvance doprovázejí. Asi po hodině to vzdávají. Les se postupně mění na čistě borový. Svítá. Cesta končí a dál pokračuje ještě strměji roklí vymletou přívaly dešťové vody. Vychází slunce. Bohužel se ale brzo schovalo do nechutné oparovité oblačnosti, která se přes noc vytvořila - snad se rozpustí. Svah se maličko zmírňuje. Pochodujeme horským lesem, krásně barevným díky sytě žlutému druhu jmelí. Místy přelézáme padlé kmeny. Před námi občas vykukuje boční sopouch, který na severní straně siluety La Malinche vytváří charakteristický zoubek (viditelný až z pyramid v Teotihuacánu, 100 km!). Ale kde je skutečný vrchol?
Výška borovic se postupně snižuje, až se ve 4000 m les rozestupuje úplně a my hledíme na vrcholový kužel. Bohužel se přihnaly mraky, které se o něj zachytily a né a né se pustit. Pochodujeme po měkkém pískovci s fantasticky vymletými minikaňony a rýhami. Kolem velké trsy žluté trávy, sem tam i nějaké žluté květiny z čeledi hvězdnicovitých. Blížíme se ke kuželu. Pískovec se mění v ujíždějící suť. Svah se nepříjemně zvedá na skoro 40°. Vysoká nadmořská výška je už zatraceně znát. Každých deset kroků střídá pauza na polapení ... dechu ... Delší zastávka na focení nám připadá jako oáza. Vyhýbáme se suťovému svahu a stoupáme vpravo od něj, abysme dosáhli hřebínku táhnoucího se až k vrcholu. Fouká a je zima. Jak jsme po cestě postupně svlékali jednotlivé vrstvy, teď je zase oblékáme. Naštěstí odcházejí mraky, vrchol se ukazuje v celé své kráse a kocháme se i výhledy do kraje. Viditelnost pouze asi 30 km, protože slizký opar stále přetrvává. Na západě však jeho souvislou vrstvou statečně prorážejí zasněžené vrcholky Ixty a Popo. Táhneme se nahoru po hřebínku mezi několika zapomenutými sněhovými poli. Zmizel i ten nejnižší druh trávy, na scéně se objevují už jen nizoučké ostřice, mechy a lišejníky. V posledním úseku přelézáme velké ještě namrzlé kameny. Už jen lišejníky. Občas se námi prožene mrak. A po půl hodině lezení, najednou, stojíme na okraji kráteru. Ohromeně shlížíme do rozervaného jícnu. Jako na Měsíci. Únavu na chvíli střídá euforie - naše první čtyřtisícovka. Po 5 h výstupu konečně stojíme na vrcholu. Jdeme ještě do nejvyššího bodu (4461 m n.m.). Pak jen posedáváme, přemýšlíme a sledujeme z ptačí perspektivy ten svět dole. Od Mexického zálivu se ženou další mraky. Normálně by odtud byla na východě vidět nejvyšší hora Mexika - Pico de Orizaba (5610 m), ale dnes máme na viditelnost smůlu.
V 11 h zahajujeme sestup. Přelézáme opět kameny, pak doslova sjíždíme suťovým svahem dolů a na hranici lesa obědváme. To, co trvalo nahoru vysilující 2,5 h, jsme zvládli dolů ani ne za hodinu. Vrchol už je opět zahalen těžkými mraky. Další 1,5 h scházíme lesem a serpentinami až ke stanu. Na vrcholu mezitím začíná bouřit.
Sbalili jsme věci, věnovali jsme naši vytištěnou mapičku La Malinche seňorovi Rojasovi, který nás o ni zoufale prosil jakoby mapu hory nikdy neviděl, a odjeli jsme v 17 h posledním colectívem do Apizaca. Tam jsme hned chytli autobus do velkého města Puebla (17 Ps).
Autobusový terminál Puebla leží na periférii, takže bylo nutné sjet do centra colectívem (3,5 Ps). Kousek od hlavního náměstí jsme našli příjemný hotýlek Victoria (130 Ps). Zašli jsme hned na internet podělit se o naši radost z úspěšného zdolání sopky se spící Evropou a divili jsme se, že ani nejsme nijak zvlášť unavení.
Puebla
Pátek 19. 3.
Puebla je 5. největší město Mexika s 1,5 miliónem obyvatel. Dopoledne jsme si jen tak procházeli moc pěkné historické centrum s typickým pravoúhlým systémem ulic a spoustou výstavních kostelů a pestrobarevných domů. Mexičané si v sytých barvách a jejich kontrastních kombinacích opravdu libují. Fasády bohatších domů tvořené mozaikami z malinkých keramických destiček představují místní specialitu. Poledne jsme strávili na kopečku Cerro de Guadalupe ve stinných parcích, odkud je výhled na celé město a okolní vulkány. Impozantní La Malinche, Popo a Ixtu stále zahaloval opar, ale i ty jejich siluety byly ohromující. Stojí tu i stará pevnost, která se proslavila ubráněním Mexika proti francouzské armádě 5. 5. 1862, proto se v každém městě nějaká ulice jmenuje „5 de Mayo“. Do centra jsme se pak svezli colectívem. Nějak jsme nestihli identifikovat zastávku nejbližší k centru, takže jsme přejeli až muzeu lokomotiv - jakoby na fotbalovém hřišti zaparkovalo 40 mašin. Abysme zase nepřejeli, došli jsme do hotýlku radši pěšky.
Sbalili jsme se, osvěžili se ovocným nářezem a odjeli colectívem na autobusový terminál. Směřovali jsme na jih do města Tehuacán (58 Ps). Do autobusu jsme si koupili chipsy a klasickou „trojkombinací“: pokapané limetkovou šťávou, řádně posolené a posypané chilli. Krajina se po cestě měnila na sušší a sušší, postupně se objevovaly první společenstva xerofytních rostlin. Pozornost od krajiny odváděl jen řidič, který si snad polovinu cesty přetáčel tužkou nebo prstem svoje kazety.
Navečer jsme v Tehuacánu přesedli na lokální autobus do městečka Zapotitlán de Salinas, kam nás lákala významná kaktusová lokalita. Už po tmě jsme kličkovali serpentinami nahoru a dolů kamsi do hor. Jaké pak bylo naše nadšení, když se v měsíčním světle objevily na okolních svazích první siluety sloupovitých kaktusů ... a pak celé lesy. Lidé v autobuse vypadali dost překvapeně, že chceme vystupovat v Zapotitlánu. Brzy jsme poznali proč. Nebylo tam nic, natož hotýlek. Naštěstí místní byli velice vstřícní a dovedli nás nakonec k majiteli tamní restaurace. Vousatý chlap jako hora mastil karty s podobnými hromotluky ve svém podniku. Když na mě kouk, tak jsem myslel, že nás vyhodí. Ale seňor Drtikol nám přátelsky nabídl zadara nocleh u něj ve dvoře. Místo spaní na slámě jsme si ale postavili stan. Koupelna z boku stavení samozřejmě k dispozici. Po čichu jsme ještě vyhledali pekárničku. Výjev jak z bible: pekař seděl na zápraží a krmil děcko, měl hotovo. Odehnali jsme švábi a vybrali si pár buchtiček, jednu se zapečenými krovkami jsme ještě rychle vyměnili.
Kaktusy
Sobota 20. 3.
Ráno jsme si u našeho hostitele koupili tortas s sebou k obědu, věnovali mu pohled Prahy a vyrazili do kopců nad městem. Tam, kde skončila cesta, začaly na suchých neúrodných svazích celé lesy sloupovitých kaktusů druhu Cephalocereus hoppenstedtii. Tito až 10 m vysocí velikáni rostou pouze v této malé oblasti. Nechyběly až metrové koule echinokaktusů s trny ostrými jako jehly ani drobné druhy mamilárií a sem tam nějaký ferokaktus s plochými hákovitými červenými trny. To vše doplňovaly trnité keře, stromovité yuky a obrovské žlutě kvetoucí agáve. Skutečný kaktusářský a fotografický ráj. Mexiko, jak si ho každý podvědomě představuje. Potkali jsme chlapíka s oslem, který zjevně nechápal naše nadšení z té bohapusté drápaniny. Teprve odpolední výheň nás donutila k ústupu. Mimochodem kousek od města se nachází „botanická zahrada“, což je vlastně jen oplocený kus kopce, ale proč za to platit, když to samé je všude kolem?
Dostopovali jsme přes devatero hor a překrásných kaňonů zpět do Tehuacánu. Čekaní na nejbližší autobus do města Oaxaca [oachaka] jsme si krátili studiem obrázkové tabule „Jak se chovat při zemětřesení“. Závěrečná instrukce zněla: „pokud můžete, pomozte, pokud ne, utečte!“ Na palubě autobusu jsme pak potkali jednu českou dvojici, kterou jsme potom náhodně potkali ještě několikrát, dokonce jsme z Mexika spolu odlétali stejným letadlem.
Přes divoké a pusté hory po dálnici plné mostů jsme večer dorazili do Oaxaky (116 Ps). Poměrně drahé město, takže za obvyklou cenu 100 Ps jsme sehnali jen fakt žalostný pokoj ... no pokoj, spíš takový pelech bez oken, bez sprchy, zato se šváby a visacím zámkem na dveřích.
Oaxaca a okolí
Neděle 21. 3.
Okolí Oaxaky je neobyčejně bohaté na historické, kulturní i přírodní zajímavosti. Nejprve jsme podnikli výlet na Monte Albán, bývalé hlavní město Zapotécké říše, které stojí na vrcholu kopce nad Oaxacou. Nechtěli jsme jet předraženým turistickým autobusem, na který lze koupit pouze zpáteční jízdenku (24 Ps) a člověk je omezen dvěma hodinami na prohlídku. Vyrazili jsme tedy pěšky podle silničních ukazatelů. (Asi do poloviny cesty občas jezdí i colectíva MHD.) Na kraji města jsme museli projít chudinskou čtvrtí, kde jednoduché šedivé domečky byly ve svahu nalepené nad sebou jako vlaštovčí hnízda. Málokterý měl omítku, některé ale byly barevně natřeny, což vytvářelo zajímavou mozaiku. Asi po 1,5 h jsme se doplazili na vrchol kopce (vstup 38 Ps). Zapotékové mu „seřízli“ špičku a na vzniklé ploše (asi 0,5 x 1 km) vystavěli svoje orlí hnízdo, odkud ovládali celou říši. Spojení starých staveb a výhledů na okolní hory a široká údolí přináší skutečně jedinečný zážitek. Zbytky budov ani nebyly tolik sbetonované jako v Teotihuacánu, takže působily docela přirozeně. Jen ten hrozný hic.
Dolů do Oaxaky už šlo koupit jízdenku na turistický autobus za polovic (12 Ps), tak jsme se svezli. Ve městě jsme pak poobědvali na tržišti jako ostatně všichni Mexikánci. Tržiště nabízelo úplně všechno: od chilli papriček, přes ovoce, sýry, až po maso a ryby. Nakoupili jsme nějaké neznámé plody a místní specialitu: smažená sarančata (chapulinas). Prodávají se tři velikosti, dochucují se opět chilli, solí a limetkou (10 Ps/100 g). Přišlo mi to trochu přesolený a taky jsme měli plný zuby zbytků nožek a tykadel. Zbytek jsme pak večer přihodili do polévky. Zatímco jsme zobali sarančata, pozorovali jsme atmosféru na hlavním náměstí, kde Američani a Němci doslova obléhali kavárny. V šest navečer vyšli z radnice vojáci a obřadně stáhli ze stožáru obrovskou mexickou vlajku - ta se pravidelně na noc uklízí.
Po večeři jsme ještě hledali na ulici něco na zub. Už jsme byli přejedeni smradlavých vepřových tacos, i když Mexičani brali vždy večer stánky s tacos útokem. Pochutnali jsme si ale na vynikající vařené kukuřici obalené majonézou a sýrem, plus sůl a chilli samozřejmě (7 Ps).
Pondělí 22. 3.
Došla nám trpělivost s naším pelechem, tak jsme se ráno přestěhovali do vedlejšího hotýlku, sice za 135 Ps, ale libového. V 8 h odjížděl jediný autobus k travertinovým kaskádám Hierve el Agua (něco jako známé turecké Pamukkale) do hor za Mitlou (30 Ps). Jelo pár cizinců a spousta Mexičanů. Podél silnice se začala objevovat první políčka agáve, z kterých se zde vyrábí vyhlášený mezcal. Z asfaltky jsme nakonec odbočili na příšernou prašnou cestu a drkotali se až do nějaké vesnice. Dva upocení domorodci s velkými sombréry zastavili autobus a začali od cestujících vybírat 10 Ps za průjezd vesnicí. Řidič a jeho slizký průvodčí pobaveně sledovali, jak se s nimi Mexičani i my cizinci dohadujeme, nadáváme a … platíme. Za chvíli jsme dorazili ke kaskádám a zaplatili opět 10 Ps za vstup. „Za tři hodiny odjezd,“ zavelel řidič.
Vyvěrá zde minerální voda, z níž se na vzduchu sráží vápenec a pomalým usazováním vytváří pohádkové kaskády jezírek a zkamenělé vodopády. Po značené stezce jsme kaskády obešli dokola, přičemž jsme mohli pozorovat také kolibříky pasoucí se na květech yuk, stromy hustě porostlé tilandsiemi a členité hory s tisíci drobných azurových políček agáve. Nakonec jsme se samozřejmě vykoupali v jednom jezírku, ale navzdory svému názvu Hierve (horká) el Agua (voda) jsou prameny úplně studené.
Vystoupili jsme v městečku Mitla, centru výroby mezcalu. Prohlédli jsme si zbytky pyramid s unikátními kamennými mozaikami, ale hlavně jsme nakoupili 1,5 l mezcalu, dva různé druhy. Prodavač v jednom krámku s mezcalem nám dal napřed ochutnat několik vzorků, než jsme si vybrali a dohodli cenu. Dva ožralí chlapi, jeho kámoši, nám horlivě radili. Možná je tam měl jako živou reklamu. Přes vyschlé koryto malého potoka jménem Río Grande (Velká řeka) jsme se velmi zvesela dopotáceli k silnici a mávli na autobus zpět do Oaxaky (12 Ps).
Úterý 23. 3.
Koupili jsme jízdenky na autobus do Puerto Escondido na 11 h (100 Ps) a mezitím ještě zajeli do El Tule (5 Ps), nejbližší vesnice za Oaxakou, podívat se na známý obrovský tisovec. Ve vesnici jich roste několik, ten nejslavnější a nejstarší stojí v parčíku u kostela. Jeho stáří se odhaduje na úctyhodných 2500 let, výška 42 m a průměr jeho zvlněného kmene činí 14 m! Poskytuje domov stovkám ptačích rodin, soudě podle toho křiku. Dá se také vystoupit na střechu kostela, odkud je na strom parádní pohled.
Pro přesun k Tichému oceánu jsme zvolili nejkratší ale nejkrkolomnější cestu po silnici č. 131, přímo na jih přes pohoří Sierra Madre del Sur. Protože těch asi 250 km mělo trvat 8 h, bylo jasné, že půjde o samé serpentiny. Zvolili jsme tedy raději cestu přes den místo přes noc. A skutečně. Cesta příšerná, kinedryl to jistil, ale výhledy byly velkolepé. Když jsme překonávali hřeben posledního pásma hor (2500 m), projížděli jsme skrz mraky, které se tu o něj zarážejí na své cestě od oceánu. Za hřebenem se najednou borový les změnil na vlhký tropický. Když jsme navečer vystoupili z klimatizovaného autobusu na pobřeží v Puerto Escondido, povalilo nás šílené vedro a dusno. Na nocleh jsme sehnali cabaňu, chatku z palmových listů, kousíček od pobřeží (50 Ps).
Tichý oceán
Středa 24. 3.
Ráno jsme hned vyrazili na pláž. Nad mořem bílé domečky, palmy, maják, poslední rybáři se vraceli z lovu s velkými mečouny, první dohazovači dotěrně nabízeli výlety na moře. Koupali jsme se v zátoce Bahía Principal, kde byly trochu mírnější vlny - tj. maximálně dvoumetrové. Právě kvůli obrovským vlnám je jinak pobřeží Pacifiku pro plavání dost nebezpečné, občas se někdo utopí, zato ráj pro surfaře. Jak ti mořeplavci přišli na jméno Tichý?
Přestože Puerto Escondido je velice pěkné a romantické místo, spousty Američanů a drahota nás donutily přesunout se navečer na místo klidnější pro batůžkáře - do vesničky Mazunte (35 Ps). Stihli jsme ještě úžasný záchod slunce nad Pacifikem z mysu Punta Cometa, nejjižnějšího výběžku státu Oaxaca (asi 20 min chůze od pláže podle šipek). Dnešní noc jsme spali v hamakách (houpacích sítích) pod přístřeškem z palmových listů v kempu na útesech (25 Ps/síť). Chvíli trvalo než jsme zjistili, jak se v nich stabilně a pohodlně uložit. Oceán hučel celou noc jako bouře.
Smolný den (Lukáš):
I tak si zátoka vybrala svoji daň, můj klobouček zmizel kdesi v hlubinách Tichého oceánu. Dále jsem si zlomil nožku u slunečních brýlí. Navíc nám došla vodka Amundsen vezená z domova a museli jsme začít dezinfikovat mezcalem. Tak snad radši od oceánu zase zpátky do hor.
Čtvrtek 25. 3.
Po probuzení jsem zjistil, že na stromě nade mnou spal metrový leguán. Žije jich tu na útesech celá kolonie. Celé dopoledne jsme lenošili na pláži a bojovali zase s obrovskými vlnami. Sem tam jsme odmítli nějakého dealera - koupit v Mazunte nebo sousedním profláklém Zipolite trávu i něco tvrdšího není problém. Odpoledne jsme zašli na prohlídku Želvího centra (15 Ps). Po zákazu lovu želv, vybudovala vláda v této bývalé želvařské osadě centrum na jejich výzkum a reprodukci. Výklad ve španělštině byl docela srozumitelný. V okolních vodách žije 8 z 9 druhů mořských želv, dokonce právě na místní pláže připlouvají snášet vejce. Viděli jsme bazénky pro odchov, obří akvária s jednotlivými druhy a krátký film o jejich rozmnožování.
Na pláži jsme pak posvačili vynikající kilovou papáju. Protože nám válení u moře tak akorát stačilo, odjeli jsme do blízkého města Pochutla (15 Ps) a odtud autobusem přes noc do Tuxtly Gutierréz v divokém státě Chiapas (240 Ps).
Caňon del Sumidero
Pátek 26. 3.
Dalo trochu práce najít volný hotel, ale povedlo se (Estrella, 100 Ps). Hned poté jsme vyrazili autobusem dolů k přístavišti (embarcadéro) Cahuaré (7 Ps), odkud pořádá monopolní turistická kancelář plavby skrz Caňon del Sumidero (95 Ps). Chvíli jsme čekali než se sešlo 12 lidí, pak konečně vyrážíme širokým údolím řeky Río Grijalva. Náhle se však stěny prudce zvedají a my kličkujeme mezi kolmými stěnami vysokými místy až 800 m. A to jedeme po hladině přehrady, takže předtím musely být stěny ještě vyšší. Spolucestující Američané nám tlumočí španělský výklad lodníka a průvodce v jedné osobě. Kaňon vznikl náhlým vyzdvižením jedné části tektonického zlomu a řeka si pak musela skrz masiv prorazit novou cestu (podobně jako Labe u Děčína). Cestou zastavujeme u krasového útvaru připomínajícího vánoční stromeček, zajíždíme do jeskyně, kde veliký krápník dokonale připomíná Krista na kříži, nebo v zátočinách pozorujeme ptactvo sídlící v úzkém pruhu bujné vegetace - elegantní volavky, kormorány, kačeny. A dokonce dva krokodýly. Když jsme se k nim ale přiblížili tak na 6 m, schovali se pod hladinu. Asi po hodině (30 km) dorážíme k hrázi přehrady, kde jsme se otáčíme a pádíme zpět do přístaviště.
Odpoledne jsme v Tuxtle navštívili vyhlášené ZOO představující faunu jižního Mexika (20 Ps). Viděli jsme například tapíra, mravenečníka, pumu, jaguára, leguány, papoušky ara, tukany, párek quetzalů a spoustu dalších. Člověk si tam v příjemném stínu stromů připadá jako v pralese, jen pletivo voliér by mohlo být řidší.
Večer se na hlavním náměstí konala nějaká slavnost. Přitom jsme s překvapením zjistili, že katedrála má něco jako orloj - vždy v celou hodinu tam přešly postavičky apoštolů.
Sobota 27. 3.
Zjistili jsme, že nad kaňonem vede silnice s několika vyhlídkami (miradores) a pro velký úspěch kaňonu jsme se rozhodli na ně dostat. Podle rady recepčního jsme chytli colectívo na La Caseta (3,5 Ps), což je konečná na periférii miliónové Tuxtly a zároveň vstupní brána do NP Sumidero (ulice Calzada al Sumidero). Řidič colectíva se nám marně snažil nabídnout svezení po vyhlídkách, nakonec za 140 Ps. Myslel si, jak dobře smlouváme a my jsme to přitom fakt nechtěli. Strážce u brány si vyžádal naše zapsání kvůli statistice a moc si pochvaloval, že z República Checa ještě nikoho neviděl. Vyrazili jsme na první vyhlídku vzdálenou 2 km. Přitom se nám ale podařilo stopnout mladý manželský pár, který nás vzal i na čtyři další a ještě zpět do města. Všechny vyhlídky byly naprosto fascinující. Pod námi 800 m, motorové čluny na hladině vypadaly jen jako tečky, kolem kroužili orli. Jednou prolétli blízko nás a byl to docela hukot. No, a tak jsme za pytlík chipsů a 7 Ps viděli nádherné vyhlídky, o kterých LP, turistické informace a vůbec všichni při tvrdí, že tam jedině taxíkem asi za 200 Ps.
Odpoledne jsme se přesunuli minibusem do hor do San Cristóbal de Las Casas (30 Ps). Hned na první pohled nádherné městečko, koloniální architektura, výstavní kostely, praví Indiáni a výrazně chladnější a deštivější horské klima. Zabydleli jsme se ve velmi příjemném hotýlku Lucella (100 Ps).
Uvažovali jsme o cestě na Yucatán přes Guatemalu a Belize se zastávkou ve slavném Tikalu, takže jsme potřebovali získat nějaké informace o aktuální bezpečnostní situaci. Zahráli jsme si tedy na bezradné závislé turisty a zašli jsme do cestovky Zapata Tours, která nás zaujala poutačem „We speak English - Mluvíme česky“. Jedna slečna byla skutečně původem Češka, ale krajanka nekrajanka, svůj organizovaný zájezd do Tikalu nám nabídla za nehoráznou pálku. Nějaké informace jsme však přitom zjistili, také nám poradila vyhnout se návštěvě indiánské vesnice Chamula v neděli, protože se tam na vyhlášené trhy nahrnou davy turistů.
Večer se na náměstí konala taneční slavnost a vůbec tam bylo nesmírně živo: stánky s pochutinami, Indiánky na schodišti kostela stydlivě nabízející různé deky a malé děti prodávající hliněná zvířátka. Koupili jsme si „armadillo“ (mravenečníka). Objevili jsme také fantastickou pekárničku. Mexické pekárny jsou fenomén sám o sobě. Zde měli snad ještě nepřebernější výběr sladkého pečiva než jinde, navíc za nižší ceny. Buchtičkám nakoupeným k snídani jsme sice popřáli „buenas noches, hasta maňana“ (dobrou noc, uvidíme se ráno), ale rána se nedočkaly...
San Cristóbal de las Casas
Neděle 28. 3.
Ráno jsme si museli dojít koupit nové buchtičky, protože ty z večera jsme ještě v noci snědli. Pak jsme vyrazili colectívem do indiánské vesnice Zinacantán, která leží ve stínu slavnější sousední Chamuly. Místní indiánské vesnice jsou známé zákazem focení, i s foťákem v batohu nás však domorodci na návsi v Zinacantánu sledovali dost nevraživě. Na malém liduprázdném trhu za kostelem nám nedovolili vyfotit ani hromádku barevných nití (krásné zátiší). Vyhledali jsme tedy alespoň muzeum indiánských krojů ve velké tradiční chatrči na kraji vesnice. Jedním souvětím: v té vesnici chcíp pes a nikdo s námi nechtěl mít nic společného.
Odpoledne jsme se věnovali odpočinku a courání po San Cristóbalu. Vylezli jsme ke kostelu na kopeček Cerro de San Cristóbal, odkud je pěkný výhled na celé město ležící v mělké kotlině. V parku u náměstí jsem pak lovil teleobjektivem čističe bot, každého z nich prozrazoval velký stojan s bohatou nabídkou novin pro zabavení zákazníka během čištění. Prošli jsme si trh okolo Templo de Santo Domingo, údajně nejkrásnějšího kostela ve městě. Prodávaly se tam suvenýry, pestrobarevné deky, hamaky, tradiční oblečení a různé doplňky. Pokud si chcete z Mexika něco odvézt, právě zde je nejlepší příležitost. Všude jinde jsou ty samé věci několikrát dražší! Nápisy na stěnách kostela ještě připomínaly minulé nepokoje a povstání zapatistického hnutí. Mexická vláda dlouho po všech pozemkových reformách na místní Indiány jaksi zapomínala, nebo spíš chtěla zapomínat.
Vrcholem dnešního dne však byla městská tržnice, kde Indiáni z okolních vesnic nabízeli svoje zemědělské produkty: brambory, limetky, chilli papričky, česnek, koření, ovoce... V kryté části se prodávaly ryby, maso, mouka a další potraviny. Byla to neskutečná podívaná. Pestrobarevně oblečené Indiánky s dětmi na zádech pečlivě prohlížely každý kus než koupily. Dva chlapi opodál smlouvali o slepici, až z ní peří lítalo. Kdo spokojeně nakoupil, mohl si dát vařenou kukuřici, ovocný nářez nebo ovocnou šťávu s ledem. My jsme nakoupili jen nějaké exotické ovoce a akáciové lusky - chutnaly asi jako hrách.
Po cestě zpět jsme si v music shopu u sympatického kluka vybrali nějakou tradiční a moderní hudbu. Měl úplně všechno, a všechno pochopitelně přepálené - jako všichni prodavači CD. Tomu odpovídaly i ceny 15-20 Ps/CD. Chlubil se i vlastními kompilacemi „best of“ všech slavných kapel.
Pondělí 29. 3.
Nenechali jsme se odradit včerejší návštěvou Zinacantánu a vyjeli jsme do profláklé vesnice San José Chamula. Atmosféra byla ovšem podobná. Nemohli jsme se zbavit pocitu, že nejsme vítáni. Nepořádek až bordel na prostranství před kostelem ještě připomínal rušný nedělní trh. Dnes prodávalo jen pár trhovců. Na radnici jsme si koupili povolení ke vstupu do místního kostela (10 Ps), abysme nahlédli jak se v náboženství zdejších mayských kmenů zvláštním způsobem mísí křesťanství s původní vírou. V kostele hořely stovky svíček, podlaha pokryta vrstvou borového jehličí (má magickou moc), kolem stěn sochy svatých. Indiáni se k jednotlivým postavám skupinově modlí, přinášejí jim různé květy jako obětiny a vše řádně kropí Coca-Colou (nekecám). Šveholení kostela náhle přeruší zaryčení slepice ... snad ji podřízli. Ježíš sice „trůní“ vedle oltáře, místní si ale mnohem více oblíbili svatého Augustina. Mayové už před příchodem Španělů vztyčovali kříže podobné křesťanským, dokonce po trojicích (jejich magické číslo). Misionáři se při spatření křížů asi museli zaradovat. Jedna taková trojice ověšená borovými větvemi nám poskytla úkryt na pořízení snímku kostela. Prohlédli jsme si ještě skromné etnografické muzeum a vypadli zpět do San Cristóbalu. Na tržnici ve městě jsme opět zajásali, tolik vůní, tolik barev, tolik Indiánek, tolik různých krojů, a vše v docela pohodové atmosféře.
Z návštěvy vesnice jsme se vrátili se smíšenými pocity. Docela jsme litovali, že jsme dali na radu naší krajanky a nevypravili se tam radši s tím davem turistů v neděli. Indiáni zjevně o turisty ani jejich peníze nijak nestojí. Možná stále nezapomněli na kruté dobyvatelé. Zdá se, že mezi světem Indiánů a světem Mexičanů tu stále stojí jakási bariéra a každý v tom druhém světě zůstává cizincem. Asi by bylo skutečně lepší do jejich světa nelézt.
Agua Azul
Úterý 30. 3.
Přestože nás horské městečko San Cristóbal skutečně okouzlilo, vyrazili jsme dál - ke kaskádám Agua Azul (55 Ps). Sjezd z hor do nižších poloh byl opět něco pro žaludky. Byli jsme vysazeni na odbočce k Agua Azul, odkud smějí vozit turisty dolů do vesnice ke kaskádám pouze místní za docela nehoráznou cenu 10 Ps - na ty 4 km. Kdyby se neschylovalo k dešti, šli bysme pěšky. Dole nás ještě čekalo překvapení v podobě mýtného, následované teprve vstupným (5+10 Ps).
Kaskády jsou ovšem překrásné, tyrkysová voda padá z různě vysokých stupňů, točí se ve zpětných proudech, vytváří peřeje i klidné tůně. Z obou stran se do řečiště tlačí bujný prales. Vlhko a dusno. S prvními kapkami deště jsme se nedočkavě vrhli po stezce pralesem proti proudu kaskád. Na stromech visely různé liány, monstery, bromélie, nenápadné orchideje, v podrostu pak banánovníky, diffenbachie a mnoho dalších, nám neznámých, rostlin. Cestou se dá odbočit na několik malých vyhlídek na kaskády. Asi po půl hodině chůze stezka končila u pralesní vesničky, kterou hlídal strážce s tranzistorákem na krku a obracel návštěvníky zpět, prý to je dál nebezpečný ... bandítos. Popíchli jsme ho alespoň otázkou: „neměli bysme zavolat policii, když je tu celá vesnice bandítos?“
Po dešti nám nějaký správce chatek ukázal, kde si můžeme postavit stan: „běžte támhle, lampa v noci svítí a hlídkují tam policajti, nemusíte se bát bandítos.“ Jenže celou noc ve vesnici zrovna nešel proud a policajty jsme taky neviděli. Večer, když turisti opustili kaskády a restaurace, vyrojili se teprve místní domorodci. Z turistů jsme tam zůstali sami. Objevili jsme malý obchůdek, kde jsme při svíčkách nakoupili a docela příjemně pokecali. Možná se přece jen na batůžkáře se stanem koukali trochu jinak než na tuctové zájezdové gringos.
Palenque
Středa 31. 3.
Tropický liják nám nepřetržitě bubnoval do stanu celou noc. Ráno na chvíli vykouklo slunce, z pralesa se pářilo. Modré kaskády se ale bohužel po tom slejváku proměnily ve Žlutou řeku, jak to spláchlo nezpevněnou pralesní půdu. Dále jsme zjistili, že kolem našeho stanu vede mravenčí dálnice. Vrhli se totiž na blízký strom a kusy listů lifrovali do svého podzemního mraveniště, kde z nich vytvářejí kompost pro symbiotickou houbu, kterou se živí. Na první pohled to ale vypadalo, že třepotající se úkrojky listů samy pochodují.
Po cestě do Palenque jsme se ještě zastavili u vodopádu Misol-Ha (15 Ps), asi 25 km od Agua Azul. V dusnu a vedru jsme k němu sešli po 2 km odbočce. Přestože jsme tu byli jediní návštěvníci, výběrčí vstupného už nás vyhlíželi (10 Ps). Mohutný proud hnědé vody (jindy jistě modré) padal z výšky 35 m za hrozivého burácení do velikého kotle s jezírkem. Pokusili jsme se proniknout do jeskyně za vodopádem, ale totálně promočení od prášící vodní tříště jsme akci vzdali. Kvůli nočnímu lijáku bylo prostě vody moc.
Už od Agua Azul se vůbec nedalo stopovat - jezdili totiž jen colectíva (v Chiapasu v podobě pikapů). Na korbičce takového přeplněného pikapu, zavěšeni na konstrukci, jsme v poledne definitivně sjeli z chiapasských hor (10 Ps). V Palenque jsme hned chytli colectívo ke slavným ruinám stejnojmenného mayského města (7 Ps). Po vstupu do areálu jsme užasli, jak archeologové dokázali vyrvat džungli prastaré stavby (vstup 38 Ps). Většina města však dodnes zůstává ležet jen jako nenápadné hromady kamenů porostlé neprostupným pralesem. Zatím se podařilo odkrýt a zrekonstruovat jen bývalé centrum kdysi stotisícového města. Opět začalo poprchat, pára stoupající z okolního pralesa ale dávala celému místu tajemnou atmosféru. Tiše jsme prolézali El Palacio, šplhali na některé pyramidky s neobyčejně zachovalými obřadními chrámy na vrcholku a obdivovali jsme typické reliéfy zobrazující místní panovníky a bohy (někdy v jedné osobě). Nakonec jsme zabrousili do temné části města v pralese, kde byly zatím odkryty jen cesty a obrysové zdi. Jak snadno by tu člověk strávil celý den a objevoval stále nová zákoutí.
V Palenque jsme pak v supermarketu náhodou narazili na skupinku pěti Čechů, takže jsme si chvíli radostně sdělovali spoje zážitky a postřehy. Povečeřeli jsme pikantní grilované kuře s oblohou (13 Ps) a poté jsme vyrazili nočním autobusem přes jih Yukatánu do Tulumu ke Karibiku (360 Ps/os.). Myšlenku cesty přes Guatemalu a Belize jsme nakonec opustili, protože bysme strávili spoustu času transportem a z obou zemí bysme nic neměli, i když jen samotný Tikal by za to určitě stál.
Tulum
Čtvrtek 1. 4.
Řidiči si spletli, že jedou s autobusem plným lidí a ne s mrazírnou. Tady holt platí, čím výkonnější klimatizace, tím větší luxus. Ráno v Tulumu se všichni turisti okamžitě rozprchli do taxíků nebo cestovek, takže jsme osiřeli a vydali se pěšky za město k moři směr mayské ruiny, blízko nichž se nacházejí také kempy (3,5 km, colectívo 1x denně, taxi 40 Ps).
Utábořili jsme se v kempu Santa Fe, kde jsme usmlouvali docela dobrou cenu (40 Ps/noc). Ještě než jsme rozbalili stan na bělostném písku pod mladou kokosovou palmičkou, vyběhli jsme přes nízké duny na pláž. Tyrkysové moře s decentními vlnkami, napravo nekonečná bílá pláž lemovaná palmami, nalevo útesy se zbytky mayského města. Skoro jako v ráji, chybělo jen jedno - slunce.
Ruiny mayského Tulumu nejsou sice nijak rozsáhlé, ale zato nesmírně romantické právě svojí polohou na útesech nad mořem, tolik netypickou pro mayská města. Tvrdí se, že Tulum sloužil jako středisko námořního obchodu. Na rozdíl od většiny jiných mayských měst byl také při příchodu Španělů ještě obydleným a prosperujícím městem. Do tohoto archeologického areálu jsme pronikli nějakou nehlídanou brankou, která se ukázala být východem. Svědomí nás moc netížilo, protože vstupy jsou v Mexiku docela drahé a pro cizince neplatí žádné slevy (ani studentské na ISIC).
Pátek 2. 4.
Konečně vylezlo sluníčko. Navštívili jsme ještě jednou ruiny, tentokrát z pláže přes útesy po stezce, o které se rozhodně nedočtete v Lonely Planet, zato však na českém internetu. Stezka pobřežní vegetací je „prošláplá“, stačí jen v závěru přelézt nízkou zídku ohraničující areál. Chvíli jsem tam lovil teleobjektivem černé a zelené leguány vyhřívající se na skalách.
Následovalo bezstarostné válení na pláži.
Odpoledne jsme podnikli výlet k laguně Chunyaxche [čunyachče] (13 Ps). Pyramidky hned u silnice jsme nechali téměř bez povšimnutí a prošli jsme lesem k obrovské laguně, kde stála jakási ekologická stanice. Podnikaví Mayové odtud pořádají dvouhodinové plavby přes lagunu až na mořské pobřeží, s nímž je uměle propojena starým mayským kanálem. Bohužel nechtěli jít s cenou pod 30 USD/loď a žádní další zájemci o plavbu ten den nepřišli. (Cestovky v Tulumu tohle nabízely taky za 30 USD - ale na osobu.) Prošli jsme si tedy alespoň krátkou naučnou stezku yukatánským lesem a vyšplhali na vysokou dřevěnou rozhlednu uvnitř lesa. Ta se stala vrcholem dne. Pohled z výšky na modrozelenou lagunu utopenou uprostřed nekonečné džungle byl úžasný. Stejně jako ta absolutní rovina kolem. Yukatán je bezesporu ta největší placka, jakou jsme kdy viděli. A když z ní náhodou vyčníval nějaký kopeček, nebylo to nic jiného než stará pyramida.
V Tulumu byli domorodci, zřejmě zkažení turistickým ruchem, ňáký divný. S takovou liknavostí a neochotou v obchodech jsme se jinde nesetkali. Jednou jsme málem odešli s nákupem bez zaplacení, protože o peníze nějak nikdo nestál. Každopádně tu bylo podstatně dráž.
Tip na výlet: (my jsme ho bohužel nepodnikli)
Místo nějakých drahých aquaparků si raději v Tulumu půjčte kola (asi 50 Ps/den) a jeďte po pobřežní silnici na jih směr Punta Allen, nejprve asi 6 km skrz hotelovou zónu, ale pak po (prý) úžasném pobřeží. Pozor na spálení rukou.
Cobá
Sobota 3. 4.
Dnes už sluníčko svítilo naplno. Až moc, protože jsme dost času strávili stopováním na rozpálených silnicích. Zaujalo nás, že zatáčky se vyskytují tak po 30 km, pokud vůbec. Jinak vedou silnice v přímce od obzoru k obzoru absolutní rovinou tím zeleným peklem.
Nejprve jsme stopli francouzský pár až k pyramidám Cobá (vstup 38 Ps). Jednotlivé stavby jsou tam roztroušeny na docela rozsáhlé ploše a stále je obklopuje yukatánská džungle. Právě ponechání lesa činí návštěvu těchto památek pozoruhodnou a také snesitelnou i během poledního vedra. Zvlášť romanticky působily silné stromy, které občas sedí přímo na stavbách a svými kořeny pak objímají kameny nebo celé zdi. Stavebním stylem toto bývalé mayské město prý připomíná slavný Tikal v Guatemale. Na pyramidu Nohoch Mul se dá vystoupit, svými 42 m dokonce představuje nejvyšší mayskou stavbu na Yukatánu. Zdolání extrémně strmého schodiště nás odměnilo velkolepým rozhledem na bezbřehé zelené moře yukatánské džungle, z níž opět vystupovaly jen špičky jiných pyramid.
Z Cobá nás nejprve vzali dva mladíci na nedalekou křižovatku uprostřed džungle, pak natěrači na korbě náklaďáčku k Valladolid a nakonec pomexičtělý Ital přímo do centra Valladolid, příjemného městečka ležícího přímo v srdci Yukatánského poloostrova. Úspěšně jsme tak nastopovali po menších „pralesních“ silnicích přes 100 km.
Chichén Itzá
Neděle 4. 4.
V okolí Valladolid se nachází několik jeskyní s podzemními jezery, tzv. „cenotes“ (senoty). Tyto přírodní studně sloužily Mayům jako zdroje vody. Protože je Yukatán vlastně velká vápencová placka, o všechny možné krasové jevy na něm není nouze. My jsme se rozhodli prozkoumat cenote Dzitnup (plavky s sebou!).
Na autobusovém terminálu jsme se ráno nějak nemohli domluvit na časech odjezdu, nějak nám totiž uniklo, že se v noci měnil čas na letní. Tak jsme ztratili drahocennou hodinu z dnešního dne. Autobus nám zastavil u odbočky na Dzitnup (4 Ps), zbylé 2 km jsme pak došli pěšky. Do jeskyně jsme sestoupili po vytesaném točitém schodišti (20 Ps) a užasli jsme nad nádhernou krápníkovou výzdobou. Ale hlavně, většinu asi dvacetimetrového cenotu zaujímala vlnící se tyrkysově modrá hladina. Barva vody krásně kontrastovala s oranžovým žárovkovým osvětlením. Malým přírodním otvorem ve stropě prosvětloval hladinu také paprsek slunečního světla. Skoro jako v pohádce. Zaplavali jsme si v průzračné, příjemně teplé vodě, kde rejdili i malí sumečci bez očí. Přestože i v nejhlubším místě jsme viděli na dno, bylo tam neuvěřitelných 22 m.
Vynechali jsme cenote Samulá, kousíček od Dzitnup, a vrátili se zpět na hlavní silnici stopovat do Chichén Itzá. Vzal nás průvodce turistů z Cancúnu. Mluvil anglicky, nadával na tzv. „TOPEs“, vysoké zpomalovací prahy instalované na všech větších silnicích, když procházejí vesnicemi. Dlužno říct, že zpomalují mnohem efektivněji než nějaké dopravní značky, málokdo si totiž chce u auta urvat nápravu.
Chichén Itzá je skutečnou perlou mezi bývalými mayskými městy, čemuž odpovídá i počet turistů a vstupné (76 Ps). Skutečně tu lze obdivovat spoustu perfektně zrekonstruovaných staveb: slavnou Kukulkánovu pyramidu, starou observatoř, Chrám Tisíců sloupů, Plošinu Lebek, největší hřiště na pelotu a další. Architektonicky lze odlišit starší mayský styl od novějšího puuckého stylu, který vznikl až po dobití Toltéky, kdy se obě kultury smísily (11. st.). Původně obyčejné město se postupně změnilo na náboženské centrum a po jeho opuštění ve 14. st. se stalo poutním místem. Do komplexu patří i dva cenoty s propadlým stropem, jakési široké propasti, které se využívaly jak na pitnou vodu, tak jako obětiště. V Chichén Itzá se vyplatí zůstat přes noc, protože vstupenka zahrnuje i večerní světelnou show.
Navečer nás vzal anglický student a potápěč Steven s vypůjčeným džípem do Méridy. Cestou nás však chytla strašlivá bouřka s průtrží mračen. V džípu s plátěnou střechou, bez oken nic moc. Naštěstí jsme narazili na benzínku a zbytek bouře tam přečkali. Prý typická bouřka z horka, smáli se spoluschovaní Mexičani. „A jak se vám líbilo Chicken Pizzá,“ ptali se.
Celestún
Pondělí 5. 4.
Z Méridy jsme podnikli výlet k Mexickému zálivu do Celestúnu (32 Ps). Z pláže se pořádají lodní výlety do ústí stejnojmenné řeky, kde sídlí kolonie plameňáků (150 Ps/os., 2,5 h). V zimě jich tam bývají milióny, teď se jich v mělké říční deltě pásly jen desítky. Brakická voda (tj. smíšená sladká a slaná) jim poskytuje dostatek potravy. Na mělčinách se shlukovali i pelikáni, racci a volavky. Ze stromů vše pozoroval sem tam nějaký orel. Během projížďky jsme se také zastavili u zkamenělého lesa. Vybělená torza a pařezy stromů impregnovaných slanou vodou vypadaly dost surrealisticky. Byl zrovna odliv, mezi kmeny se proháněli leguáni a ve zbylých tůňkách se schovávali uvízlí mořští ostrorepi. Dále jsme navštívili malé sladkovodní laguny ukryté v pobřežních mangrovových porostech. Zde totiž, v prostředí se slanou vodou, vyvěrá zvláštním mechanismem (na základě osmózy) sladká podzemní voda.
Po návratu do Méridy jsme si prošli pěkné centrum města s typickou koloniální architekturou. Když už jsme nemohli vydržet žár rozpálených ulic, usadili jsme se s osvěžující piňacoládou v parku na náměstí a pozorovali klábosící domorodce. Právě začal velikonoční týden, děti měly ode dneška dva týdny prázdnin a dospělí čas dovolených.
Příšerným nočním autobusem jsme se přesunuli do Villahermosy, tentokrát jsme měli na výběr autobusu fakt smůlu (250 Ps).
Laguna Catemaco a okolí
Úterý 6. 4.
Hned jsme pokračovali k jezeru Catemaco ve státě Veracruz - na půl cesty mezi Yukatánem a Mexico City (122 Ps). Nudná cesta pobřežní nížinou překvapivě zabrala půl dne. Zajímavé byly snad jen ropné rafinérie kolem Coatzacoalcos a přejezdy několika ústí velkých řek, mimo jiné i Río Grijalva tvořící v Chiapasu kaňon Sumidero.
Laguna Catemaco má jedinečnou polohu v srdci úrodného sopečného pohoříčka pár kilometrů od pobřeží Mexického zálivu. V městečku Catemaco na břehu jezera vládla poklidná prázdninová atmosféra, kterou rušily jen pouťové stánky kolem náměstí. Kupodivu jsme tu byli jediní cizinci. Zamířili jsme nejprve na nábřeží na „pláž“ - tak nazývali úzký špinavý proužek černého sopečného štěrku. K našemu překvapení měla voda jezera konzistenci, hustotu, barvu a viditelnost asi jako bílé kafe.
„Čistě umytí“ jsme pak stále nemohli najít žádný hotel pod 200 Ps, holt začaly prázdniny, až nás nějaký dohazovač zavedl k docela dobrému, zapadlému hotýlku San Francisco za férových 80 Ps. Nicméně mezitím mě stihl posrat velký racek přímo za krk (?) a v pekárně nám prodali pečivo tvrdé jako kámen (?). Aby toho nebylo málo, večer na pokoji jsme, nic netušíc, rozdělali bešamelovou omáčku na špagety v mléce s jahodovou příchutí (?). Na krabici jsme totiž přehlédli C - místo „leche fresca“ (mléko čerstvé) jsme koupili „leche fresa“ (mléko jahodové).
Středa 7. 4.
V okolí jezera jsme navštívili mohutný vodopád Salto de Eyipantla, oblíbené piknikové místo Mexičanů. Za decentní vstupné (6 Ps) se člověk může pokochat pohledem z vyhlídky na hraně vodopádu na proud valící se dolů i sejít až přímo pod vodopád. Když to dobře foukne, nezůstane na vás nítě suchá.
V nedalekém San Andrés jsme zabrousili do továrny na doutníky Santa Clara. Na stěnách visely značky „Sí fumar“ v zeleném kroužku, místo obvyklých „No fumar“ v červeném kroužku (Zákaz kouření). Mohli jsme se tam volně porozhlédnout, jak zruční dělníci doutníky ručně balí. V Čechách tuto vyhlášenou značku bohužel nikdo nezná a tak se přivezené doutníky dají jen těžko zpeněžit, nicméně přímo v továrně lze doutníky nakoupit za skutečně nejnižší cenu (např. průměr 1,5 cm, 20 ks/800 Kč).
V Santiago Tuxtla jsme si prohlédli jednu z obrovských kamenných olméckých hlav, která je umístěna v parčíku na architektonicky velmi pěkném náměstí. Po ochutnávce různých dobrot z trhu jsme se vrátili zpět do Catemaca. Projížděli jsme mezi strmými sopečnými kopečky s plantážemi kávovníků.
Orizaba
Čtvrtek 8. 4.
Přestože jsme vstali brzo ráno, zabili jsme půl dne cestou do Veracruz (84 Ps) a odtud po již bezvadné dálnici do Orizaby (76 Ps), kde jsme se chtěli podívat na nejvyšší horu Mexika - Pico de Orizaba (Citlaltépetl, 5747 m n.m.). Nížinatá veracruzská krajina trochu připomínala Moravu - až na ty banánovníky ve škarpách, ty se na Moravě vidí málokde.
Orizaba leží na konci výběžku pobřežní nížiny. Těsně za městem se již příkře zvedá mexická náhorní plošina do své dvoutisícmetrové výše. Město sevřené v údolí působí dost stísněně. Celý den byl takový opar, že nebylo vidět ani na druhý konec města, natož na okolní hory. V turistické kanceláři jsme ale zjistili, že z města hora stejně vidět není. Buď je třeba vylézt brzo ráno na kopeček Cerro del Barrego na západní straně města, nebo jsme měli pokračovat až do Ciudad Serdán, které leží už na náhorní plošině.
V hlavním kostele se konaly velikonoční slavnosti, okolo spousta stánku s „náboženskými suvenýry“ a mraky lidí. Blízko náměstí jsme objevili fantastickou tržnici. Protože nám ještě zbývalo ochutnat řadu mexických specialit, pustili jsme se tedy do práce. K večeři jsme si například dali vynikající smaženou rybu s opunciovým salátem a pivo Bohemia (0,33 l - 8 Ps).
Pátek 9. 4.
Kolem půl osmé už jsme stoupali na zalesněný kopec Cerro del Barrego, kam běhají místní sportovat. Míjeli jsme sošky svatých. Občas se otevřel pohled na město. Od Mexického zálivu už pomalu ale jistě přitékal opar. Z vrcholku žádný rozhled nebyl, ani protřelí skautíci neměli tušení, odkud by měla být jejich nejvyšší hora vidět. Po úzké stezce bujnou vegetací jsme se tedy prodrali podle citu na severní stranu kopečku. A skutečně, našli jsme malou vyhlídku. Za hradbou tmavých hor vykukoval bělostný vrcholek Pico de Orizaba vzdálený asi 20 km vzdušnou čarou. Vykukoval jen do té doby, než nám kolem půl deváté překazil výhled dorazivší opar.
Nasedli jsme na autobus do Mexiko City (160 Ps). Odvážně vedená dálnice začala hned za Orizabou stoupat na náhorní plošinu. Dokonce, věřte nevěřte, tvořila serpentiny. Samozřejmě mosty a tunely, každý směr byl většinou veden zvlášť, přičemž se i navzájem nad sebou křižovali. Jakmile jsme se vyhoupli nahoru, ukázala se nám Pico de Orizaba v celé své kráse. Všechna údolí naplněná hustým oparem jsme nechali pod sebou. Sem nahoru už nedosáhnul a viditelnost byla perfektní. Před námi už se pomalu blížila La Malinche a později i Ixta a Popo (podoba Ixty s ležící ženou je neuvěřitelná). Celou cestu jsme litovali jsme, proč taková bezvadná viditelnost nemohla být při našem výstupu na La Malinche.
Z autobusu jsme také pozorovali, jak procesí lidí šplhala na některé kopečky - poutní místa, kde Mexičané dnes, na Velký Pátek, přehrávají ukřižování Krista. Proto jsme se po příjezdu do Mexiko City vypravili metrem do čtvrti Iztapalapa, kde na kopečku Cerro de la Estrella právě „křižovali“ jednoho takového dobrovolníka. Představení trvalo asi do 17 h, pak se všichni rozešli na trhy kolem tamního náměstí. My také, zase jsme ochutnávali další dobroty. Jednoznačně zvítězil smažený banán s marmeládou, čokoládou, oříšky a karamelem.
Údolí Metztitlánu
Sobota 10. 4.
Ze severního terminálu jsme se vydali na druhý kaktusový výlet do Barranca de Metztitlán (údolí Metztitlánu) severně od města Pachuca (74 Ps). Za Pachukou silnice prudce vystoupala do hor, aby pak na konci náhorní plošinky stejně strmě spadla do údolí Metztitlánu. Přitom se otvíraly úžasné pohledy na suchou krajinu porostlou keřovitými a sloupovitými kaktusy. Středem údolí vedla říčka s úzkým pruhem úrodné obdělávané půdy podél, naopak strmé svahy byly hustě porostlé pouze kaktusy a suchomilnými keři.
Vystoupili jsme v městečku Metztitlán na konci údolí, kde nejsou svahy tak vysoké a strmé, abysme se mohli vypravit na bližší průzkum do terénu. Nejprve jsme pronikli do „Santuario de cactuses“ - malinké kaktusové rezervace, zřejmě teprve budované, na jednom svahu kousek před městem. Pak jsme se drápali po jiných kopcích, dokud nás nevyhnala bouřka. Dominantní druh představuje sloupovitý Cephalocereus senilis dorůstající výšky až 10 m. Díky dlouhým bílým vlasům vyrůstajícím vedle trnů mu kaktusáři říkají „stařeček“ a toto údolí se také někdy označuje jako Údolí Starců. Přehlédnout se nedaly ani skupiny mohutných echinokaktusů dosahujících často výšky člověka a průměru přes jeden metr. Štíhlé sloupky Astrophytum ornatum dokonce už kvetly velikými žlutými květy. Pod keři rostly trsy mamilárií, ferokaktusů a gymnokaktusů. Opravdová nádhera, jak tyhle kytky vypadají ve své domovině. Škoda, že už je dnes veškerý vývoz rostlin (nejen) z Mexika zakázán, dokonce i pro vědecké účely. Některým druhům sice hrozí vyhynutí, ovšem vinou neefektivního zemědělství - zúrodňováním stále nové půdy a nadměrnou pastvou. Odstranění přirozené vegetace v kopcovitých terénech je pak následováno nezvratitelnou vodní erozí!
Mexiko City
Neděle 11. 4.
Poslední dva dny jsme se už jen potloukali po Mexico City. Zúčastnili jsme se prohlídky zvonic Metropolitní katedrály na Zócalu, kde se nachází například vůbec první zvon ulitý v Novém světě. Ze střechy katedrály je také úžasný výhled na Mexiko City a na sopky Ixta a Popo na obzoru.
Dále jsme navštívili vyhlášené antropologické muzeum, které v jednotlivých sálech přehledně zachycuje všechny etapy mexické historie od pravěku po současnost (38 Ps). Bohužel je tak velké, že člověk dříve únavou odpadne, než by ho stačil projít. Se zájmem jsme si ale prohlédli umělecké i praktické předměty nalezené v místech, která jsme předtím osobně navštívili: Teotihuacán, Monte Albán, Palenque, Tulum, Chichén Itzá atd. Před muzeem jsme pak ještě chvíli sledovali tzv. voladores, létající muže, kteří předváděli starý indiánský rituál. Z vysokého stožáru se za zvuku indiánské píšťaly postupně spouštěli čtyři muži přichycení za nohy na lanech. Jak se kolo na vrcholu stožáru otáčelo, lana se postupně odvíjela, až všichni muži přistáli na zemi. Pak vybrali do klobouku peníze od přihlížejících diváků.
Muzeum leží na okraji velkého parku Chapultepec. Park se překvapivě zavírá už mezi 16-17 h, zbývalo nám tedy ještě trochu času na nějaké jídlo ze stánků. Protože i prodavači museli opustit park, začali rapidně snižovat ceny a křičeli je jeden přes druhého. Počkali jsme si například až cena oloupaného manga na tyčce spadne z 5 Ps na 1 Ps a pak jsme koupili hned čtyři. To samé s chicharones, hot-dogy atd. Přežraní jsme se vrátili vytrávit zpět do hotelu Principal (110 Ps).
Velikonoční Pondělí 12. 4.
Poslední den jsme se podívali do čtvrti Xochimilco [sočimilko] plné vodních kanálu. Prý tak vypadal původní Tenochtitlán, metropole Aztéků vybudovaná na ostrově uprostřed jezera, než ho Španělé dobili (roku 1521), jezero vysušili a ze zbořených chrámů postavili dnešní Mexico City.
O víkendu kanály ožívají a Mexičané zde na loďkách pořádají rodinné pikniky a hostiny. Za úplatek může přirazit i loďka s kapelou. Teď v pondělí bylo ale v přístavišti téměř mrtvo. Přesto se nám podařilo vysilujícím smlouváním hluboce srazit cenu, protože jsme museli zaplatit celou loď jen pro nás dva. S chlápkem, co nás nakonec vzal, pak jeho kolegové ani nemluvili. Ovšem bez rušné víkendové atmosféry ty špinavé kanály lemované záhony a skleníky byly o ničem.
Odpoledne jsme vyklidili hotelový pokoj, nechali jsme si batohy u sympatického recepčního a vyrazili jsme utratit poslední pesos. Pobíhali jsme kolem Zócala: tady jsme si dali šťávu z ananasu (10 Ps), tam zas zmrzlinu (10 Ps), jinde tacos se smaženou opuncií (6 Ps) a tak to šlo celé odpoledne. Jen jsme se báli, abysme se z toho všeho cestou na letiště nepos..... Narazili jsme na problém, kde sehnat pikantní salsu jakožto prezent domů. Všude jenom samé obuvi. Nakonec jsme uspěli v krytém tržišti poblíž Torre Latinoamericana.
Navečer jsme vyzvedli batohy a pustili se metrem na letiště. Bohužel stále trvala odpolední špička, takže jsme měli co dělat, aby nám batohy neodpluly narvaným vagónem někam pryč. Na letišti během kontroly příručních zavazadel zaujaly personál naše dvě zabalené láhve. Museli jsme pečlivě zabalený mezcal rozbalit. Na naše vysvětlení: „mezcal, chcete ochutnat?“ se kontrolor jen pousmál a uznal, že to asi ani nevybouchne ani tím neutlučeme piloty. Po zkušenostech z minulých letů se totiž neodvažujeme cokoli rozbitného nechávat ve velkých báglech. Kupodivu jsme nikde neprošli pasovou kontrolou, takže nikoho nevzrušilo, že 30 dnů pobytu přiklepnutých při příletu jsme o den přetáhli. Když totiž přilétáte, je třeba úředníkovi rychle sdělit, kolik dní zůstanete (max. 90), než provede rozhodující úder razítkem.
Úterý 13. 4.
Noční let do Londýna proběhl klidně. Čekání na letadlo do Prahy jsme si krátili vyprávěním zážitků s druhou českou dvojicí, kterou jsme v Mexiku potkávali. Navečer jsme šťastně přistáli v sychravé Praze. Cedulkami s našimi jmény už nás tam vítali známí.
Závěr
Tolik tedy cesta pod mexickým sluncem, která přinesla nové zážitky a zkušenosti, úžas i zklamání, exkurzi do minulosti, najetých 5600 km, základy nového jazyka, řadu nafocených filmů, další stránku do Cestáře a která se nesmazatelně odrazí v nás samých. A to byl jen zlomek z obrovského rozmanitého Mexika.
Hasta la vista!
Lukáš a Alena
www.LukasSynek.cz
[nahoru]
|
